Smith Adam

, britský filozof a národohospodář; profesor, 1787 – 89 rektor na univerzitě v Glasgowě. Zakladatel klasické ekonomie. Autor díla Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, které bylo první komplexní prací ekonomické teorie. Revidoval dosavadní učení o výrobě a rozdělování; zabýval se ekonomickým růstem, za jehož motor považoval dělbu práce, technický pokrok a akumulaci kapitálu založenou na spořivosti a jehož rámcem je „systém přirozené svobody“.

Ottův slovník naučný: Smith Adam

Smith Adam, nejslavnější mezi zakladateli novověké vědy národohospodářské (* 5. čna 1723 ve skotském městě Kirkcaldy – † 17. čce 1790 v Edinburce), studoval na universitě v Glasgowě a Oxfordě, r. 1751 obdržel stolici logiky a r. 1752 morální filosofie na universitě glasgowské, kterýž úřad r. 1764 složil za příčinou cest, na něž se odebral s mladým vévodou Buccleughem. Ztráviv při té příležitosti delší čas v Paříži, vešel tu ve styky s hlasateli nového učení národohospodářského, nazvanými později fysiokraty, zejména s Quesnayem a Turgotem. Po návratě do vlasti bydle v rodišti svém a v Londýně, pracoval o svém díle národohospodářském, r. 1778 obdržel jedno ze tří řídicích míst při vrchním celním úřadě v Edinburce, kdež také zemřel, byv ještě r. 1787 poctěn zvolením za rektora university glasgowské. Věčitá sláva Smithova zakládá se na dvou spisech, totiž Theory of moral sentiments (Theorie mravních pocitů, 1. vyd. 1759) a Inquiry into the nature and causes of the wealth of nations (Vyšetření povahy a příčin bohatství národů, 1. vyd. 1776). K těm řadí se nemnoho menších pojednání, z části pouhých zlomků prací nedokončených, jež teprve po smrti Smithově rukou přátelskou byly vydány. Svými oběma základními spisy zasahuje tedy Smith do dvou oborů vědeckých, do éthiky a politického hospodářství; platnost samostatného tvůrčího ducha má v obou, však dosah její v politickém hospodářství jest bez přirovnání větší. Bylť zde jeho vliv tou měrou určujícím, že Smith byl obecně uznáván zakladatelem řečené vědy, až teprve asi za sto let po vydání »Inquiry« došlo k zevrubnějšímu vyjasnění jeho poměru k fysiokratům, následkem čehož porůznu i vůdčí původnost Smithova zvláště na prospěch Turgotův byla popírána, ač nikoliv právem (srv. spis J. Feilbogena, Smith und Turgot, Víd., 1892). Obě výše jmenovaná díla Smithova spadala formálně v rámec učebné látky jeho přednášek universitních, kteréž se rozpadaly ve čtyři díly: přirozenou theologii, éthiku, přirozené právo a politiku. V »Theory of moral sentiments« je zpracován díl druhý, v »Inquiry« hospodářská čásť čtvrtého. Sluší tu však hned vytknouti, že obsah posléz řečeného díla nevyčerpává se pouhou politikou národohospodářskou v nynějším běžném slova toho smysle, t. j. výkladem všeobecných pravidel jednání (maxim) veřejné moci vzhledem k hospodářství národnímu, nýbrž tři prvé z pěti knih, na něž dílo se dělí, obírají se theorií, tedy typickými jevy života hospodářského, jejich souvislostmi a pravidelnostmi. A právě ony tvoří památnou, trvale uzákladňující čásť slavného díla, jehož 4. kniha pojednává o politice obchodní, pátá o finančním hospodářství státním, hlavně daňovém. Ideové spojení obou proslavených spisů Smitových záleží v jeho základním názoru světovém, kterýmž Smith tkví v myšlenkovém okruhu společensko-filosofickém svojí doby. Jeť pak názor tento individualistický, ježto také A. Smith spatřuje přirozený řád společenský ve volném uplatňování individuálných potřeb a snah, jež veřejná moc obmezovati má a smí pouze potud, aby nevybočilo z mezí spravedlivé šetrnosti ke snahám a žádostem jiných, stejně oprávněným. Liší však se A. Smith od rozhodných zástupcův individualismu XVIII. stol. především tím, že nespatřuje, jako právě mnozí z nich, pouhé osvědčování egoismu za jediný základ přirozeného řádu společenského (to z prvého jeho díla nejzřejměji vysvítá), nýbrž, že jen pro obor hospodářský uznává zištnost jednotliveckou (selfinterest), v mezích spravedlivého zřetele na stejné oprávnění bližního udržovanou, jako přirozený a také pro dobro obecné dostatečný princip organisační. V těch mezích pak arci důvěřuje zcela po způsobu vrstevníkův i on optimistický, že účinkováním individuálných snah, bez zasahování upravující, donucující a zabraňující působnosti státu, dosáhne se nejlepšího prospěchu všeobecného. Druhý rozdíl od materialistických filosofů doby a zejména též od fysiokratů záleží v tom, že Smith jest doktrinářem o mnoho méně tuhým a radikálním než oni, tak že ochotně dopouští výjimky z důsledné applikace své theorie, ano spíše naznačuje, že jen během času k plné platnosti dojíti může. Konečně vyznamenává se tím, že předvádí svému čtenáři hojně příkladův a dokladů historických, což bylo příčinou, že později nejeden ze spisovatelů národohospodářských, od abstraktního rázu starší nauky se odvracejících (i také Roscher, spoluzakladatel t. zv. školy historické), přisuzoval Smithovi vlastní počátky t. zv. methody historické, totiž methody, která na podkladě široké zkušenosti buduje všeobecná poznání. To však správno nebylo. Smith podrobnější poučky vyvozuje ze všeobecných vět svého základního učení, jeho methoda jest tedy deduktivná; skutečnosti, které uvádí, jsou pouhé příklady k řečeným poučkám, nikoliv jejich návěty. Jeho sloh jest při tom v nejlepším smysle populární a spolu s ostatními uvedenými vlastnostmi klíčem k tajemství velikého jeho úspěchu. Že A. Smith ve svém základním mínění společensko-filosofickém nebyl závislý na fysiokratech, dokázal nález zlomku Smithova konceptu z r. 1755, tedy z doby, než ještě fysiokraté se svými naukami na veřejnost vyšli. Již tu Smith požaduje, aby v záležitostech lidských volný průchod dal se přirozenému průběhu a praví, že stát od stupňů barbarství k nejvyššímu blahobytu může se povznésti, aniž k tomu bude potřebí čeho jiného než míru, snesitelného daňového břemene a dostatečné právní ochrany. To právě jest vůdčí zásada liberalismu hospodářského, kterýž již před Smithem měl v samé Anglii tlumočníky, tak jako jednotlivé obory života hospodářského své dovedné zpracovatele. Teprve však fysiokraté dovedli vybudovati theorii národohospodářskou na půdě jednotných základních východišť, ve všech částech souvislou, leč pro jednostranosti jejich mínění o čistém výnosu příliš jednostranou a proto přese všecky plodné podněty tak záhy překonanou. Na rozdíl od spisovatelů, kteří po dva věky před ním poskytovali naukovou oporu politice právě od Smitha nazvané merkantilistickou a hledali zdroje hmotného blahobytu národů v drahém kovu, na rozdíl od fysiokratů, kteří utkvěli na představě o půdě jako jediném zdroji přebytkových výnosů. Smith postavil v té příčině do popředí lidskou práci, jež za zužitkování sil půdy vytvořuje tím více hmotných prostředků k ukojení potřeb lidských (statků), čím dokonaleji sama jest pro hospodářský účel zorganisována a čím větší měrou si sama vytvořila prostředků k další výrobě. Účelná hospodářská organisace práce provádí se její dělbou. A Smith nebyl první, který dělbu práce poznal a ocenil, ale nikdo před ním neučinil to touž měrou pronikavě a v tak těsném vztahu k celku hospodářského života. Produkty práce určené k tomu, aby s větší neb menší trvalostí sloužily jako prostředky výrobní, jsou kapitálem. Jeho množství určuje meze pro možnost produktivného vynaložení práce. Bohatství národů záleží tedy ve množství statků, jež každoročně znova pomocí práce a kapitálu se vyrobí. I přirozenou cenu statkův určuje práce k jejich výrobě potřebná. Cena tržní sice kolísá podle nabídky a poptávky, ale průměrný stav její – cena přirozená – jest určen náklady výrobními a ty se určují právě prací, přímou a nahromaděnou (kapitálem). Tu však ovšem Smith uvádí do nákladů výrobních, jež musí v ceně výrobku dojíti uhrazení, ještě jednoho činitele, totiž náhradu za přenechání půdy k výrobě (rentu pozemkovou), kteráž ani přímo ani nepřímo na práci se nezakládá, nýbrž jest pouhý následek soukromého vlastnictví. Všickni účastníci výroby – dělník, kapitalista, vlastník pozemkový – musí za svou řečenou účast míti z hrubého výnosu výroby důchod, jehož podle panujících poměrů za své účastenství očekávati mohou. Důchod jako podíl na výsledku výrobním jest tedy trojí: důchod z práce, d. z kapitálu a renta pozemková (kterou teprve nástupci, především Malthus a Ricardo, pojali jinak než S., totiž jako rentu differenční, jen příznivějším pozemkům připadající). Průměrná mzda sice stoupá úměrně s blahobytem obecným, řídíc se v jednotlivých odvětvích práce podle nabídky a poptávky; ale lidský pud rozplozovací uvolňuje se při stoupající mzdě, způsobuje tak rozmnožení nabídky sil pracovních, jímž se stlačuje mzda na míru k obživě nutnou (základ k t. zv. železnému zákonu mzdovému, u Turgota již z hruba utvořený, u Ricarda konečně v té podobě formulovaný, v jaké ho pak agitačně vykořistil Lassalle). Celkem však během dob i mzda i bezpracná renta pozemková stoupá, obojí na újmu důchodu kapitálového. V penězích tedy bohatství národů nezáleží a bláhové jest vyhledávati měřítko jeho v tom, je-li bilance obchodu zahraničného, vývozu a dovozu zboží, přízniva. Závisí spíše na příznivé bilanci spotřeby a výroby, pokud totiž tato poskytuje přebytky k rozmnožení kapitálu. – Hospodářsko-politické zásady Smithovy vrcholí v požadavku svobody. Naznačeným svým již velikým vlivem svého díla A. Smith stal se mnohem více zakladatelem liberálního směru národohospodářské vědy i politiky než jeho předchůdci stejného mínění hájící. On také neopíral svou přímluvu pouze o základní představu přirozeného řádu společenského, nýbrž dovedl ji opříti o důvody prospěchové. V nauce o daních bývaly zvláště do popředí stavěny jeho základní zásady daňové jako domněle klassické. Vpravdě nepověděl tu však mnohem více než jiní před ním, aniž se vyhnul neurčitostem právě v nejdůležitější formuli, totiž o míře spravedlivého rozdělení daní. Uvaroval se však toho, aby z půdy své theorie vyvinul nějaký ideálný systém daňový (jako učinili radikálně fysiokraté), nýbrž obmezil se na kritiku panujících soustav daňových s hlediště řečených zásad. Vypracoval však spolu pod zjevným vlivem fysiokratickým nauku o přesouvání daní. Vyhýbaje se vůbec ostrým důslednostem neubránil se také tomu, že mnohé z nauk jeho přímo usnadňovaly odchylné výklady. I sám socialismus, hledě k Smithovu učení o práci jako zdroji a míře hodnot, čerpal ze Smitha a jeho nejbližších následovníků posily a mohl s jistým oprávněním chlubiti se, že jest pouhým pokračovatelem jeho nauky a že ji teprve vede k náležité důslednosti. To vše nemění nic na skutečnosti, že Smith vytyčil dráhu, na níž po celé století vývoj vědy doplňováním, opravováním a přestavbami se pohyboval. Díla soustavného podobně mohutného účinku věda národohospodářská po Smithovi nevytvořila. Ostatně vede od Smitha přímá stopa vlivu k Malthusovi a od toho zase k Darwinovi. – V »Theory of moral sentiments« Smith vychází od pudu druhu zcela jiného, nežli jest zištnost, z níž se prýští hospodářská konání lidská. Naše úsudky ctnost schvalující (Smith mluví o pocitech, »sentiments«, ježto podle něho původ našeho souhlasu s ctností není v rozumu) prýští ze sympathie, kterýmž slovem on vyrozumívá vrozenou člověku náklonnost vmýšleti se v postavení osob třetích a v city jejich tomu přiměřené. Dílo to, ač nemělo epochálního významu Smithovy »Inquiry«, přece mu zjednalo trvalé čestné místo v dějinách filosofie a potud jeví se co do celkového postavení v dějinách vědy jistá příbuznost mezi Smithem a starším vrstevníkem jeho D. Humem, kterýž rovněž zůstavil stopy svého hlubokého badavého ducha v dějinách obou věd, jen že mocnější v dějinách filosofie nežli vědy národohospodářské. Smithova »Inquiry« byla přeložena do většiny vzdělaných jazyků. Výklad a ocenění její nalezne se ve všech spisech o dějinách vědy národohospodářské a ve všech větších soustavných dílech o vědě té. V českém jazyce srv. překlad Ingramových Dějin vědy národohospodářské. Bf.

Související hesla