Sněm zemský český

, vrcholný stavovský orgán, který rozhodoval o důležitých záležitostech českého státu. Svoláván od 2. pol. 13. stol., zpravidla jednou ročně, a jejich průběhu byl přítomen panovník nebo jeho zástupce. Právo osobní účasti na nich měli všichni šlechtici, přítomni bývali preláti i zástupci měšťanstva, zvl. patriciátu Starého Města pražského. V husitském období byly sněmy (zastoupení na nich nalezli zástupci nižší a vyšší šlechty, měst i husitských svazů) hlavním nástrojem správy Českého království, ovšem revoluce z účasti na nich vyloučila duchovní osoby. Za Jagellonců byl sněm vrcholným a nejdůležitějším orgánem, který minimalizoval politickou moc panovníka. Skládal se ze tří kurií (panské, rytířské a zástupců královských měst) a v této podobě vydržel, s drobnými dílčími změnami, po celé předbělohorské období, kdy byl hlavním místem stavovské opozice v zápase se sílícími centralistickými snahami panovnické moci. Obnovené zřízení zemské v roce 1627 vrátilo na sněm duchovenstvo a městskému stavu přiznalo jediný hlas. V období absolutismu byla kompetence sněmu omezena na nejmenší míru. V roce 1848 byl zemský sněm změněn v částečně volený zastupitelský sbor, který se však pro revoluční dění nekonstituoval. Od roku 1861 tvořil součást parlamentního zřízení v Rakousku, od 1867 v Rakousko-Uhersku. V čele českého zemského sněmu jako voleného orgánu stál zemský maršálek, který předsedal jednání v plénu. Působnost sněmu se vztahovala na historický celek Českého království a do jeho kompetence spadaly zákonodárné a správní záležitosti.

Související hesla