Socialismus

, myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revoluce (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení. Historické formy socialismu: a) raný (družstevní a utopický socialismus; viz též družstvo, utopie); b) vědecký (marxismus); c) reformní (revizionismus, demokracie sociální, Fabiánská společnost); d) socialismus křesťanský; e) leninismus; f) nacionální socialismus; g) neomarxismus (frankfurtská škola, nová levice). Z latinského socius, společník, spojenec.

Ottův slovník naučný: Socialismus

Socialismus jest nauka o zřízení společenském, založeném na společném vlastnictví. Nauka ta v menších rozměrech častěji byla uváděna také v praxi. Avšak které předměty mají tvořiti vlastnictví společné, ke kterým předmětům vlastnictví soukromé vztahovati se nemá, o tom vyskytují se názory různé. Společné vlastnictví jest charakteristickým znakem začátků společnosti lidské. Jednotlivec nevystupuje tu jako osobnost, nýbrž pouze jako součást svého kmene. Kmen je vlastníkem všeho, co přímo nesrostlo s osobou jednotlivcovou, jako na př. jeho zbraně. Rozdělováním kmene v menší celky docházelo k rozdělování společného jmění, až nositelem jeho stala se jednotlivá rodina, resp. hlava rodiny, muž. Soukromé vlastnictví, které se takto vyvinulo, zavdávalo záhy podnět k nespokojenosti a k zakročování moci státní. Jedním z nejznámějších zákonných opatření starého věku, omezujících značně vlastnictví soukromé, jest t. zv. jubilejní rok zákonodárství mojžíšského, podle kterého každého 50. roku měl všechen majetek vrácen býti původnímu vlastníkovi, všechny dluhy měly býti prominuty a všichni otroci vlastního národa měli býti propuštěni na svobodu. Není pochybnosti, že provádění tohoto ustanovení bylo by zabránilo vzrůstu majetkových rozdílův a rozporů mezi členy národa židovského. Soukromé vlastnictví k půdě odstraněno také zákonodárstvím připisovaným Lykurgovi ve Spartě, kde půda byla rozdělena stejným dílem mezi jednotlivé Sparťany, kteří ji však nesměli ani dáti v zástavu, ani zciziti. Výborná organisace Sparty a vliv, jakého se domohlo město toto nade všemi ostatními městy řeckými, nemohly zůstati bez vlivu na smýšlení v Řecku, tak že není divu, že dosti často vyskýtují se tam návrhy na zavedení oprav zřízení společenského. Z návrhů těch jest nejznámější systém Platónův (427 – 347 př. Kr. ), uložený ve spise »O státě«. Platón chce ve svém státě zavésti jakýsi dualismus systému majetkového. Lid ovládaný má nadále míti vlastnictví soukromé; naproti tomu třída vládnoucí, t. zv. strážci, má býti vlastnictví soukromého zbavena, poněvadž soukromé vlastnictví ji korrumpuje. Poněvadž pak nejmocnějším popudem k získávání vlastnictví soukromého jest sňatek a rodina, Platón pro třídu strážcův odstraňuje rodinu a zavádí společenství žen a společnou výchovu dětí pod dozorem úředním. Strážce pak rozděluje Platón na bojovníky a filosofy, z nichž tito mají býti vlastními vladaři. Třeba Platón nezabraňoval nikomu schopnému přístup do třídy strážcův, přece jenom kommunismus jeho jest omezen na třídu přesně ohraničenou, a je-li Platón počítán mezi předchůdce socialismu, děje se tak hlavně proto, že prohlašuje soukromé vlastnictví za hlavní závadu ideální společnosti. Jinak kommunismus jeho vztahuje se výhradně ku předmětům spotřebním, jednak proto, že »strážcį mají býti vůbec zbaveni výrobní činnosti, aby mohli úplně oddati se vládě, jednak proto, že ve starověku, v době jednoduché výroby, zespolečenštění prostředků výrobních nebylo by mělo za následek větší změny ve zřízení společenském. Zůstala-li theorie Platónova skoro úplně na papíře – zcela ojedinělé pokusy, uvésti ji v život, žalostně ztroskotaly – vyvinulo se společné vlastnictví k předmětům spotřebním v náboženských sektách, a přešlo potom do původního křesťanství . Čím více vzrůstaly obce křesťanské, čím smíšenější byla společnost, v obcích těch seskupená, tím více ustupovalo společné vlastnictví předmětů spotřebních milosrdenství a almužnictví. Myšlenky kommunistické však nezanikly, jen že z církve křesťanské officiální přešly do neofficiálních sekt – myšlenek kommunistických zmocnili se kacíři. Vedle nich pak kommunismus prováděly i řády náboženské v klášteřích. Ovšem mezi názory Platónovými a názory kommunistů křesťanských je zásadní rozdíl: Platónovi šlo o to, aby za pomoci svého zřízení přivedl společnost lidskou k rozkvětu pokud možno největšímu, – náboženským sektám naproti tomu společné vlastnictví ke předmětům spotřeby mělo sloužiti jedině k potlačování všech zájmu světských a přiblížení se ideálům, vytvořeným na základě biblickém. Také ráz těchto obcí naproti státu Platónovu jest jiný. Platónovo zřizení je více místní, vypočtené na město s jeho obvodem – řecký stát; zřízení sekt náboženských a řádů jest však mezinárodní. Účel, kterého sekty náboženské svým kommunismem sledovaly, nutně přivedl je ihned v konflikt s officiální církví: vždyť šířily svoje názory o potlačování zájmů světských právě v době, do které spadá největší rozmach světské moci církve římské. Pronásledování sekt kacířských, prováděné na popud církve mocí státní, jest tudíž přímo pronásledováním snah a požadavků kommunistických se strany společnosti, která založena jest na podkladě vlastnictví soukromého, a která nemíní tento podklad změniti. Z kacířských sekt, které chtěly zavésti společenské vlastnictví ku předmětům spotřeby, jsou nejznámější Valdenští a Albigenští, v jižní Francii a v sev. Italii ve XII. stol. velmi rozšíření, fratricelli v sev. Italii ve XIII. stol., beghardi v Německu ve XIII. a lollardi v Anglii ve stol. XIV. Čím mocnější jednotlivé tyto sekty byly, tím spíše hleděly názory svoje uváděti v život. A že při tom nešlo pouze o názory náboženské, nýbrž že sektářské hnutí mělo základy sociální neméně silné, nasvědčují veliké bouře selské, které zvláště se jmény fratricellů v Italii a lollardů v Anglii jsou spojeny, a ve kterých stav selský hleděl střásti jho poddanství. Mezi tyto sekty sluší také počítati Tábory, Adamity a české Bratry, o nichž podrobněji promluveno na příslušném místě. Nejvyvinutějším plodem kommunistického hnutí sektářského jsou zvláště obce moravských Bratří, založené na monogamii a společné domácnosti a společném vlastnictví ke všem statkům. Zde počíná se již přihlížeti i ke společné výrobě. Obce tyto hospodářsky značně prospívaly, příslušníci jejich vyznačovali se vzděláním na tu dobu neobyčejným. Císařským patentem z 22. září 1622 byly však obce ty zrušeny a členové jejich rozehnáni. – Na podkladě náboženském byla založena ve stol. XVIII. a XIX. celá řada kommunistických obcí, zvláště v Sev. Americe, z nichž však většina po nedlouhém trvání zanikla. V novém věku není již význačnějších organisací založených na vlastnictví společném. Myšlenka ta však neupadá v zapomenutí; naopak stává se víc a více jednak předmětem úvah a theorií, jednak cílem velikých hnutí lidových. Úplně vypracované systémy zřízení společenského, založeného na vlastnictví společném, obsaženy jsou v t. zv. románech o státě. Nejznámější z nich, protože jaksi základní a vzor všech pozdějších jest proslulý spis Tomáše Morea O nejlepší ústavě státu a nového ostrova Utopie (1516), v níž vylíčen je vzor kommunistického státu. More však nezakládá kommunismus na pojmech morálních, nýbrž ukazuje k hospodářským a sociálním výhodám tohoto zřízení, které přinese všem členům společnosti úlevy v práci, větší blahobyt a větší svobodu. Peníze z Utopie jsou odstraněny; každý odevzdá výrobek svůj do veřejného skladiště, každý může si vzíti z veřejného skladiště, co potřebuje. Právě tuto volnost More pokládá za záruku, že nikdo nevezme si více, nežli skutečně potřebuje. More však nenaznačuje prostředků, kterými společnost dosáhla by této organisace, jím tak vychválené. Jeho Utopii zřídil lidumilný panovník, ale More sám nevěří příliš v existenci takových panovníkův. Moreova Utopie nebyla však pouze vzorem pozdějších románův o státě; ona jim vtiskla také svoje jméno. Utopie je nyní název pro vymyšlená zřízení, k jichž uskutečnění nedostává se prostředkův. Celá skupina literatury socialistické nazývá se utopickou, poněvadž založena jest na vymyšlených úplných a dokonalých zřízeních společenských, k jichž provedení naznačovány jsou prostředky bud' libovolné nebo nedostatečné. K románu Moreovu řadí se přímo Tomáše Campanelly Stát sluneční (1623), v němž potřebná doba pracovní naproti Moreovým 6 hodinám odhadována jest na 4 hodiny, a celá řada utopických spisů menšího významu. Známější mezi nimi jsou Morellyho Basiliada (1753), Cabetova Cesta do Ikarie (1840) a Bellamyho Pohled nazpět (1888). Čím více socialismus šířil se v myslích, tím více přirozeně upadal význam utopií; a měl-li na př. Cabet na vrstevníky svoje větší vliv, nepocházel tento z jeho »Ikarie«, nýbrž spíše z ostatní jeho činnosti za uskutečněním snah kommunistických. Význam novějších románů takových spočívá výhradně v tom, že formou přístupnou hledí smířiti odpůrce socialismu s ideami socialistickými a že vnikají i do vrstev jinak socialismu málo přístupných. Myšlenky, roztroušené ve fantastických románech o státě, přimykají k celým svým soustavám filosofickým a hospodářským theoretikové na poč. XIX. stol.: Fourier, Saint-Simon, Owen, jejichž názory blíže byly již vyloženy. Všichni uznávají výhody výroby strojové, vyžadují dalšího vybudování kapitalistického systému hospodářského a výroby ve velkém. Vycházejíce z kritiky soustavy soukromohospodářské a budujíce na sociální filosofii XVIII. stol., věří, že správnou výchovou lidstva, poučováním ho o výhodách výroby společenské pro celou společnost dospějí svých cílův, a že nové zřizení společenské zmocní se světa »jako zloděj v nocį (Owen). Všichni přehlížejí, aneb aspoň značně podceňují skutečné činitele života sociálního; nikdo z nich nechce viděti, že nynější stav je docela výhodný právě pro ty, kdož mají v rukou moc, a kdož nejvíce mohli by přispěti k jeho změně; že tedy jejich dovolávání se dobré vůle lidí nutně musí vyzníti na prázdno. Pro tyto vlastnosti i tito theoretikové socialismu nazýváni bývají socialisty-utopisty. Zástupy jejich stoupenců buď vůbec vymizely, bud' scvrkly se na nepatrné sekty; myšlenky jejich vykonaly sice veliký vliv na generaci současnou, oplodnily generace následující; ale v celistvosti sve přejaty nebyly. Názory Fourierovy a Saint-Simonovy ve Francii byly značně zatlačeny vystoupením P. J. Proudhona , jenž kladl hlavní váhu na organisaci směny vyloučením obchodu a založením zvláštní banky, která by zprostředkovala směnu výrobků na základě stanovené hodnoty pracovní. Naproti tomu L. Blanc vyžadoval, aby stát poskytováním úvěru umožnil sdružením dělnickým zakládání vlastních dílen, ve kterých pracovalo by se na společný zisk, a ze kterých dělnictvo by soutěžilo s vykořisťujícím systémem kapitalistickým. Význam však jak Proudhonův, tak Blancův utrpěl nezdařeným prováděním jejich projektův. Vítězně prorazily si však do všech zemí cestu myšlenky socialistické z Německa, kde dostaly pevný podklad filosofický i hospodářský. Jan Karel Rodbertus prohlásil za kořen hospodářského zla své doby okolnost tu, že mzda dělníkova zůstává omezena na krytí nutných potřeb životních, kdežto výkonnost práce stále stoupá. Aby zlo bylo odstraněno, Rodbertus vyžaduje, aby dělnictvu byla zaručena jedna třetina stoupajícího výsledku práce jeho. Za tím účelem má býti cena zboží stanovena zákonem podle práce, při čemž podle povahy průmyslového odboru platila by určitá summa práce normálního druhu za normální den pracovní; tomuto ocenění výrobku odpovídal by papírový peníz pracovní – poukázka – , za kterou by dělník dostal zboží, jakého potřebuje, ve veřejných skIadištích. Avšak vlastní vývoj theorie socialismu sepiat jest se jmény Karla Marxe a Bedřicha Engelsa . O theorii jejich bylo již zde promluveno; na tomto místě budiž z ní uvedeno jen toto: Soutěž, zuřící mezi jednotlivými producenty, stlačuje míru ziskovou u jednotlivých podniků, nivellisuje ji; zároveň však dohání podnikatele ke zvětšení podniku. Tím však výroba bere na se stále víc a více ráz společenský, jenž dostává se v rozpor s přivlastňováním si výrobku jednotlivcem. Rozpor tento vzrůstá v epochu sociální revoluce, v níž nastane vyvlastnění soukromých podnikatelů. Vyvlastnění toto provésti v zájmu celku a tak, aby nadále všemu vykořisťování bylo zabráněno, jest úkolem třídy dělnické, která dostane se k vládě. Nezbytnou podmínkou tohoto okamžiku jest organisace dělníků v samostatnou stranu politickou. Marxovi není tedy socialismus požadavkem, vyvozeným z nějakého abstraktního ideálu rovnosti, nýbrž jest nutným výsledkem vývoje poměrů výrobních. Jak výslovně praví, nepokládá za úkol theoretiků socialismu vymýšleti systémy, které zůstanou nutně utopiemi, nýbrž uvědomiti si prostě hnutí, které se odehrává před zraky našimi. Třeba jak se strany různých škol národohospodářských (zejména Böhm-Bawerka), tak i z vlastního tábora marxistického (zvl. Bernsteinem) nesprávnost různých částí theorie Marxovy byla dokazována, jest ji přece dosud pokládati za vládnoucí theorii socialismu. Jak shora jsme řekli, socialistické zřízení společnosti v novém věku nebylo pouze předmětem různých úvah theoretických, nýbrž stalo se i cílem velikých hnutí lidových. Tak vzniklo v době anglické revoluce v XVII. stol. kommunistické hnutí Levellův, které vyprostilo se úplně z vlivu náboženského a spočívalo zcela na podkladech hospodářských. Revoluce francouzská zavdala podnět ke spiknutí Babeufovu s tendencemi kommunistickými. Sem sluší také zařaditi hnutí chartistické v Anglii v l. 30tých XIX. stol., jakož i pařížskou kommunu z r. 1871. Vedle těchto náhle vzrostších a náhle opět zaniknuvších resp. potlačených hnutí lidových ve všech moderních zemích průmyslových organisuje se průmyslový proletariát, aby dobyl politické moci ve státě a aby změnil zřízení společenské ve smysle socialistickém. Typem těchto politických stran jest sociální demokracie . Částí socialismu jest t. zv. socialismus agrární, pokládající soukromé vlastnictví k půdě za zdroj sociálních vad a domáhající se zespolečnění půdy. Renta pozemková je důchod zcela bezpracný, který vzniká a vzrůstá jednak z povahy půdy samé (úrodnost), jednak z přičin sociálních (vzrůst měst, poptávka po bytech, vzrůst populace a tím vzdělávání pozemků méně úrodných, které na cenu plodin mají vliv rozhodující). Poněvadž takto stoupání renty pozemkové vytvořeno je společností, má společnost právo, přisvojiti si rentu pozemkovou daní, po případě převzíti půdu úplně ve svoje vlastnictví, aby renty pozemkové dostalo se celé společnosti. Předním hlasatelem agrárního socialismu jest Henry George, jehož theorie byla vyložena při jméně jeho. Hnutí agrárně-sociální nedoznalo nikdy většího rozmachu; na massy lidové zůstalo bez vlivu, i jest omezeno na úzký kruh theoretikův, kteří nyní spokojují se požadavkem více méně hlubokých opatření reformních. Jménem socialismu bývají naznačovány ještě jiné směry, na které vlastně název ten dobře se nehodí. Tak jest běžný název socialismu křesťanského, který opět dělívá se na socialismus evangelický a katolický. Tento socialismus však nedomáhá se změny společenského zřízení, nedomáhá se socialisace prostředků výrobních ani spotřebních, nýbrž chce, aby dnešní společnost byla na nynějších svých základech tak zreformována, aby vrstvy střední i dělnictvo se s ní smířily. Za tím účelem nevyžaduje jenom, aby svépomocí i opatřeními státními prováděny byly reformy sociální, nýbrž aby dělnictvo křesťanskou výchovou bylo odvracováno od požadavků socialistických a přesvědčováno o nutnosti a správnosti základů dnešní společnosti. Rovněž neobsahuje požadavky socialistické t. zv. socialismus kathedrový. Proti učení školy manchesterské, že vseobecná soutěž, ovládaná pudem po sebezachování, sama sebou způsobí harmonický řád a spravedlivě uspořádá vzájemné vztahy lidí a že úkolem státu jest pouze odstraňovati překážky této všeobecné soutěže, socialismus kathedrový ukazuje, kterak není možno všechny problémy hospodářské řešiti z jediného principu, z egoismu. Ale i kdyby tomu bylo tak, ukazuje dnešní zřízení společnosti, že by nedošlo tím k žádané harmonii; naopak slabší by byl vydán v soutěží na pospas silnějšímu. Aby k tomu nedošlo, je potřebí zakročení státu, jenž jest nejvyšším orgánem práva a prostředkem spravedlnosti. S postupem civilisace rozšiřuje se také obor působnosti státu, ač tím nijak není zabraňováno svépomoci. Kathedroví socialisté, z nichž nejznámější jsou Schäffle, Wagner, Schmoller, Brentano, Bücher, Philippovich, Gide, domáhají se tedy dalekosáhlé reformy sociální. Provádění oprav, kathedrovými socialisty žádaných, nazývá se často socialismem státním. Název tento přikládán bývá mimo to také snahám, směřujícím k tomu, aby stát co možná nejvíce ovládal výrobu, a domáhajícím se tudíž postátňování výroby. Proto zejména postátňování železných drah a dolů, zavádění monopolů státních a p. prohlašováno bývá za socialismus státní, i když se děje za účely fiskálními, i když má tím býti posílena vláda, opatrující základy nynějšího zřízení společenského. Že to s vlastním socialismem nemá nic společného, je zřejmo. Literatura socialismu se týkající byla uvedena u jednotlivých hesel. K doplnění jejímu uvádíme: Kautsky-Bernstein, Geschichte des Socialismus in Einzelndarstellungen; Laveleye, Socialismus naší doby; Limanowski, Dějiny sociálního hnutí v Evropě v 19. stol.; Sombart, Socialismus a sociální hnutí v 19. stol.; Fabianská pojednání o socialismu; Modráček, Marxův názor na dějiny a socialismus; Bernstein, Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie; Menger, Das Rechtauf den vollen Arbeitsertrag; t., Stát budoucnosti. L Wr.

Související hesla