Sociniáni

, stoupenci náboženského směru založeného v Polsku italským reformátorem F. Socinem (1539 – 1604); vyznačují se náboženským radikalismem. Jako antitrinitáři neuznávali božskost Ježíše Krista, bibli pokládali za zdroj víry jen tehdy, když se neprotiví rozumu, odmítali kalvínské dogma o předurčení. V roce 1660 byli z Polska vypuzeni; splynuli s jinými proudy protestantismu.

Ottův slovník naučný: Sociniáni

Sociniáni slove křesťanská sekta, jejíž členové byli přívrženci učení Laelia a Fausta Socina, kteří první dali unitářům či antitrinitářům ráz jednotný a církevní. Laelius Socinus, vlastně Lelio Sozzini (* 1525 v Sieně – † 1562 v Curichu) pocházel ze starého právnického rodu italského a studoval práva zabývaje se při tom horlivě otázkami náboženskými, tehda moderními. Chtěje zevrubněji se poučiti o naukách Lutherem hlásaných, jal se studovati bibli v hebrejském a řeckém originále, ale stal se proto podezřelým, tak že byl nucen ok. r. 1544 prchnouti z Italie. Cestoval pak po Francii, Anglii, Nizozemí, Německu a Švýcarsku obcuje všude s mnohými učenci a reformátory, jako s Bullingerem v Curichu, Melanchthonem ve Vitemberce a j. Usadil se pak v Curichu. Avšak svými názory náboženskými, jež sice nehlásal veřejně, nýbrž ukládal jen ve spisech a dopisech příbuzným, zjednal si mnoho nepřátel jak mezi katolíky tak mezi protestanty a jen s těží ušel protestantským soudům kacířským, kdežto inkvisice zabavila jeho majetek v Italii. R. 1558 odebral se do Polska, kde došel valné obliby, tak že i král Sigmund dal mu doporučující list do Italie. Socinus se tam odebral, aby uspořádal dědictví po otci, a vrátil se do Curichu, kdež za nedlouho zemřel. Myšlenky svoje uložil hlavně ve spisech: Dialogus inter Calvinum et Vaticanum, kdež staví se proti trestu smrti kacířů: De sacramentis a De resurrectione corporum (v knize Fausti et Lelii Socini Tractatus aliquot theologici, 1654). Přívržencům Socinovým dal pevnější základy teprve synovec jeho Faustus Socinus (* 1539 v Sieně – † 3. břez. 1604 ve vsi Lucławicích u Krakova), který také myšlenky Laeliovy dále šířil. Jako strýc studoval také práva, ale dopisy strýcovými z Curichu byv upozorněn na otázky náboženské, také pilně jimi se obíral. R. 1559 byl nucen uchýliti se do Francie a žil 3 roky v Lyoně, po smrti strýcově však odebral se do Curichu chtěje zachrániti spisy strýcovy. Studiem jich byl přiveden do téhož směru myšlenkového. Když pak pronásledování náboženské v Italii se utišilo, vrátil se do Italie a žil v přízni velkovévody toskánského Františka de' Medici na dvoře ve Florencii. Po 12 letech musil znova prchnouti před inkvisicí a odebral se nejprve r. 1574 do Basileje, pak r. 1578 do Sedmihradska, kde byl rozhodčím ve sporu Fr. Davida a Giorgia Blandraty . Ze Sedmihradska odešel r. 1579 do Polska, kde po značném i dlouhém úsilí a po odstranění vniterných neshod podařilo se mu zorganisovati unitáře a odpůrce učení o Trojici. Středem nové této sekty po něm sociniáni zvané bylo zprvu město Raków. Po nastoupení na trůn Štěpána Báthoriho Socinus opustil Krakov r. 1583 a přesídlil se do vsi Pawlikowic, kdež se oženil. Od r. 1587 žil opět v Krakově a r. 1588 byl na synodě v Břestu Litevském, kde s úspěchem disputoval, tak že všechny unitáře dostal na svou stranu. Ale když v Krakově od protivníků náboženských zakoušel trpkých příkoří a r. 1598 dokonce od krakovských studentů nelidsky byl ztrýzněn jakožto kacíř byv z lože vyvlečen, ač nemocen, a voděn po ulicích, a když i dům jeho byl zpleněn a rukopisy mu zničeny, přesídlil se do Lucławic u Krakova ke šlechtici Abrahamu Błoňskému, kdež zemřel. Jeho synovec Wyszowaty vydal jeho sebrané spisy v 1. a 2. svazku Bibliotheca fratrum Polonorum (Amster.,1656 a sl.). Po smrti Faustinově začal kvésti socinianismus, který stal se náboženstvím hlavně šlechtickým, přičiněním různých vynikajících Poláků, z nichž hlavní byli Valentin Smalcius , který napsal 52 různých děl na obranu socinianismu, Jan Völkel, kazatel ve Szmiglu († 1618), Krištof Ostorodt, kazatel v Buskowě u Gdanska († 1611), Jeronym Moskorzowski († 1625), Adam Gosławski, Ondřej Wojdowski, Ondřej Wolan, Petr Morszkowski, Jan Crell, nejlepší ze sociniánských spisovatelů, Jonáš Schlichting, Martin Ruarus a Ondřej Wyszowaty a j. Na základě spisů Faustových byl pak r. 1605 sestaven sociniánský Katechismus rakowský, Catechesis ecclesiarum polonicarum (pol. 1605, lat. 1609, něm. 1739) a z obcí sociniánských nejvíce kvetl Raków se svým gymnasiem bonorum artium (zal. 1600), jakož na počátku XVII. stol. socinianismus nejvíce se rozmohl moha šířiti se docela volně. Zavedením jesuitů do Polska počalo však jeho pronásledování a r. 1627 zničen byl kostel v Lublině, r. 1638 škola rakowská a za Jana Kazimíra, od r. 1648, vypovídáni kazatelé a učitelé sociniánští. Když pak r. 1657 ve vojně švédsko-polské někteří sociniáni se uchylovali pod ochranu švédskou, bylo to cele sektě přičteno za velezradu a r. 1658 na říšském sněmě ve Varšavě sociniáni pod trestem smrti ze země vypověděni. Odebrali se pak dílem do Nizozemí, kde splynuli s příbuznými arminiány, dílem do Anglie, kde však nesměli konati svých bohoslužeb a obecně zváni byli unitáři, dílem do Uher a Sedmihradska, kde však teprve za Josefa II. nabyli práv stejných s jinými sektami křesťanskými. Z valné části rozšířili se také v Sev. Americe. V Sedmihradsku je dnes asi 55.000 unitářů ve 104 obcích se 120 pastory, sociniánům svým učením nejbližších, kdežto v Anglii a v Sev. Americe, kdež nejvíce vynikajícími hlasateli jsou Biddle, Channing, Martineau a j., rozvinuli učení sociniánské ještě dále. Hlavní zásady socinianismu jsou: Písmo svaté jest sice zřídlem poznání pravdy, ale jen potud, pokud nepříčí se rozumu; proto učení jeho jest v podstatě racionalistické a zejména zavrhují se církevní nauky o praedestinaci, dědičném hříchu a sv. Trojici jakožto protirozumné. Kristus jest člověkem, mocí božskou k účelu spasení lidského obdařeným a za odměnu poslušenství svého a své mučednické smrti povzneseným na hodnost velebnosti božské. Ducha sv. pokládají sociniáni toliko za moc božskou. Hříchu prvotního není, toliko jest dědičné zlé a dědičná náklonnost ke zlému, jež však nikomu nemůže býti za vinu pokládána. Svátosti jsou obřady užitečné, ale nikoli absolutně nutné. Sociniáni sami zvou se unitáři. – Srv. Trechsel, Die protestantischen Antitrinitarier (Heidelb., 1839 – 44); Fock, Der Socinianismus (Kiel, 1847, 2 sv.); A. Réville, Histoire du dogme de la divinité de Jésus Chríst (Pař.,1876); Ferencz, Kleiner Unitarierspiegel (Víd., 1879); Harnack, Lehrbuch der Dogmengeschichte, sv. 3. (3. vyd. Freib. v Br., 1894); Sembrzycki, Die poln. Reformierten und Unitarier in Preussen (Královec, 1893). Mimo to: Przykorius, Vita Fausti Socini (Krak., 1636); Illgen, Symbola ad vitam et doctrinam L. Socini (Lip., 1826 – 40, 3 seš.); Trechsel, Lelio Sozzini (Heidelb., 1844); Burnat, Lelio Socin (Lausanne, 1894); Luckfiel, Der Sozinianismus und seine Entwickelung in Grosspolen (Halle, 1892); Levickij, Socinianstvo v Poljšě i jugo-zapadnoj Rusi v XVI i XVII vv. (Kijev, 1882); Budrin, Antitrinitariji šestnadcatago věka (Kazaň, 1886).

Související hesla