Sociologie

, věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se sociologie prolíná s dalšími společenskými vědami (etnologie, historie, politologie, ekonomie), avšak jejím specifickým rysem je, že se soustřeďuje zejm. na poznávání pravidel života sociálních skupin a kolektivů (obvykle v rozmezí skupiny malénároda) a na zjišťování funkcionálních nebo symbolických vztahů mezi společenskými fakty. Zárodky sociologie jsou patrné v různých filozofických soustavách od starověku. Jako samostatná disciplína vznikla v 1. pol. 19. stol.; její vznik byl podmíněn novou společenskou situací, která se v nejrozvinutějších evropských zemích vytvořila jako důsledek přechodu od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Moderní společnost nejen vytvořila základní podmínky pro kritické zkoumání existujícího uspořádání sociálních vztahů, ale zároveň vyvolala poptávku po novém typu společenského vědění, které je potřebné k řešení krizových situací. Za zakladatele sociologie je považován A. Comte. Pro sociologii je typické, že od okamžiku svého vzniku byla disciplínou vnitřně metodologicky i teoreticky diferencovanou. Její vývoj není tudíž kumulací prověřených poznatků, které by byly všeobecně přijímány (jako je tomu zpravidla v přírodních vědách), ale probíhá ve stálém střetávání různých koncepcí, někdy i protikladných. Je to dáno jak složitostí předmětu, který sociologie zkoumá, tak i specifickým vztahem objektu a subjektu sociologického poznání. Pro jednotlivé etapy vývoje sociologie byly nejcharakterističtější tyto typy sociologického myšlení: a) 19. stol.: raný pozitivismus (A. Comte, H. Spencer), marxismus a různé odrůdy naturalismu; b) přelom 19. a 20. stol.: psychologismus (G. Tarde, G. Le Bon), sociologismus (É. Durkheim a jeho škola), sociologie humanistická a sociologie chápající (M. Weber, G. Simmel, F. Tönnies); c) 1. pol. 20. stol.: sociální pragmatismus (J. M. Baldwin, J. Dewey, Ch. H. Cooley, W. I. Thomas, G. H. Mead), novopozitivismus (O. Neurath, G. A. Lundberg, P. F. Lazarsfeld, B. F. Skinner), americká popisná sociologie (chicagská škola), směry vycházející z antropologie kulturní a antropologie sociální (A. R. Radcliffe-Brown, B. Malinowski); d) pol. 20. stol.: strukturální funkcionalismus (T. Parsons, R. K. Merton), teorie konfliktu (frankfurtská škola, L. A. Coser, R. Dahrendorf, R. Collins), teorie sociální směny (G. G. Homans, P. M. Blau); e) 2. pol. 20. stol.: interakcionismus symbolický (H. Blumer, E. Goffman), etnometodologie (H. Garfinkel), sociologie fenomenologická (A. Schutz), sociologie existenciální (J.-P. Sartre), sociologie neofenomenologická (A. Gouldner, P. Berger, T. Luckman) a sociologie dialektická (frankfurtská škola, G. Gurvitch).

Ottův slovník naučný: Sociologie

Sociologie je věda o společnosti (lidské) a jejím životě. Společnost jest obecným souhrnem (lidských) jednotlivcův organicky a účelně v celek spojených a přirozeně organisovaných. Organisace tato je velmi složitá. Nejen že jsou jednotlivé organisace, na př. rodinná rodová, kmenová, národová, dále organisace rozumová, mravní, náboženská, hospodářská, politická, státní, vojenská a p., nýbrž všecky tyto organisace jsou ve vzájemné souvislosti, souhlase, vzájemné působnosti a protipůsobnosti, tak že stav jedné odpovídá navzájem stavu druhých: stav hospodářský na př. stavu rozumovému, politickému, mravnímu. Jsou nad to seřazeny nebo navrstveny v celkovou, obecnou organisaci společenskou. A tak se nám společnost jeví jako organisace organisací. Tato organisace pak ve svém celku i částech žije, pozměňuje se a vyvíjí se. Dnešní rodina na př. liší se od rodiny starší, širší (na př. hellénské nebo staroslovanské), liší se od rodiny divošské nejen svou povahou fysickou a hospodářskou, ale i mravní; hospodářská organisace společnosti prošla od dob primitivních do dnešních proměnou velmi znatelnou; vojenství vykazuje ve svém vývoji zřetelné fase; a tak všecky části společenské soustavy, všechny jevy společenské, celý život společenský je podroben vývoji. Vzhledem k tomu sociologie je věda o organisaci a vývoji společnosti. Ve shodě s tím sociologie pohlíží na společnost se dvou úhlů zorných, s dvojího hlediska: řádoslovného a vývojeslovného, statického a dynamického, jak se vyjadřuje Comte, statického a kinematického, jak se vyjadřuje Giddings. S hlediska statického sociologie pozoruje přirozený řád společnosti, vzájemné působení a protipůsobení různých částí soustavy společenské, stálý souhlas prvků společenských, nikoli pouhé seřazení organisací podle sebe ani pouze přítomný řád, nýbrž hledí především k tomu, co je podstatného v soustavě společenské všech dob. S hlediska vývojeslovného přihlíží k vývoji a přeměně prvkův a organisací společenských, k stálému pohybu ve společnosti. Existence společnosti je podmiňována a udržována různými činiteli a silami, podobně vývoj společnosti je podmiňován určitými silami hybnými a dějetvornými. Podmínky a síly ty záleží jednak ve fysickém prostředí (vliv půdy, vody, potravy, podnebí a p., jednak v biologických činitelích (na př. vlastnosti raçové), hlavně však v duševních a to zejména sociálních vlastnostech člověkových (na př. v sympathii, ve vědomí druhovém, v touze po vládě, ve snaze po dělbě práce a p.), a konečně v prostředí společenském (na př. organisace nějaká, jakmile se ustavila, vykonává vliv na jiné částí soustavy společenské i na celek). Proto sociologie po stránce statické studuje také činitele a síly, jež podmiňují existenci společnosti a společnost udržují, po stránce dynamické pozoruje síly, jež určují a řídí vývoj a pokrok společnosti. Z methodických příčin lze sociologii rozčleniti na dvě části, statiku a dynamiku, jak chtěl Comte, ale lze také výklad statický a dynamický při jednotlivých otázkách do značné míry spojíti – nazíraní statické a dynamické jsou jen dvojí stránkou jednoho a téhož pochodu poznávacího. S toho hlediska lze formulovati věc tak, jak činí prof. Masaryk, že sociologie vykládá o tom, »co společnost za stálého vývoje udržuje«. Sociologie je věda samostatná, poněvadž má svůj vlastní obor vědní: jevy společenské. Jevy společenské tvoří samostatnou kategorii vědní právě jako jevy fysické, biologické, psychologické a j. A jako o těchto jedná fysika, biologie, psychologie, tak o jevech společenských jedná s., ovšem methodou svou. Sociologie není souhrnem disciplin duchovědných, není souhrnem speciálních věd sociologických, jakými jsou na př. národní hospodářství, státověda, ethnologie, nýbrž je abstraktní, všeobecnou a základovou vědou o společnosti, v tomto smysle: Abstraktní věda je vědou o prvcích a základech jednotlivých konkrétních předmětů (čili jednotlivin) nebo kategorii takových předmětů. Takovou vědou abstraktní je na př. všeobecná biologie, jež jedná o podstatných jevech životních společných organismům ať živočišným ať rostlinným, jedná o zákonech a principech tohoto života; tyto podstatné jevy, principy a zákony si abstrahuje z pozorování života jednotlivých živoucích bytostí, ale neobírá se popisem a výkladem těchto jednotlivých organismů zvláště: naproti tomu zoologie a botanika obírá se zvláště soustavou oněch jednotlivin (živočichův a rostlin) a popisuje i vykládá jejich složení a život zvláště. K vědeckému výkladu těchto konkrétních jednotlivin slouží za podklad právě poznatky biologické o všeobecných a základních jevech životních v rozmanitých jejich formách. Tak zoologie a botanika jsou vědami konkrétními, jejichž přirozeným podkladem je všeobecná biologie. Podobně se má věc se sociologií. Sociologie obírá se základními jevy společenskými, prvky sociálními, pátrá, jaká jsou »podstatná fakta, příčiny nebo zákony, jež jsou společny společnostem všeho druhu, za všech dob« (Giddings, Základy s., 38). Jevy tyto jsou buď prostší nebo složitější, ale vždy mají určitou míru i abstraktnosti i všeobecnosti. Tak na př. i při tak poměrně prostém jevu jako je trest, je míra abstraktnosti: existují jednotlivé tresty, z nich abstrahujeme podstatu a povahu trestu vůbec; zároveň jev trestu je všeobecný ve všech společnostech. Podobně na př. z různých forem rodinných, z rozmanitého složení společenského (rodového, kmenového, metronymického, obecního a j.), z rozmanitého zřízení společenského (politického, právního, hospodářského, rozumového, uměleckého, mravního) sociologie dopátrává se podstaty společenského složení a zřízení, jakož i obecných zásad, jimiž toto složení a zřízení se spravuje. Takové obecné poznatky sociologické týkající se jak řádu tak vývoje společenského, jsou pak podkladem speciálního studia v konkrétních vědách sociologických, jakými jsou na př. ethnologie, historie, oekonomika, státověda a j. Učiti někoho, praví Giddings, kdo nezná těchto základních zásad sociologických, národopisu, historii, politickému hospodářství a theorii o státě jest právě tak, jako učiti hvězdářství nebo thermodynamice někoho, kdo nezná Newtonova zákona o pohybu. Spolu pak s konkrétními vědami sociologickými sociologie slouží t. zv. praktickým disciplinám sociologickým: politika na příklad musí budovati jak na podkladě všeobecné s., tak na speciálních odborech = státovědě, o ekonomice, historii. V soustavě a stupnici věd abstraktních sociologie zaujímá místo za psychologií. K duchovědnému oboru náleží dále jazykozpyt, aesthetika, logika, filosofie a éthika. V nejtěsnější souvislosti je sociologie s psychologií: člověk je zároveň jedincem pro sebe i členem společnosti a jevy společenské jsou zároveň jevy duševními. Sociolog chtěje vykládati jevy společenské, je nucen často obraceti se k psychologii o pomoc; při výkladě zločinu na př. je potřebí také psychologického rozboru o přirozené povaze lidské vzhledem k jednání dobrému a zlému; nebo při výkladě rozmanitého sdružování společenského je třeba psychologického rozboru citů společenských, sympathie a vědomí druhového, souchtění a p.; výklad o formách a vývoji náboženství neobejde se bez rozboru citu a představ náboženských. A tak psychologie je vůči sociologii vědou podkladnou a nástrojnou, ale ovšem obě dvě vědy jsou od sebe odlišné a samostatné, každé běží o něco jiného: psychologii na př. o cit sympathie, sociologii o různé projevy a formy společenského soucítění a souchtění. T. zv. psychologie sociální není žádnou vědou samostatnou, jako by ji nemohla býti psychologie oekonomická, nýbrž značí jenom název pro práce, v nichž jevy společenské nebo dějinné vykládají se zevrubněji s hlediska psychologického. Také t. zv. rodová psychologie (Völkerpsychologie) je jenom neracionálný název, za nímž se nekryje žádná věda samostatná, nýbrž práce o řeči, mythu a mravu s hlediska jednak psychologického, jednak sociologického. Nemálo slouží sociologii také vědy přírodní a z nich nejvíce biologie. Chce-li sociolog vykládati o působení činitelů přírodních na společnost, béře poučení také z příslušných věd přírodních, aby mohl stanoviti vliv půdy, vzduchu, podnebí, potravy a p. na společnost. Při posuzování vlivu křížení, endogamie a p. je nezbytno znáti biologické poučky o křížení a konsanguinitě. Při studiu svazků rodinných, volné lásky, prostituce prospívá znalost fysiologických poznatkův o pudu pohlavním. Učení o dědičnosti má veliký význam sociologický nejen pro jednotlivé jevy sociálně pathologické (na př. vzhledem k alkoholismu), nýbrž i v otázce dědičného charakteru národů. Společenská populace jest také organisací těl, tato organisace tvoří přírodní základ společnosti. Nejen věcně svými poznatky, nýbrž i methodou mohou přírodní vědy býti sociologii poučením, pokud mohou v rozboru složitých svých jevů podávati vzor sociálním jevům ještě složitějším. Ovšem dlužno se varovati pouhého analogisování. Zejména analogické srovnávání mezi organismem živočišným a mezi společnosti jako »organismem« vedlo mnohé sociology na scestí. Mathematika věcně slouží sociologii při indukci statistické počtem pravděpodobnosti, methodicky svou přesností; ale nelze sociologii zpřesnovati převáděním jevů společenských na mathematické formule, jako bylo činěno v psychologii nebo v oekonomice (na př. u P. H. Wicksteeda The alphabet of economic science). Methody sociologické jsou rozmanité. Především běží o pozorování jevů společenských, jejich konstatování a rozbor. Pozorování týká se celého širého kruhu fakt a jevů sociálních, nejen případů neobyčejných a nápadných, nýbrž především případů všedních, každodenních, jež právě pro svou obyčejnost unikají pozornosti. Pozorovati můžeme jevy jednotlivé, na př. určitou sebevraždu, analysovati její příčiny psychopathologické a sociální, náboženské a j. Pozorujeme dále různé případy téhož projevu, na př. různé druhy sebevražd nebo různé druhy trestův, abychom nabyli přesného názoru o podstatě jevů. Pozorování může se konati buď kvalitativně nebo kvantitativně, takto zvláště při jevech hromadných. Při hromadném pozorování na ruku je statistika, která sice nemůže nahraditi sociologické analysy, ale dobře slouží k poznání intensity, rozšíření vzestupnosti nebo sestupnosti jevů. Již při tomto pozorování různých druhů jevů poměrně jednoduchých srovnáváme je navzájem. Methody srovnávací užíváme s prospěchem zvláště při jevech složitých, srovnáváme jednotlivé instituce, na př. rodiny, ústavy, vlády, národy a p. Srovnávání vede ke klassifikaci, k utřídění společenských jevů v přirozené skupiny, třídy, kategorie. Takové utříděni zároveň může býti ustupněním. Máme různé stupnice jevů sociálných od jednoduchých až k nejsložitějším; srovnejme jen na př. jednoduchou soustavu hospodářskou u národů primitivních postupem až k oekonomii, průmyslu a světové tržbě moderních národů, srovnejme kulturní stupně, srovnejme stupně v soustavě měst starých i nových a p. Srovnáváním a tříděním dospíváme k určení typů, t. j. určitých sociálních jevů jako repraesentantů celého druhu; ve státě Ludvíka XIV. můžeme na př. spatřovati typ státu absolutistického. Srovnáváním a tříděním sociolog dochází k ustanovení empirických všeobecnin a posledních kategorií společenských jevů; srovnáváním a poznáváním různých a podobných vlastností dostupuje k poznání podmínek, příčin a sil spravujících sociální řád a společenský vývoj, i jeví se mu soustava sil a příčin velmi složitou, složitější než ve vědách přírodních, účinky sociální jsou způsobovány množstvím soupříčin, jejichž klassifikace na příčiny hlavní, podružné, příležitostné je nutná. Vedle indukce sociologie užívá i dedukce, jednak k odvození zásad speciálnějších, jednak deduktivný postup rozvinuje se v konstruktivnou methodu, v methodu psychologické a sociologické synthese. Souborem svých method sociologie hledí se dopracovati nejvšeobecnějších zásad spravujících řád a vývoj společnosti, čili t. zv. zákonů společenských. Mluvíme zde o zákonech týmž právem, jako se v přírodních vědách mluví o zákonech přírodních, a to proto, že člověkova činnost rozumová, citová i volná, že člověkovo chtění a jednání, že chtění a jednání společnosti je právě tak determinováno svými určitými příčinami a silami jako je příroda svými; svobodu lidské vůle dlužno chápati ve smysle determinismu, ovšem ne determinismu theologického. Nevadí, že stanoviti zákony tyto pro velikou složitost sociálního dějství je nesnadnější nežli zákony přírodní a že za daného vědeckého stavu v sociologii nemohou posud býti tak určité. Také dlužno přihlédnouti ke stupni všeobecnosti těchto jednotlivých zákonů společenských a lišiti i zákony empirické od zákonů posledních. Ale ovšem neběží v sociologii jen o výklad kausálních zákonů, nýbrž i o výklad teleologický, účeloslovný. Jako se dnes i v přírodních vědách přijímá empirická teleologie, tak rovněž v sociologii jsou oprávněny otázky po účelnosti jevů společenských; účelnými jeví se právě (pro empirickou teleologii) i jevy, u nichž takový zřetel zaráží – otroctví na př. mělo svou účelnost, absolutismus moderního státu také, natož jevy pokrokové. Odtud je jen krok k otázce po smysle společenského vývoje a žití. Také o tom pokouší se vědecká sociologie dáti si vysvětlení, pokud její empirické prostředky dovolují, a nepřenechává úvahy o tom nějaké metafysice dějin. Otázka, jaký má smysl společnost a její vývoj, jest otázkou pro smysle života člověkova vůbec. »Smysl života, smysl mého života nutně je také smyslem společnosti, ve které a se kterou prožívám čásť historie« (Masaryk). S hlediska empirické teleologie na př. Giddings stanoví, že cílem, za nímž společnost existuje, že funkcí společenské organisace jest rozvíjeti vědomý život a vytvářeti lidskou osobnost stupni vyššími a vyššími, až dospěje ideálu, jejž zveme humanitou, člověctvím (Giddings, Základy s., 483). Sociologie jako samostatná věda ustavuje se teprve v posledních desítiletích. Ovšem počátky myšlení sociologického sahají až do starých dob; v historických, éthických a politických spisech starověkých naskytují se jednotlivé sociologické myšlenky, ale jednotlivé myšlenky neznamenají ještě samostatné vědy. Prvé soustavnější vědecké uvažování o společnosti dochovalo se nám v Platónových spisech Státě a Zákonech (Politeia a Nomoi) a v Aristotelově Politice. V těchto spisech naskýtá se již pozorování, třídění a sevšeobecňování společenských fakt, ale zřetel je přece více obrácen ke státu než k celé společnosti, poznatky theoretické od praktických nejsou dosti odlišeny. Ve středním věku nenalézáme žádného soustavného zkoumáni sociologického, ale přece studium církve a křesťanství připravovalo půdu pro chápání dějstva i nepolitického a pro pojem pokroku. Názor středověký na dějstva lidská nepostrádá jisté velikosti. Obraz jeho odráží se dobře ve spise Bossuetově »Discours sur l'histoire universelle«. V novém věku převraty církevní a politické, nové objevy, pokroky vědecké a technické dávaly mnoho podnětu také k úvahám společenským, zejména pojem pokroku a vývoje začíná se vynořovati jasněji. Ovšem i tu poznatky sociologické jsou nejprve obsaženy ve spisech historických, politických a filosofických a týkají se namnoze konkrétných odborů sociologických. Macchiavelli, Baco, Hobbes, angličtí moralisté, filosofický právník Grotius hledají příčiny mnohých jevů společenských. Nejvýznačnější hlavou sociologickou XVIII. stol. je Vlach Vico (Giovanni Battista V.), jenž prokázal sociologii neocenitelnou službu svým pojetím společenské zákonitosti a svou theorií vývojovou o třech stadiích, jimiž každá společnost a lidstvo prochází, aby se k nim zase vrátilo, ovšem ve vyšším stupni (Principi di una scienza nuova d'intorno alla commune natura delle nazioni, r. 1725, 1730 a 1744). V Anglii Ferguson a Gibbon v historii a Adam Smith v národním hospodářství myslí zároveň sociologicky. Jmenovitě Smith v Theorii o mravních citech a v zápiscích »O soudnictví, policii, důchodu a prostředcích« pokouší se nalézti základní hybnou sílu společenskou a nastiňuje úplnější, byť ještě nedokonalou soustavu společenskou. Ve Francii připravuje půdu Comteovi proslulý Turgot, jenž anticipuje Comteův zákon o rozumovém vývoji lidstva, podle něho Condorcet a sociální filosof Saint-Simon. August Comte (v »Cours de philosophie positive« 1830 – 42) je zakladatel novodobé soustavné sociologie abstraktní, usiluje o poznání přirozené povahy, příčiny a zákonů společnosti jako harmonického v sobě celku, a to na základě pověřitelného positivistického poznání s vyloučením veškeré metafysiky. Comte především zpracovává sociologickou dynamiku. V Anglii v XIX. stol. Bentham přispívá k pojetí společnosti přirozené oproti politické. Filosofie Comteova dochází v této zemi rychlejšího pochopení nežli ve vlasti: Mill, Lewes, Grote jsou toho důkazem. Zároveň přírodovědecké theorie evoluční mocně působí také na rozvoj myšlení sociologického. Na půdě této vzniká největší po Comteovi sociolog Herbert Spencer. Jako Comte tak i Spencer byl vzdělán všemi abstraktními vědami předcházejícími sociologii i konkrétními vědami přírodními a praktickými technickými, a buduje své učení sociologické na podkladě velikolepé soustavy filosofické. Společnost je mu částí existence a dějství vesmírného, její zákony jsou ve shodě a zrovna dedukcemi z obecných zákonů řídících svět fysický a organický. Společnost jest mu organismem s dělbou práce po způsobě, jaký je v jednotlivém organismu, se soustavou udržující (průmyslovou), rozdělující (obchodní) a řídící (politickou a náboženskou). Naproti Comteovi Spencer více zpracovává sociologickou statiku, jež mu znamená výklad o společenských silách v rovnováze, ovšem v pohyblivé rovnováze. Comte a Spencer dali potomním studiím sociologickým dva směry: onen více historický, tento více přírodovědný. Směrem více přírodním (ve smysle organismické analogie) postupuje v sociologii na př. Lilienfeld, A. Schätfle (Bau und Leben des socialen Körpers), z novějších ve Francii na př. Réné Worms, v Německu na př. Ruppin a Schallmeyer na základě novodarwinismu. Směrem více historickým a subjektivným nesou se práce francouzských badatelů Tordea (Les lois de l'imitation; La logique sociale; Les lois sociales) a Durkheima (Les règles de la méthode sociologique; De la division du travail), jimž jde především o to, aby určili prvotný a nejzákladnější jev sociálný, podobně jako Němci Stammlerovi. Oba směry snaží se sloučiti výborný americký sociolog Giddings v The principles of sociology, také do češtiny přeložených. Nejen theoretické podněty, ale spolu i složitější a intensivnější společenský život dob moderních vede přirozeně k tomu, že se pěstují studia sociologická po všech končinách civilisovaného světa. Zejména hojně zpracovávají se jednotlivé problémy monograficky. Zároveň (a do značné míry vlivem abstraktních studií sociologických) počínají velmi se prohlubovati konkrétní odbory sociologické (dějiny, národní hospodářství, ethnologie, státověda a j.). Plodnými ukázaly se také jednotlivé (byť jednostrané) theorie socialistické. Není na tomto místě možno ani nejstručnějšími rysy nastíniti sociologické proudění dob posledních. Budiž tu jenom ještě vzpomenuto jmen, jako jsou Fouillé, Letourneau, Coste, de Greef, Bagehot, Mackenzie, Vincent, Ward, Small, Patten, Sales y Ferré, Posada, Villari, Vignolli, Vanni, Morselli, Dilthey, Stein, Menger, Simmel, Novikov, Kovalevskij, Lavrov, Michajlovskij, Čičerin, Karějev. V Rakousku z německých sociologů vedle Mengra zasluhují zmínky Gumplowicz a Ratzenhofer. U nás myšlení sociologické jeví se jednak v historii (Palacký zároveň sociologickým myšlením prohluboval historii), jednak v jiných oborech konkrétních a praktických (v národním hospodářství, právních vědách). Studium abstraktné sociologie u nás zavedl a způsobem směrodatným pěstuje T. G. Masaryk, jehož vlivem počíná se tvořiti mladší škola sociologická. K zevrubnějšímu poučení o podstatě a methodách sociologie srv. Masarykovy úvahy (Rukovět sociologie atd., »Naše Dobæ VIII., seš. 1., 2., 3. a 9., 10., 11., 12.); Giddingsovu úvodní úvahu v Základech sociologie Pro dějiny sociologie srv. P. Janetovy Dějiny vědy politické a Barthův spis Geschichte der Philosophie als Sociologie O soudobých pracích sociologických poučuje roční sborník »Année sociologique« (vyd. Durkheimem). Nejčelnější časopisy sociologické jsou: »Revue internationale de sociologie« (red. Worms); »American Journal of Sociology« (red. Small); »Zeitschrift für Socialwissenschaft« (red. Wolf). U nás literatury sociologické všímají si častěji »Sborník věd právních a státních« a »Česká Mysl«. K bibliografii srv. článek Bř. Foustky v Almanachu »Slavie« 1901 – 02. BFka.

Související hesla