Soluň

, novořecky Thessaloniki – město v severním Řecku u Soluňského zálivu Egejského moře; 378 000 obyvatel (1991, druhé největší v Řecku). Průmysl petrochemický (rafinérie ropy), chemický, strojírenský, hutnický, textilní, potravinářský. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště, námořní přístav (významný i pro Makedonii a další balkánské státy). Mezinárodní veletrhy. Muzea, galerie. Univerzita (1925) a další vysoké školy, výzkumné ústavy. Historické památky zejm. ze starokřesťanského a byzantského období jsou od roku 1988 součástí světového kulturního dědictví UNESCO (chrám sv. Demetria z 5. stol., sv. Sofie z 8. stol., sv. Davida s mozaikami z 5. stol.; dále římský Galeriův oblouk ze 4. stol. aj.). – Soluň založena v roce 316 př. n. l., od 146 př. n. l. hlavní město římské provincie Makedonie. Od 5. stol. významné středisko byzantské říše (druhé po Cařihradu) a raného křesťanství. Ve středověku častý cíl dobyvatelů (904 Arabové, 1085 Normani, 1204 křižáci, 1423 Benátčané); v roce 1430 dobyta Turky, součást Osmanské říše do 1912 (název Selánik). Od roku 1912 součást Řecka.

Ottův slovník naučný: Soluň

Solun (též Soluň, tur. Selanik, řecky Thessaloniki, fr. Salonique, něm. Saloniki, vlaš. Salonicco), hl. město tur. vilájetu t. jm., jenž vznikl z částí staré Makedonie a Thrakie; rozkládá se vých. od ústí Vardaru a Galiku dílem na nízkém břehu zálivu t. jm., dílem se zdvihá amfitheatrálně na výběžcích hory Chortače. Přístav opatřen v posledních letech (1899 – 1903) důkladnými hrázemi proti jihozáp. větrům. Ulice starého města jsou úzké, zanedbané, ve vých. části, kde bydlí téměř všichni konsulové, jsou domy úhlednější, k nim připojuje se řada letohrádků u pobřeží. Kroj převládá francouzský, vyjma fés, velmi oblíbený; bulharští vesničané přicházejí na trh ve svém národním kroji; zřídka objeví se na ulici albánská fustanella. Na obranu města Benátčané vystavěli Bílou věž na nábřeží (Beas-kula, Kauli kula), Turci ji proměnili ve vězení, nyní usadila se v ní turecká chudina. Přístav ovládá zanedbaná pevnost Jedikule (Sedm věží), pod ní se k úbočí tiskne klášter Čouš. Jádro obyvatelstva tvoří židé (55.000 r. 1900); jejich osada kvetla prý již za Alexandra Vel. Valně byla rozmnožena vystěhovalci ze Španělska r. 1493. V čele obce jejich stojí chákán; domácí židé sluji sefardím, na rozdíl od Isráélitů německo-polských, zv. aškénázím. Provozují obchod, řemesla, ale živí se i plavectvím a nádeničinou. Maminové (tur. dönmes, odpadlíci) na oko jsou muhammedány, tajně však přidržují se nauky Mojžíšovy. Turků žije v městě 26.000, Řeků 16.000, Bulharů 10.000, cikánů 2500, různých národností: Srbů, Francouzův, Italů, Němcův, Angličanů a j. 8500, úhrnem 118.000. O školství jest dosti postaráno. Vláda vydržuje ruždie (muham. seminář), idadie (stř. šk. internát), chlap. gymn. otevřeli Řekové, Bulhaři, Srbové, žen. gymn. Řekové a Bulhaři; dále jsou dvě školy řemeslnické (tur. a žid.), hospodářská šk., spojená se vzorným statkem 11/2 h. od města. Též obecné školy (tur. mechkeme) dostatečně opatřeny. Uniáti (řeckosjednocení) založili ve Vardarském předměstí seminář, správa jeho svěřena lazaristům; tam sídlí bulharskouniatský biskup. Řekové mají svého metropolitu, Bulhaři biskupa; synagog jest 37, mešit velikých 10, menších 26, Řekové mají tři chrámy, Bulhaři dva, katolíci a uniáti po jednom. – Blíže vých. brány hlásá stará nyní silně poškozená »porta triumphalis« vítězství Římanů nad Makedonií r. 148 př. Kr. Tudy šla via Ehnatia, silnice, která vedla z Drače (Dyrrhachia) přes Solun do Cařihradu. Ze sloupořadí za Nerona postaveného zbyly čtyři sloupy s krásnými hlavicemi korinthskými. V řecké mahale (čtvrti) ukazují se rozvaliny rozsáhlého hippodromu. Chrám sv. Demetria, jehož stěny bývaly vykládány porfyrem a jaspisem, proměněn v mešitu; chrám sv. Sofie svou podobou připomíná chrám cařihradský. – Průmysl se provozuje v malých rozměrech pro nedostatek uhlí, které se objednává z Cardiffu, tak že se počínají zaváděti malé motory petrolejové a benzinové. Největší závod, úplně novodobně upravený, jest veliký válcový mlýn Allatinův, četné jsou dílny zlatnické, pasířské, zbrojířské, mydlářské, tiskařské (u lazaristů na písmo arabské, turecké, řecké, bulharské a latinku), truhlářské, krejčovské, zámečnické. Jedná se o zřízení veliké továrny na fésy, aby se čelilo kartelu rakouských výrobků. – Vývoz obilí páčí se na 6 mill. fr.; pšenice vyváží se do Turecka, ječmen do Anglie, Hollandska, Italie, Francie. Tabák stoupl o 10-15%, vyvezeno na 500.000 kg za 700.000 fr. do Ameriky, Ruska, Rumunska, Egypta, Rakousko-Uherska, Německa. Hedvábníkových zámotků vyvezeno hlavně do Italie, méně do Francie, za 4,5 mill fr.; koží za 4,5 mill. fr., a to: beránčích 825.000 kusů do Rakouska a Německa, kůzlečích 600.000 kusů do Francie a Ameriky, liščin, tchořin, jezevčin, vydřin, divokých koček, šakalů do Německa a Ruska, zaječích 300.000 kusů do Francie a Italie, ovčin 50.000 kusů do Uher a do Ruska, kozin 200.000 kusů do Ameriky. Vlna (350.000 kg v ceně 400.000 fr.) jde do Ameriky, Italie a Rakouska; bavlna (1 mill. kg, 900.000 fr.) do Italie, Francie, Rakouska, mák (2,5 mill. kg, 700.000 fr.) do Německa a Francie, opium (120.000 kg, 3 mill. fr.) do Anglie a Ameriky. Z kovů se vyváží mangan (6300 t), chróm (2300 t), antimon (150 t), v celku za 1/2 mill. fr. Dováží se hlavně z Rakouska: lih, cukr, psací potřeby, papír na cigaretty, nábytek z ohýbaného dřeva, fésy, pánské prádlo, obuv, zboží konfekční, zápalky. Káva dopravuje se buď přes Terst nebo přímo přes Marseille-Janov. Rýže pochází namnoze z Rangúnu (43.400 pytlů, 830.000 fr.). Dovoz mouky nyní klesl následkem zřízení mlýna Allatinova. Dříví a prkna objednávají se z Bulharska, z části z Bukoviny přes Oděssu. V textilním průmysle převládá dosud Anglie, ačkoli v posledních letech její význam klesá, r. 1900 prodala za fr. 2,800.000, Italie 350.000, Rakousko-Uhersko 120.000, Německo 140.000, Švýcarsko 300.000. V bavlněné přízi opět má Anglie lví podíl (11/2 mill. fr., Italie 160.000 fr., Rakousko 50.000 fr.). Ve sklářství naše říše soutěží s Belgií a Hollandem, ale oba tyto státy pozbyly téměř čtvrtiny svého zákaznictva. Do přístavu připlulo 850 parníků s 661.000 t; hlavní díl připadá na naši monarchii (107 par., 121.000 t), druhé státy zastoupeny v tisíci tunách: Francie 110, Italie 85, Anglie 80, Turecko 63, Rusko 57, Německo 20. Data vztahují se k r. 1900, poněvadž v následujících letech vznikly nepokoje, jimiž země zpustošena, obchod a průmysl vázly a veřejný život vůbec normálního vývoje postrádal. V Soluně soustřeďují se tři dráhy: srbsko-makedonská s odbočkou na Mitrovici od Skopje, bitolská a cařihradská. Solun je sídlem rak.-uh. poštovního úřadu, filiálky Otomanské banky a Solunské banky (Banque de Salonique), dále rak.-uherského, anglického a řeckého gener. konsula, belgického, německého, francouzského, italského konsula, amerického a bulharského agenta. Dějiny. Prvotní osada na místě dnešního Soluna slula Thermae, podle lázní tam zařízených. Kassandros opevnil město a přezval je na památku své manželky, dcery Filipa II., Thessaloniké (315 př. Kr. ). Sv. Pavel založil tam křesť. obec, které i dopisoval. Když místodržitel Boterich byl od luzy zabit (389 po Kr.), občané vlákání do cirku a tam jich na 15.000 povražděno. R. 473 Ostrogotové vedení Theodemirem pokusili se bez úspěchu o přístav. R. 551 vůdce římský Germanus odrazil útok kmenů slovanských. Po 40 letech pokusy Slovanův obnoveny, než ani tentokráte neprovázeny žádaným zdarem, ač oblehatelé rozestavili kolem městských zdí 150 beranův a obléhacích věží a později i válečné koráby opatřiti si dovedli. V okolí města usadili se nicméně trvale a to pod jmény Dragovičů, Sakulatů, něco východněji Rendinův a Strumjanů. Ze Soluna pocházejí apoštolové západních Slovanů sv. Cyrill a Method. První z nich se narodil r. 827, druhý byl o něco starší a původně světským úředníkem, neznámo v které slovanské krajině. Oba bratři strávili mladá léta v rodišti, později posláni ke dvoru císařskému v Byzancii. Upomínek na jejich život marně vyhledáváme a svátek jejich počal se slaviti, teprve když si Bulhaři vybojovali exarchát. R. 904 zmocnili se přístavu Saracéni a odvlekli mnoho tisíc Řekův i Slovanů do otroctví. Normanové pod vedením Tankredovým vzali přístav v plen r. 1185. Když v Cařihradě zřízeno císařstvi Latinské, Makedonie se Solunem dostala se Bonifaciovi z Montferratu. Za jeho nepřítomnosti jeho manželka Markéta, vdova po cís. Isakovi II., potlačila povstání, v jehož čelo se postavil Bulhar Erismen. Synu Bonifaciovu Demetriovi odňal dědictví epirský car Theodor Angelos. Vypuzený kníže odkázal nárok na ztracené panství císařům nikejským a tím se připravila opět půda pro nadvládu cařihradskou. Car srbský Štěpán Dušan marně se chystal města dobýti, posléze padlo do rukou Turků, když všechny okolní země byly jimi zaujaty (1430). V nové době vznikaly ve městě nepokoje. R. 1876 zavražděni od luzy konsulové francouzský a německý, r. 1902 provedeny v městě i v okolí attentáty. Opětovanými pokusy vzpoury od Bulharův, Albancův a Řeků nejen zpustošeno solunské zázemí, ale ani přístav nemůže zdárně se vyvíjeti. Solunský vilájet skládá se ze sandžaků solunského, sěrského a dramského, které rozděleny v kazy (okresy) S., Lagadin, Jenidže Vardar, Voden, Gevgelij, Tykveš, Kukuš, Dojran, Něguš, Ber, Katerina, Strumica, Veles, Sěr, Zachna, Demir Hisár, Kasandra, Athon, Sary-šaban, Drama, Petrič, Melnik, Nevrokop, Razlog a Hor. Džumaja. – Srv. K. Jireček, Dějiny národa bulharského (Praha, 1876); »Das Ausland« (1888, str. 187 a sl.); V. Künčov, Makedonija (Sofia, 1900). Ft.

Související hesla