Sonáta

, několikavětá (zpravidla tří- až čtyřvětá) skladba, v níž alespoň jedna věta je v sonátové formě. Klasická sonáta má čtyři věty: první rychlá, druhá pomalá, třetí taneční (zpravidla menuet), čtvrtá rychlá. Drobnější a většinou interpretačně snazší je sonatina. Původně, kolem roku 1600, označení skladeb pro nástroje (latinsky sonare – hrát, znít) k odlišení od vokálních skladeb (kantáta) a skladeb komponovaných pro klávesový nástroj (tokáta).

Ottův slovník naučný: Sonáta

Sonáta, ital. sonata, suonata, původně instrumentální skladba vůbec, zněna (Klingstück) proti kantátě (Gesangstück), skladbě zpívané, ted' instrumentální skladba, skládající se z několika – dvou, tří, nejčastěji čtyř, zřídka z pěti – vět formálně i obsahově různých, v sobě uzavřených, ale vniterně přes to souvislých, pro nástroj sólový, zvl. klavír, varhany, housle a j. neb pro solových nástrojů několik, načež jest duo, trio, kvartetto, kvintetto, sextetto, septetto atd.; pro celý orchestr jest pak symfonií . Jméno sonáty uvádí po prvé Giovanni dalla Croce r. 1580 a Andrea Gabrieli (1586), jakož i synovec jeho Giovanni Gabrieli (1597 a 1615), a to ve zmíněném smysle původním, ježto dříve, dokud nebylo samostatných skladeb instrumentálních, instrumentisté prováděli toliko skladby vokální týmže způsobem jako vokalisté. První tyto sonáty byly kusy pro několik nástrojů, housle, violy, pozouny, cinky, a jich těžiště leží v rozvoji harmonického bohatství. Když pak v XVII. století hudba instrumentální začala se vyvíjeti, nazývali sonátou řadu vět sice samostatných, ale přece celek tvořících, jež v hudbě komorní sluly sonata di camera, skladby veselé a čilé, většinou tance, v hudbě chrámové sonata di chiesa, skladby vážné, důstojné, jež hrány úvodem k větším chrámovým větám vokálním od sboru hudebníků neb na varhanách. Sonáta komorní zhusta klonila se ke slohu suity tak, že obě namnoze bývají zaměňovány a suita jen za druh sonáty pokládána (Niedt, Musikalische Handleitung, Hamburk, 1721). Heinrich Biber, z prvních skladatelů sonát (houslových), užívá v nich vedle variací arií, adagií, prest a j. také starých tancův a sonáty Corelliho (1683) obsahují také čisté suity. Později takováto houslová sonáta byla provázena klavírem nebo varhanovým basem a tvořila pak to, čemu dnes říkáme instrumentální duo, trio nebo kvartetto. Vyššího vývoje a zvláštního slohu dostalo se však sonátě teprve klavírem tak, že z motetta vznikla nová věta sonátová jako z písně a tance rondo, jež obé stalo se základem symfonie a sonáty podle nynějšího pojmu. Již kolem r. 1700 Joh. Kuhnau komponoval (1695, 1697 a 1700) sonáty pro klavír, ale teprve po padesáti letech potom sonáta nabyla tvaru nynějšího, zvláště Domenikem Scarlattim, Seb. a Ph. Em. Bachem. Značný pokrok stal se zejména v tom, že bylo upuštěno od několika nástrojův, a sonáta byla pak skladbou toliko pro klavír, nebo pro klavír a housle (neb cello). Takovými jsou sonáty sbírky, která vyšla asi v l. 1755 – 65 pod tit. Oeuvres mêlées, contenant 6 sonates pour le clavecin en 12 parties, se 72 sonátami od 39 skladatelů, mezi nimiž byli Ph. Em. a Joh. Christ. Bach, Leop. Mozart (otec), Jiří Benda, J. A. Scheibe, G. Chr. Wagenseil, J. Christ. Walther, J. E. Eberlin, F. A. Stadler a j. Jak tyto tak i jiné pozdější od W. F. Bacha, Ph. Em. Bacha, Nichelmanna, Kr. Bendy a j. jsou energickými pokusy nalézti nový sloh sonátový, což daří se tím lépe, čím více jsou si skladatelé vědomi zvláštní techniky pianové. Zevní spořádání různých vět stává se již dosti pravidelným a nejobyčejněji bývají v celek spojeny: Allegro nebo Moderato, Andante neb Adagio a Presto, místo něhož někdy bývá Menuett. Útvar tento zdokonalil Josef Haydn, jehož sonáta vyniká neobyčejnou určitostí forem a propracovaností každé věty. Sonátu obohatili zvláště po stránce technické Mozart a Clementi, k největší dokonalosti ji pak přivedl Beethoven. Vedle těchto ve skladbě sonát vynikli Cramer, Dušek, Weber, Hummel, Schubert, Mendelssohn, Schumann, Brahms, Raff, Ant. Rubinstein, J. Rheinberger, Rob. Volkmann a j. – V sonátě dnešní první věta, pro sonátu zvláště charakteristická, bývá silného, rozhodného rázu a rychlého tempa (allegro, vivace, appassionato a pod.) a dělí se ve tři části, z nichž prvá zahrnuje v sobě většinou všecken materiál celé věty a skládá se z hlavního thematu, t. zv. přechodné skupiny, druhého thematu a t. zv. skupiny závěrečné; v části druhé zpracuje se motivní látka první části thematiky a k ní pojí se čásť třetí, opakování dílu prvního ve formě poněkud změněné, načež závěrečná skupina ukončuje celou tuto větu, řečenou sonátovou. Věta druhá, kratší než ostatní, pohybuje se tempem volným (grave, largo, andante, adagio atd.) a skládá se buď z jednoho thematu nebo thematu dvojnásobného s variacemi, nebo jako arie z thematu hlavního, věty prostřední s tímto kontrastující, načež věta hlavní se opakuje; často bývá tato věta psána také ve formě ronda. Věta třetí bývá menuett nebo scherzo, obyčejně ve 3/4 taktu a rychlého tempa. Čtvrtá věta, finale, bývá živého rázu a může mífi formu rozličnou, nejčastěji však mívá formu ronda. – Srv. Faisst, Beiträge zur Gesch. der Klaviersonate (»Caeciliæ, sv. 25. a 26., Mohuč,1847); Bagge, Geschichtliche Entwickelung der Sonate (Lip., 1880); Wasielewski, Die Violine im 17. Jahrhundert und die Anfänge d. Instrumentalkomposition (Bonn, 1874); Shedlock, The Pianoforte Sonata, its origin and development (Lond., 1895, přel. do němč. Berl., 1897); Klauwell, Geschichte d. Sonate (Kolín n. R., 1898).

Související hesla