Sova Antonín

, český básník a prozaik. Na patetickou a formálně dokonalou poezii ruchovců a lumírovců reagoval básněmi zachycujícími prosté jevy života (Realistické sloky) nebo impresionistickou přírodní a intimní lyrikou (Květy intimních nálad, Z mého kraje, Lyrika lásky a života, Ještě jednou se vrátíme..., Drsná láska). Usiloval o spojení mezních postojů a protichůdných pocitů; jeho symbolistní poezie vyjadřuje deziluzi, zoufalství, duchovní i sociální bídu v protikladu ke snům o harmonickém a spravedlivém světě, které vyznívají jako nonkonformní protest (Zlomená duše, Vybouřené smutky, Údolí nového království, Dobrodružství odvahy). Podobné subjektivní pocity, intimní i přírodní nálady vyjádřil v lyrizované próze (Ivův román, Výpravy chudých). Z tohoto rámce vybočuje úsměvný, idylicky laděný novelistický příběh z konce 18. stol. Pankrác Budecius, kantor.

Ottův slovník naučný: Sova Antonín

Sova Antonín, básník čes. (* 26. ún 1864 v Pacově jako syn řídícího učitele). Studoval gymnasium v Pelhřimově a v Písku, v Praze práva. Krátký čas byl členem redakce Ottova Slovníku Naučného, pak úředníkem města Prahy, kdež r. 1898 jmenován bibliotékářem městské knihovny a r. 1903 pověřen zároveň i správou městské čítárny. Cestoval do Italie, Německa, Belgie a Hollandska. – Sova je ryzí duše básnická, darů bohatých, neobyčejně zbystřené vnímavosti smyslův a citlivosti, povaha choulostivé hrdosti, dráždivého smyslu pro mužnou čest, pravdu a právo. Poměry tomu chtěly, že vlohy jeho potkaly se s dojmy takovými, že se stal lyrikem dravé bolesti, básníkem otráveného ovzduší úpadkových poměrů rodinných, politických, uměleckých i společenských, hlasatelem lidské bídy a vášnivým tlumočníkem vzpoury srdcí nespokojených. Celou jeho tvorbou táhne se určitě znatelná čára biologická. Pro prudkou vnímavost, která vycítila z každého ovzduší především prvky nezdravé a škodné čistotě srdcí, básnický organismus Sovův je dobrým strážcem zdraví národního a tím i úzkostlivým obhájcem ryzosti vlastní své podstaty. Odtud jeho výbuchy a opatření sebeobranného pudu v dobách zlých. Pro ty se zdálo, že je příliš osobním, pathétickým a rhétorickým. – V básnickém jeho vývoji obráží se skoro celá Česká Moderna. Zprvu náležel k oblasti Vrchlického. Hleděl si předmětnosti a formy, strof dobře udělaných a rýmovaných, lahody a point. Záliba ve skutečnosti a silná soucitnost přivedla realistický genre a naturalism. Ten směr značí Realistické sloky (1890, dříve po časopisech s pseud. Ilja Georgov), básně líčící svět malých lidí, tichou elegii zmaru a první tvary typu novočes. hrdiny Sovova, nudného skeptika, nezdravého poměru k ženě. Dále Květy intimních nálad (u J. Otty, 1891) a Z mého kraje (1892), skvostné ukázky formového umění, hlavně statického krajinářství. Tu dobu zvedalo se v proudech mládeže snažení reformní a Sova připojil se k němu (»Nové Proudy«, 1893). Básněmi Soucit a vzdor (u J. Otty, 1894) ohlásila se u Sovy světobolnost a secesse. R. 1896 připojil se k České Moderně (»Rozhledy«), což značilo vítězství individualismu a překonání naturalismu, návrat k subjektivnosti, emancipaci umění od exaktní vědy, výboj proti všednosti positivismu. Odtud Sova celou silou oddal se symbolismu, vyřídiv si ještě bolest minulosti v životních kapitolách Zlomené duše (Praha, 1896, nákl. vlastním). Vlastním výrazem Sovovy vzpoury proti nicotě reality jsou a útěk do říše snů značí tři serie »vybouřených smutků«, z nichž třetí vyšla zvlášť (Vybouřené smutky, nákl. »Moder. revue«, 1897), prvé dvě v knize Ještě jednou se vrátíme (1900). V nich je pravá síla Sovova, černá jeho píseň noční, úpěnlivé volání z propasti hnusu, píseň konce století. Epickou illustrací k ní je allegorická skladba Ballada o jednom člověku a jeho radostech (1903, s illustr. Fr. Kupky). Ale vlastní hrdina Sovův nepodléhá zoufalství, nýbrž vzmuží se silou slovanského soucitu a víry české, zlidští a dochází smíru v Údolí nového království, náboženství lidskosti (v knize »Ještě jednou se vrátíme«). Tak dospěl až k českému synthetismu. Památná je báseň Theodoru Mommsenovi (nákl. vlast. ve prospěch »Hus. fondų, 1898), protest české citovosti proti lži rozumu germanskému, jenž zprzňuje ideál lidskosti. Byla přel. do polšt., ital. a němč. Mimo to vyšla báseň Hlad (1903) a nové vydání »Zlomené duše«, »Vybouřených smutků« a VI. vyd. »Th. Mommsenovį v jedné knize (1903). K veršům organicky připojuje se Sovova prosa: Prosa (1898), jejíž povídky Anna a Zaniklý domov vyšly r. 1893 v »Nových Proudech«; Povídky a menší črty (1903), do nichž pojata znova »Prosæ, romány Ivův román (1902) a Výpravy chudých (1903), díla ryze umělecká. Obsahem jejich jsou problémy sociální, chudoba a bohatství, manželství a individualismus, vše na základě reálním pomocí novodobého umění psychologického. O Sovovi psali zejm. F. V. Krejčí (»Rozhledy«, 1896), Jiří Karásek (»Impressionisté a ironikové«, 1903), F. X. Šalda (»Přehled«, 1904). Překlady do němč. od Otty Hausera, Eug. Tragera, S. Wukadinoviče a j. Vbk.

Související hesla