Sovětský svaz

, Svaz sovětských socialistických republik, rusky Sojuz sovetskich socialističeskich respublik, SSSR – euroasijský stát, vznikl v roce 1922 na základě Deklarace o vytvoření SSSR z 30. 12. 1922 jako nástupce (na většině území) ruské říše spojením jednotlivých sovětských republik utvářených postupně i anexí po říjnové revoluci 1917. 1922 tvořily Sovětský svaz Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), Ukrajinská sovětská socialistická republika (SSR), Běloruská SSR a Zakavkazská federace (1936 rozdělena na Arménskou, Ázerbájdžánskou a Gruzínskou SSR). 1924 z RSFSR vyčleněny Turkmenská a Uzbecká SSR, 1929 Tádžická SSR a 1936 Kazašská a Kyrgyzská SSR. V roce 1940 byly připojeny anexí Estonská, Litevská, Lotyšská a Moldavská SSR. 1940 – 1956 navíc existovala Karelofinská SSR. – Sovětský svaz zdědil přírodní bohatství bývalé ruské říše, ekonomické i národnostní problémy. Poměrně rychle rozvinul své hospodářství, převážně extenzívními metodami: zvyšováním zaměstnanosti, hlavně v těžkém průmyslu, využíváním nadšení i nucené práce miliónů lidí, rozsáhlou výstavbou a rychlým rozšiřováním těžby přírodních zdrojů. Po světové hospodářské krizi zaujal druhé místo na světovém žebříčku v úhrnném objemu průmyslové výroby (za USA). Po roce 1945 se SSSR stal druhou vojenskou mocností světa s rozsáhlým jaderným potenciálem. Studená válka posílila jeho izolaci od vyspělých západních zemí. V období rychlého vědeckotechnického pokroku nedokázal přeorientovat svou ekonomiku na cestu intenzívního rozvoje. – Od vzniku Sovětského svazu stála v čele komunistická strana. Po smrti V. I. Lenina se rozpoutal nástupnický boj o vedení ve straně i v celé zemi. V roce 1928 J. V. Stalin odstranil své rivaly (L. D. Trockij, A. J. Zinověv, K. B. Radek aj.) a zahájil teror. Ve 30. letech probíhaly moskevské procesy proti různým společenským skupinám, jejichž cílem bylo jednak zastrašování obyvatel, ale také přísun pracovní síly do pracovních táborů gulagů. Násilnou kolektivizací na sklonku 20. let J. V. Stalin zlikvidoval soukromé rolníky, především na Ukrajině. Moskva jako centrum Komunistické internacionály také řídila komunistické strany ostatních zemí, které infiltrovala svými agenty. Mezinárodní izolace přispěla od 20. let k rozvíjení vztahů především s Německem, které vyústily v podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení a přátelství v roce 1939; v důsledku toho SSSR rozšířil 1940 svá území směrem na západ. Na německý vpád 22. 6. 1941 nebyl SSSR připraven, navíc byl důstojnický sbor po čistkách 1938 značně decimován. Německý postup, vzdor hrdinnému odporu, byl do konce 1941 hrozivý a zastavil se až u Moskvy. Obětavost obránců, ruská zima, početní převaha (masové útoky), později i převaha ve výzbroji (kaťuše, západní pomoc) a zlepšené velení zastavilo na přelomu 1942 – 43 postup Němců u Stalingradu. Po zajetí Paulusovy armády a bitvě u Kurska nastal ve válce obrat. Během 1943 – 44 bylo osvobozeno území SSSR a do května roku 1945 Rudá armáda obsadila východní a střední Evropu a vstoupila do Berlína. V srpnu 1945 vstoupil SSSR do války s Japonskem a obsadil severní Koreu. Postupimská konference potvrdila územní zisky z let 1939 – 40 (pouze USA neuznaly anexi Pobaltí), k nimž SSSR připojil Východní Prusko (Kaliningradská oblast) a Podkarpatskou Rus. Už v průběhu války začal J. V. Stalin provádět masové přesuny obyvatel neruských národností, které pak zasáhly nejvíce Pobaltí. Do 1948 navíc ze zemí střední a jihovýchodní Evropy ovládaných pomocí Informbyra učinil (s výjimkou Jugoslávie a Albánie) své satelity (viz též Varšavská smlouva, RVHP). V roce 1949 po získání jaderných zbraní a vítězství komunistické revoluce v Číně stál SSSR na vrcholu mocenské síly. Po Stalinově smrti a likvidaci L. P. Beriji se vlády ujal N. S. Chruščov, který v roce 1956 odhalil alespoň některé „deformace“ a přispěl k uvolnění mezinárodních vztahů, i když na druhé straně neváhal krvavě potlačit maďarské povstání. Přes úspěchy ve zbrojení i v kosmickém výzkumu (4. 10. 1957 Sputnik, 12. 4. 1961 J. A. Gagarin) měly nezdary ve vnější (karibská krize) i vnitřní politice (zemědělské experimenty) za následek nástup L. I. Brežněva v roce 1964; za jeho éry byl na principu kolektivního rozhodování posílen vliv politbyra ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS). Na základě Brežněvovy doktríny byla provedena srpnová invaze 1968 do Československa. Ani Brežněv při pokusech o oživení neproduktivní ekonomiky včetně zemědělství (celiny) neuspěl. V období stagnace stále větší moc získávala místní komunistická byrokracie na úkor centra. V roce 1979 se SSSR vmísil do vleklého konfliktu v Afghánistánu. Ekonomické zaostávání a tvrdě formulovaná politika prezidenta USA R. Reagana přiměla liberálního M. Gorbačova k zahájení reforem (viz též glasnosť, perestrojka), které skončily rozpadem SSSR. Po neúspěšném pokusu komunistických konzervativních sil o převzetí moci získal nejsilnější pozice B. Jelcin, který se stal prezidentem Ruska a zůstal jím po rozpadu SSSR 12. 12. 1991 a vyhlášení SNS.

Související hesla