Spencer Herbert

, anglický filozof a sociolog. Spolutvůrce pozitivismu, spoluzakladatel sociologie, kterou budoval na principech naturalismu, evolucionismu a organicismu. Vytvořil klasifikaci společností (jednoduché, složité, podvojně složité a trojitě složité) a typologii společností (vojenské a průmyslové). Jako první se systematicky zabýval společenskými institucemi, které rozdělil na domácí, obřadní, politické, církevní, profesionální a průmyslové. Politický stoupenec liberalismu. Hlavní dílo: A System of Synthetic Philosophy (Systém syntetické filozofie).

Ottův slovník naučný: Spencer Herbert

Spencer [spens'r] Herbert, slavný filosof a sociolog angl. (* 20. dub.1820 v Derby – † 8. pros. 1903 v Brightoně). Rodiče jeho byli methodisté, otec povoláním učitel. Tento jsa sám nepřítelem obvyklého tehdy mechanismu školského, neobtěžoval hošíka, tělesně dost slabého, školským učením a raději podporoval v něm samočinnost myšlení vzděláním mimoškolským, hlavně praktickým. Po 16. roce svém měl býti poslán na universitu. Tomuto úmyslu však Spencer se vzepřel a absolvovav jen průpravný kurs vrátil se do domu otcovského, načež uchopil se v 17. roce na žádost otcovu výpomocného učitelování v jeho škole. Avšak po 3 měsících přijal (1837) místo při stavbě dráhy londýnsko-birminghamské. Od r. 1838 zastával práce inženýrské při dráze birminghamsko-gloucesterské, pokračoval při tom v studiích mathematických a psal články do »Civil Engineer Journal«. Vynašel v té době také velocimetr na zkoušení rychlosti lokomotiv. Povolání jeho inženýrské nebylo však stálé. Překotné spekulace stavební vedly ke krisím, v nichž Spencer několikrát pozbyl svého postavení. Ač nerad, Spencer vzdal se nadobro dráhy praktického inženýra, obrátil se k činnosti literární a vědecké. Stal se spolupracovníkem a r. 1848 spoluredaktorem finančního a národohospod. týdeníku »The Economist«. Po 2 letech vydal prvé obsáhlejší dílo The Social Statics. Větší pozornosti došlo několik jeho essayí, jež publikoval (anonymně) v násl. letech a jež mu umožnily vzdáti se r. 1852 žurnalistské činnosti při »Economistų a oddati se zcela vybudování filosofické soustavy, k níž vyzrávaly jeho plány v desítiletí od r. 1848 do r. 1858. Již r. 1853 uveřejnil proslulé dílo The principles of psychology, jež tvoří jeden článek oné soustavy. Při spisování »Psychologie« nabýval Spencer určitějšího a určitějšího přesvědčení, že vývojový zákon, jejž stanovil pro duševní život člověkův, jest jen projevem všeobecného světového zákona vývojového a že tento universální zákon může býti přirozeným základem celé soustavy světového názoru. A takovou soustavu vybudovati stalo se nyní životním heslem Spencerovým, jehož uskutečnění věnoval nadále všechny své síly duševní i prostředky hmotné, ač s velikými ztrátami. Celé dílo bylo rozpočteno nejprve na 7, pak na 10 svazkův. V říjnu 1860 počalo dílo vskutku vycházeti (po částech) a r. 1862 byl prvý svazek, jenž zahajoval soustavu – The first principles – v rukou veřejnosti. Avšak finanční nezdar díla vyčerpal Spencerovo dědictví po matce a byl by hned v počátku překazil další vydávání, kdyby Spencer nebyl dědil po strýci právě v nejhorší čas, tak že mohl se odhodlati k vydávání spisu The principles of biology; ale než dílo toto skončeno, Spencer pozbyl nanovo přes 28.000 K a ohlásil předplatitelům, že je nucen další vydávání zastaviti. Přátelé jeho Mill, Huxley a Lubbock nabídli mu pomoc, ale Spencer nechtěl jejich škody a proto nepřijal oněch obětí. Dědictví po otci (1867) umožnilo pokračovati dále v díle. Zároveň byl mu nápomocen americký prof. Youmans, jenž Spencera poznal r. 1862 a od té doby byl horlivým jeho přívržencem. Již dříve získal novoyorkského nakladatele Appletona k vydávání Sových spisů také v Americe, a nyní zaslechnuv o obtížích Sových opatřil mu sbírkou 7000 dollarův. Ještě jednou postihla Spencera veliká ztráta, a to při vydávání Descriptive sociology, jež pohltilo na 48.000 K. Avšak význam Spencerův té doby také již značně stoupal a spisy jeho počaly těšiti se širší pozornosti, tak že r. 1875 ztráty již se kryly a odtud dále dílo bylo publikováno se ziskem. V dobách těch sepsané Principles of sociology (1876 – 86) vyšly v brzku v 3. vydání. Obávaje se, že pro churavost díla svého nedokončí, vynechal zbývající části sociologie a obrátil se ke zpracování mravouky, jíž chtěl zavrcholiti celé své dílo. Sotva však dokončil r. 1879 průpravný spis The data of ethics, začal chřadnouti a r. 1886 dostavilo se takové poklesnutí všech sil, že byl nucen na 4 roky ustati od veškeré práce. Na štěstí organismus jeho krisi přece překonal a tak bylo mu dopřáno spisem The principles of ethics (1891) dílo své korunovati. V posledních letech života věnoval se pořádání autobiografie. Vliv filosofie Spencerovy, zprvu více jen v Americe uznávané, šíří se nyní po všech zemích západoevropských, v Rusku, ano i v Japansku. Hlavní význam její tkví v tom, že se pokusil stanoviti vědecky všeobecný zákon vývojový, platný pro všechna dějstva světa vnějšího i vnitřního; proto se filosofie jeho nazývá evolucionismem katexochén. Spencer pokusil se indukovati tento zákon z veškeré známé zkušenosti a prokázati jeho platnost ve všech oborech jevův a ve všech odvětvích vědních. Již před ním sice byl pojem zákonitosti dějstva a pojem vývoje znám, ale právě v stanovení všeobecného zákona vývojového je zásluha Spencerova. Soustava učení Spencerova – filosofie synthetická – obsažená v 10 objemných svazcích, zahájena je spisem The first principles, jež obsahují vymezení toho, co je lidskému poznání přístupno a co tudíž může býti předmětem vědecké filosofie a dále obecný výklad o zákonech vývojových. Přirozeno, že při pátrání o poznatelném a nepoznatelném bylo nutno stanoviti také poměr náboženství a vědy. Mezi náboženstvím a vědou, ač obě dvě vyplývají ze snahy poznati záhadu světa, jest odvěký spor, jejž dlužno odstraniti tím, že se každému oboru vymezí vlastní jeho úkol. Základní pojmy náboženské jsou sice samy sebou sporné a domysliti jich nelze; ať pojímáme svět atheisticky nebo pantheisticky nebo theisticky (jako stvořený silou vnější), vždy narážíme na myšlenkové nemožnosti. Sám pojem první příčiny, absolutna, boha je pln sporův. Avšak přes to všeliké náboženství – i sebe nedokonalejší – obsahuje jiskru pravdy, udržuje vědomí něčeho zásvětného, nepoznatelného, něčeho všudypřítomného, nevystihlého, jehož projevem jsou všecky zjevy. Zároveň věda dospívá poznání, že realita (věcnota) za všemi jevy se skrývající musí vždy zůstati neznáma. Náboženství a věda shodují se v nejvyšší pravdě, že lidský rozum schopen jest jenom poznání relativního, podstata absolutna jest však nepoznatelna. Tím není řečeno, že by byla nepoznatelna existence nositele relativna a fénomenálna. Nemáme sice žádného určitého, ale máme alespoň neurčité vědomí o nepoznatelném jako o neznámé příčině, universální síle, na čemž zakládá se naše víra v objektivní věcnotu. Náboženství náleží zásluha, že svou pravdou o existenci něčeho vyššího, absolutního, jehož podstata zůstává rozumu nepoznatelna, uchránilo lidstvo, aby nezakrslo v domněnce, že věci relativní jsou celou skutečností. Ale náboženství si osobovalo, že má určité vědění o věcech, jež přesahují schopnost poznávací. Náboženství tudíž nechť se spokojí poznatkem o nevyzpytatelnosti absolutna, a věda, která rovněž se domnívala míti poznání, kde jest to nemožno, nechť si uvědomí, že poznání její jest relativní. Všechno vědění jest omezeno na relativno. Nejde jen o jednotlivé vědění, ale o soustavu sjednoceného a jednotného vědění, a to má podávati filosofie, ujednocujíc výtěžky jednotlivých věd v celkový názor. Tento celkový názor lze sjednotiti pojmem všeobecně platného vývoje, jenž odpovídá nejvšeobecnějšímu faktu, záležejícímu ve dvojím pochodu: vývoji a rozkladu (evolution and dissolution). Tento vývoj a rozklad uskutečňuje se dvojím způsobem: 1. integrací (shrnováním, zcelováním), jež záleží v tom, že každý jev, cokoli existuje, vzniká tím, že součástky jeho, které byly před tím rozptýleny, spojují se v celek, hmota se soustřeďuje a části nového celku pozbývají samostatného pohybu; 2. disintegrací (rozpojování), jež záleží v tom, že každý jev zaniká tím způsobem, že jeho součástky opět se rozpadají a nabývají samostatného pohybu. Taková integrace jeví se na př. při vzniku těles nebeských, při vzrůstu organismu, vznikajícího hromaděním látek dříve odloučených, podobně děje se při vzniku společností z rodin, kmenův a p. – Pochody tyto jsou zároveň provázeny speciálnějšími pochody průvodnými, zejména differenciací, t. j. přechodem od stejnorodějšího k různorodějšímu. Zatím co se hmota zceluje (integruje), rozrůzňují se její části. Tak na př. země se rozrůznila z původní stejnorodé žhavé hmoty v nekonečnou rozmanitost různých jevů povrchových, při tom dělo se zároveň postupné zrůzňování podnebí. Při organismu jeví se rozrůznění od jednoduchého zárodku v rozmanité orgány; dnešní rostliny a zvířata mají různorodější složbu nežli rostliny a zvířata starodávná, při pokolení lidském dálo se rozštěpení v raçy a národy. V životě sociálním nastalo dělbou práce rozlišení v rozmanité stavy. Podobné rozrůzňování vidíme také ve vývoji mluvy, písma, umění, vědy, jako vůbec ve všech projevech lidského života. Zároveň s tímto přechodem od stejnorodějšího k různorodějšímu jde postup od neurčitého k určitému čili individuace, místo směsice nastupuje řád. Na př. národ je mnohem určitější co do vzájemného poměru svých částí než potulný kmen divošský. A tak vývoj se jeví jako zcelování látky, spojené se ztrátou samostatného pohybu; při tomto pochodu látka přechází z neurčité, nesouvislé jednorodosti v určitou souvislou různorodost, při čemž zbylý pohyb souběžně se obměňuje. Vývoj spěje k rovnováze, nejprv k rovnováze pohyblivé (aequilibrium mobile), jaká se na př. jeví v nynější soustavě slunečné. Když pochod přeměn dostoupí takového stupně, že nemůže předati žádného pohybu, nastává absolutní rovnováha, jež však značí počátek rozkladu, neboť skupina (aggregát) nemá pak dosti sil, aby vzdorovala silám vnějším, vlivem těchto pak nastává – zmnožením vnitřního pohybu v aggregátu – pochod rozpojování, disintegrace, částice nabudou samostatnosti, a pochod nastává znova, po rozkladu a smrti přijde nový pozměněný život. Tak nabýváme i představy o minulosti světa, v níž dál se vývoj za vývojem, obdobný s tím, který nyní se děje, a o jeho budoucnosti, kdy po sobě jiné takové evoluce se budou díti, vždy tytéž v zásadě, nikdy tytéž co do konkrétního výsledku. Všechny tyto jevy jsou nutnými důsledky trvání síly. Z této nejvšeobecnější pravdy lze vyvoditi další zásady o nezrušitelnosti hmoty, trvání pohybu, o rovnoměrnosti přírody, o vzájemné přeměnitelnosti sil, jakož i zákony o směru a rhythmu pohybu. Ve smyslu základních zásad ve First principles vyjádřených byl by měl následovati výklad o přírodě neústrojné. Ale pro přílišnou rozsáhlost takového podniku Spencer obrátil se hned k výkladu přírody ústrojné. V základech biologie – The principles of biology – podává se výměr života jako ustavičné přizpůsobování vnitřních vztahů ke vztahům zevnějším. Na tom, do jaké míry je souvislost ta uskutečněna, závisí dokonalost života. Každý pokrok nutně bude záležeti v tom, že k dřívějším, již přizpůsobeným vztahům, v nichž organismus již jest, přistoupí nějaký další vztah, jenž odpovídá novému vztahu v okolí. Větší souvislost, která tak nastane, bude se jeviti – ceteris paribus – i větší složitostí života i delším trváním jeho. O tom nás přesvědčuje jednak ohromná úmrtnost, která vládne mezi tvory nízce organisovanými, jednak postupné přibývání délky života i ubývání plodnosti, jež se nám naskýtá u tvorů jsoucích na vyšším stupni rozvoje. Toto přizpůsobování a spodobování, na němž se zakládá vyšší vývoj organismů, jest buď přímé nebo nepřímé. Nepřímé převládá u organismů nižších a děje se t. zv. přirozeným výběrem čili přetrváním zdatnějšího. U vyšších organismů k zachování života musí spolupůsobiti množství různých činností pro větší spletitost podmínek vnějších; těmto příčinám odpovídá přizpůsobování bezprostředné, jež záleží v tom, že změna úkonu způsobuje změnu struktury, a tato změna se dědí. Spencer s Darwinem věří v dědičnost vlastností získaných a zamítá učení, jako je Weismannovo, o výběru přírodním jako jediném činiteli vývojovém. V jednotlivých partiích biologie Spencer hledí uplatniti obecné zásady evoluční z First principles, tak při vývoji morfologickém, pak při rozmnožování pohlavním a nepohlavním, při variaci a j. Kritický rozbor biologického učení Spencerova na př. u Yvesa Delage, L'hérédité et les grands problèmes de la biologie générale, časť třetí. Psychologie Spencerova staví se i proti racionalismu Kantovu i proti jednostranému empirismu individualistickému. Vedle zkušenosti individuální a místo ní klade zkušenost raçy. Již zde viděti základy psychologické pro Spencerovu éthiku. Spencer ukazuje, že pravdy racionální pocházejí sice ze zkušenosti, ale nevysvětlují se zkušeností individuální: jsou zkušenostmi raçy, jež se staly organickými a automatickými. Život duševní právě jako život tělesný jest neustálým přizpůsobováním vztahů vnitřních k vnějším. Měnící se stavy vědomí jsou rozmanitými projevy jednotné duševní substance, jejíž podstata však jest nepoznatelná. V základech sociologie Spencer sleduje řád a vývoj společnosti. Zásady, jimiž společnost se spravuje, jsou ve shodě s obecnými zákony evoluční theorie a částečně přímo dedukcí z nich, kterou Spencer ovšem illustruje a pověřuje množstvím fakt indukce. Evoluce sociální jako organická děje se také integrací a differenciací, postupuje od stejnorodosti a neurčitosti stavu nezorganisovaného k různorodosti a určitosti stavu zorganisovaného. Vývoj ten Spencer nazývá nadorganickým, ale společnost sama není mu něčím umělým, nýbrž přirozeným organismem, jenž má s organismem živočišným velmi těsné podobnosti; pozorujeme na ní přibývání hmoty, složitost struktury, souvislost částí a nezávislost celku na životě prvkův. Složení společnosti jeví (podobně jako organismus) soustavu udržující, složenou se skupin průmyslových, soustavu rozdělující, složenou z činností obchodních, a soustavu řídící, složenou z činitelův politických a náboženských. Ale jsou ovšem i značné rozdíly mezi oběma; na př. v organismu živočišném jenom orgány ústřední jsou nadány celkovým vědomím, nikoli jednotlivé části; ve společnosti naopak celek nemá vědomí, nýbrž každá jednotka: Z toho dedukuje S., že jednotlivec nesmí býti obětován blahu celku, život korporativný musí sloužiti životu jednotlivcův a nikoli naopak. Přizpůsobování se podmínkám vnějším i vnitřním vedlo nejprve k rozvoji militarismu a vzniklé z něho moci politické; tento typus společnosti bude však víc a více zatlačován typem společnosti industriální. Kdežto v společnosti vojenské zájem celku jde nad zájem jednotlivcův a nejpřednější povinností jest poslušnost, ve společnosti průmyslové jde o zabezpečení míru a práv jednotlivcových, funkce státu a vlády přejímají jednak dobrovolná sdružení, jednak připadají samovolné spolučinnosti jednotlivcův. Rozvojem industrialismu evoluce společenská směřuje k politické svobodě, evoluce oekonomická k svobodě obchodu a práce, evoluce náboženská k svobodě svědomí, evoluce rodinná k uznání práv ženy a dítek. Další vývoj povede – po přechodním stadiu socialismu – k novému typu společnosti, v němž převahu budou míti činnosti, jež jsou samy sobě účelem, vyšší činnosti duševní. V základech éthiky zase ve shodě s celou soustavou ukazuje, že zákon mravní jest jen pokračováním zákona přirozeného, ježto i pro mravní svět platí podobně zásada vývoje jako pro přírodu. Původem mravního jednání jest pud sebezáchovy. Jednání jest dobré, zvyšuje-li život jednotlivce, jeho potomkův a bližních. Od empirických utilitaristů liší se Spencer tím, že nezamítá všechno mravní a priori, svědomí jest pro jednotlivce sice původní, ale s hlediska evolučního znamená to organisovanou zkušenost celého rodu o prospěšnu. Až se průběhem vývoje mravnost vžije a stane se organickou, odpadne vědomí povinnosti. Ideálem lidí budoucnosti bude, aby se každý nezištně třebas sebe menší částí přičiňoval o to, aby »z bližního činil člověkæ, rozumí se, lepšího člověka, a tím přispěl k povznesení plemene a pokolení. Vedle své desítisvazkové soustavy synthetické filosofie Spencer v době asi 40 let napsal 47 úvah, které r. 1891 byly sebrány ve 3 svazky Essays a obsahují jednak průpravné úvahy k soustavě, jednak úvahy doplňující a vysvětlující. Vedle toho věnoval pozornost oboru paedagogickému. Výsledek té snahy shrnut ve spise Education intellectual, moral and physical. Výtah ze synthetické filosofie Spencerovy pořídil F. H. Collins v 1 svazku (do češt. přel. dr. E. Peroutka, Praha, 1901). Zevrubnější poučení o životě a vědecké činnosti Spencerově v monografiích: W. H. Hudson, An Introduction to the Philosophy of H. Spencer (Lond., 1895); Hector Macpherson, H. S., the Man and his Work (t., 1900); Otto Gaupp, H. Spencer (ve Frommannových »Klassiker der Philosophie«, sv. V., 1897). Zajímavé rysy ze života obsahuje jeho autobiografie, po smrti vydaná (1904, 2 sv.). Srv. dále: H. Höffding, Einleitung in das Studium der englischen Philosophie (1889); Ribot, La psychologie anglaise contemporaine (1875); A. Lalande, L'Idée directrice de dissolution opposée à celle de l'évolution (1898); R. Falckenberg, Dějiny novověké filosofie (česky přel. F. Procházka, Praha, 1899). O filosofii jeho u nás napsal stať prof. F. Krejčí ve spise O filosofii přítomnosti (1903), str. 184 – 216. Ze spisů Sových do češtiny přeloženy The Study of Sociology (O studiu sociologie, přel. Pelcl), pak Education atd. (přel. Úlehla) a The Data of Ethics (Dané pravdy mravoučné, přel. Úlehla, 1895). BFka.

Související hesla