Starověký Řím

, do 5. stol. př. n. l. byl Řím nevýznamným městem. O nejstarších dějinách je dochováno málo spolehlivých zpráv. Kolem roku 510 př. n. l. se zbavila římská aristokracie nadvlády Etrusků a monarchie byla vystřídána republikou. Řím si začal podmaňovat okolní města na území Etrusků, Latinů a Samnitů. Vpád Keltů (386 př. n. l.) přerušil rozšíření římského panství pouze dočasně. V dlouhých válkách se postupně vyčerpávaly síly aristokracie. Plebejové získávali stále větší přístup k řízení státu, tedy i více práv (494 př. n. l. úřad tribuna lidu, 450 př. n. l. Zákony dvanácti desek, 445 př. n. l. byl zrušen zákaz uzavírání sňatků mezi patriciji a plebeji, 366 př. n. l. získali přístup ke konzulátu, 300 př. n. l. pak ke všem státním a duchovním úřadům). Římské vojsko bylo levné, bylo je možno rychle doplňovat a mělo vysokou bojovou morálku. Do roku 264 př. n. l. ovládl Řím celou Itálii kromě Pádské nížiny. Na území podrobených kmenů zakládali Římané kolonie. S mnohými národy uzavřel Řím buď dohodou, nebo pod vojenskou hrozbou spojenecké smlouvy; tyto národy si zachovaly svou samosprávu, avšak zahraniční politiku přenechaly Římu, musely proto pro něj stavět vojsko. Nejprudší odpor kladla Římu řecká města na jihu Itálie, spojená s épeirským králem Pyrrhem. V roce 264 př. n. l. vypukly punské války proti Kartágu. V průběhu tří válek rozšířil Řím svou moc na Sicílii, Sardinii, Korsiku a Španělsko; Pádská nížina byla připojena jako Cisalpinská Galie a 146 př. n. l. po porážce Kartága vznikla provincie Africa. V dalším období (do 44 př. n. l.) se římská říše rozšířila na území dnešního Německa až k Rýnu, na dnešní státy Beneluxu, Francii (Gallia Transalpina), Balkán, Malou Asii, Sýrii a Egypt; v 1. stol. i na rozsáhlé území Velké Británie. Rozsah římské říše změnil její sociální strukturu. Rolníci v Itálii zchudli pustošením 2. punské války, dlouhou vojenskou službou a konkurencí kartaginských otrokářských plantáží, které převzaly horní římské vrstvy. Mnoho válečných zajatců se stalo otroky na latifundiích velkostatkářů v Itálii a konkurencí ničili rolnictvo. Důsledkem byl vznik proletariátu, tvořený obyvatelstvem měst; své volební hlasy dávali těm, kteří nejvíce zaplatili. Po reformě G. Maria vzniklo žoldnéřské vojsko. Římská říše připojovala dobytá území jako provincie. Z Říma však nemohla tato území spravovat; proto byla nová půda pronajímána soukromým podnikatelům, zdaněna a byly z ní vybírány dávky. Tito nájemci bohatli; verbovali žoldnéře a brzy sledovali své vlastní cíle, nikoli zájmy státu. Z východu pronikala do Říma zjemnělá kultura helénismu, která svou kritickou filozofií rozkládala staré občanské ctnosti. Cesta ke světové velmoci narušovala sociální a také morální základy státu. Spojenci museli nést tíhu válek a výbojů, neměli žádný vliv na politiku (viz též spojenecká válka). Výsledkem bylo, že všichni obyvatelé Itálie (kromě Pádské nížiny) získali římské občanství. Sociální napětí se vybíjelo v občanských válkách mezi optimáty a populáry, docházelo i k povstáním (Spartakovo povstání). Bratři Gracchové se svými pokusy o sociální reformy neuspěli a římská politika se stále více stávala věcí bohatých mužů a soukromých armád. G. Marius a L. C. Sulla, G. I. Caesar, G. Pompeius a M. Lepidus, G. Octavianus (pozdější císař Augustus) bojovali o moc buď společně, nebo proti sobě (viz též triumvirát). Formálně zůstala zachována republika, ve skutečnosti se však stát postupně přeměňoval v monarchii. Augustus reformoval říši; vytvořil stálá vojska vydržovaná na náklady státu a úřednictvo z povolání. Provincie byly spravovány císařskými úředníky (legáty). Pax Romana, Augustův mír, období „dobrých císařů“ přivedly římskou říši na vrchol politické moci a kulturního rozkvětu (Vergilius, Horatius, Ovidius). Avšak pronásledování křesťanů a někteří císaři (Nero, Caligula) se stali předzvěstí krize. Po zavraždění císaře Commoda v roce 192 vypukla krize římské říše. Germáni, organizovaní ve velkých kmenových svazech, ohrožovali Řím. Kolem roku 250 Alamani překročili limes romanus, Gótové pronikli do Řecka a Frankové do povodí dolního Rýna obsazeného Římany. Na východě ohrožovala římskou říši sásánovská Persie a v dlouhotrvajících válkách vedených na několika frontách se stát vyčerpal. Vnitropolitický význam armády stoupl, a protože neexistoval nástupnický řád, stávali se císaři zejména vojevůdci; 235 – 284 se vystřídalo 35 vojenských císařů. Občanské války, pronikání orientálního despotismu, úsilí o neomezenou moc a horšící se sociální situace rozkládaly státní vědomí občanů. Ani rozdělení vlády na vedlejší císaře od Diocletiana (284 – 305) problém nevyřešilo. Po Theodosiově smrti (395) byla říše rozdělena. Východ se změnil na Byzantskou říši, Západořímská říše se rozpadla v době stěhování národů.

Tabulka: Staroveky Rim
KRÁLOVÉ (tradiční datování)
753 – 716 př.n.l. Romulus (asi 770 – 716 př.n.l.), spoluvládce Titus Tatius († před 716 př.n.l.)
715 – 672 př.n.l. Numa Pompilius (asi 753 – 672 př.n.l.)
672 – 640 př.n.l. Tullus Hostilius († 640 př.n.l.)
640 – 616 př.n.l. Ancus Marcius († 616 př.n.l.)
616 – 578 př.n.l. Tarquinius Priscus († 578 př.n.l.)
616 – 578 př.n.l. Servius Tullius († asi 534 př.n.l.)
616 – 578 př.n.l. Tarquinius Superbus († po 510 př.n.l.)
Římská republika
510 – 27 př.n.l. hlavou státu dva každoročně volení konzulové
CÍSAŘOVÉ
27 př.n.l. – 14 n.l. Augustus, Gaius Iulius Caesar Octavianus (63 př.n.l. – 14 n.l.)
14 – 37 Tiberius, Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus (42 př.n.l. – 37 n.l.)
37 – 41 Caligula, Gaius Iulius Caesar (12 – 41)
41 – 54 Claudius, Tiberius Claudius (Drusus) Nero Germanicus (10 př.n.l. – 54 n.l.)
54 – 68 Nero, Lucius Domitius Ahenobarbus Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (37 – 68)
68 – 69 Galba, Servius Sulpicius Galba (3 př.n.l. – 69 n.l.)
69 Otho, Marcus Salvius Otho (32 – 69)
69 Vitellius, Aulus Vitellius (12 – 69)
69 – 79 Vespasianus, Titus Flavius Vespasianus (9 – 79)
79 – 81 Titus, Titus Flavius Vespasianus (39 – 81)
81 – 96 Domitianus, Titus Flavius Domitianus (51 – 96)
96 – 98 Nerva, Marcus Cocceius Nerva (asi 35 – 98)
98 – 117 Traianus, Marcus Ulpius Traianus (53 nebo 56 – 117)
117 – 138 Hadrianus, Publius Aelius Hadrianus (76 – 138)
138 – 161 Antoninus Pius, Titus Aelius Hadrianus Antoninus Pius Aurelianus (86 – 161)
161 – 180 Marcus Aurelius Antoninus, Marcus Annius Catilius Severus (121 – 180)
161 – 169 Verus, Lucius Ceionius, po adoptování Aelius Aurelius Commodus (130 – 169), spoluvládce
180 – 192 Commodus, Lucius (Aelius) Aurelius Commodus (161 – 192)
193 Pertinax, Publius Helvius Pertinax (126 – 193)
193 Didus Iulianus, Marcus Didus Severus Iulianus (133 – 193)
193 – 211 Septimius Severus, Lucius Septimius Severus (146 – 211)
193 – 194 Pescennius Niger, Gaius Pescennius Niger Iustus (135/140 – 194), vzdorovládce
193 – 197 Clodius Albinus, Decimus Clodius Albinus (asi 140 – 197), vzdorovládce
211 – 217 Caracalla, Marcus Aurelius Severus Antoninus (Bassianus) (188 – 217)
211 – 212 Geta, Lucius Septimius Geta (189 – 212), spoluvládce
217 – 218 Macrinus, Marcus Opellius Macrinus (164 – 218)
218 – 222 Elagabalus, Varius Avitus Bassianus Heliogabalus (Héliobalos) (204 – 222)
222 – 235 Severus Alexander, Marcus Aurelius Severus Alexander Alexianus (Bassianus) (208 – 235)
235 – 238 Maximinus Thrax, Gaius Iulius Verus Maximinus Trax (183 – 238)
238 Gordianus I., Marcus Antoninus Gordianus (158 – 238)
238 Gordianus II., Marcus Antoninus Gordianus (192 – 238), spoluvládce Gordiana I.
238 Balbinus, Decimus Caelius Calvinus Balbinus (178 – 238)
238 Pupienus, Marcus Clodius Pupienus Maximus (164 – 238), spoluvládce Balbina
238 – 244 Gordianus III., Marcus Antoninus Gordianus (224 – 244)
244 – 249 Philippus Arabs, Marcus Iulius Philippus Arabs (204 – 249)
247 – 249 Philippus II., Marcus Iulius Severus Philippus (237/238 – 249), spoluvládce
249 – 251 Decius, Gaius Messius Quintus Traianus Decius (200 – 251)
251 Decius Mladší, Quintus Herennius Etruscus Messius Decius (220/230 – 251), spoluvládce Decia
251/252 Hostilianus, Gaius Valens Hostilianus Messius Quintus († 251nebo 252) spoluvládce Decia a (Trebonia) Galla
251 – 253 Gallus, Gaius Vibius Trebonianus Gallus (207 – 253)
251 – 253 Volusianus, Gaius Vibius Afinius Gallus Veldumnianus Volusianus (230 – 253), spoluvládce Galla
253/254 Aemilianus, Marcus Aemilius Aemilianus († 253 nebo 254), vládl v Moesii
253/254 – 260 Valerianus, Publius Licinius Valerianus (asi 193 – 260)
260 – 268 Gallienus, Publius Licinius Egnatius Gallienus (asi 218 – 268), od 253 nebo 254 spoluvládce Valeriana
258 – 268 Postumus, Marcus Cassianius Latinius Postumus († 268), vzdorovládce v Galii
268 – 270 Claudius Gothicus, Marcus Aurelius Claudius Gothicus (214 – 270)
268 – 270 Victorinus, Marcus Piavonius Victorinus († 270), vzdorovládce v Galii
270 Quintilianus, Marcus Fabius Quintilianus († 270), vzdorovládce
270 – 275 Aurelianus, Lucius Domitius Aurelianus (214 – 275)
270 – 273 Tetricus, Gaius Esuvius Tetricus Pius († po 274), vzdorovládce v Galii
271 – 274 Vaballath, Vaballath († 274), vzdorovládce v Palmýře
275 – 276 Tacitus, Marcus Claudius Tacitus (asi 200 – 276)
276 Florianus, Marcus Annius Florianus († 276)
276 – 282 Probus, Marcus Aurelius Probus (232 – 282)
282 – 283 Carus, Marcus Aurelius Carus († 283)
283 – 285 Carinus, Marcus Aurelius Carinuus (249 – 285)
283 – 284 Numerianus, Marcus Aurelius Numerius Numerianus (asi 254 – 284), spoluvládce
284 – 305 Diocletianus, Gaius Aurelius Valerius (Diocles) Diocletianus (asi 235 – 316)
286 – 305 Maximianus (Herculius), Marcus Aurelius Valerius Maximianus (asi 245 – 310), spoluvládce Diocletiana v západní části
286 – 293 Carausius, Marcus Aurelius Mausaeus († 293), vzdorovládce v Británii
293 – 296 Allectus, Gaius Allectus († 296), vzdorovládce v Británii
293 – 311 Galerius, Gaius Galerius Valerius Maximianus (242 až 250 – 311), 293 – 305 spoluvládce ve východní části, 305 – 311 vládce ve východní části
305 – 307 Flavius Severus, Flavius Valerius Severus († 307), spoluvládce
305 – 313 Maximinus Daia, Valerius Maximinus Daia († 313), 305 – 311 spoluvládce Galeria, od 311 vládl ve východní části
293 – 306 Constantius I. Chlorus, Flavius Valerius Constantius Chlorus (250 až 264 – 306), od 293 spoluvládce Maximinia v západní části, 305 – 306 vládce západní části
306 – 337 Constantinus (Konstantin) I. Veliký, Flavius Valerius Constantinus (274 – 337) od 306 vládce v západní části říše, 324 – 337 vládl celé říši
308 – 324 Licinius, Valerius Licinianus Licinius (asi 248 – 325), spoluvládce Constantina I. ve východní části
306 – 312 Maxentius, Marcus Aurelius Valerius Maxentius (asi 280 – 312), vzdorovládce v západní části
308 – 311 Domitius Alexander, Lucius Domitius Alexander († 311), vzdorovládce v Africe
337 – 340 Constantinus (Konstantin) II., Flavius (Iulius) Claudius Constantinus (316/317 –  340), vládl v západní části
337 – 350 Constans, Flavius Iulius Constans (320 – 350), vládl v Itálii, Illyriku a Africe
337 – 361 Constantius II., Flavius Iulius (Claudius) Constantius (317 – 361), od 337 vládl ve východní části, 355 – 361 vládl celé říši
350 – 353 Magnentius, Flavius Magnus Magnentius (asi 303 – 353), vzdorovládce v Galii
350 Nepotianus, Flavius Popilius Nepotianus († 350), vzdorovládce v Itálii
350 Vetranio († 350), vzdorovládce v Itálii
355 Silvanus († 355), vzdorovládce
355 – 363 Iulianus (Apostata), Flavius Claudius Iulianus (331/332 – 363) od 355 spoluvládce Constantia II., 361 – 363 vládl celé říši
363 – 364 Iovianus, Flavius Iovianus (331 – 364)
364 – 375 Valentinianus I., Flavius Valentinianus (321 – 375), vládl v západní části
372 – 374 Firmus, Firmus († 374), vzdorovládce v Africe
364 – 378 Valens, Flavius Valens (328 – 378), spoluvládce Valentiniana I., vládl ve východní části
365 – 366 Procopius († 366), vzdorovládce v Malé Asii
375 – 383 Gratianus, Flavius Gratianus (359 – 383), od 367 spoluvládce Valentiniana I., vládl v západní části
383 – 392 Valentinianus II., Flavius Valentinianus (371 – 392), od 375 spoluvládce Gratiana, vládce západní části
379 – 395 Theodosius I., Flavius Theodosius (346 – 395), od 379 vládl ve východní části, 392/394 – 395 vládl celé říši
383 – 388 Magnus Maximus († 388), vzdorovládce v západní části říše
384 – 388 Flavius Victor († 388), vzdorovládce
392 – 394 Eugenius, Flavius Eugenius († 394), vzdorovládce v západní části říše
Západořímští císařové
395 – 423 Honorius, Flavius Honorius (384 – 423), od 395 spoluvládce Theodosia I., 395 – 423 vládce západní části
407 – 411 Constantinus (Konstantin) III., Flavius Claudius Constantinus († 411), vzdorovládce v Galii
409 – 410 a 414 – 415 Priscus Attalus († 415), 409 – 410 v Itálii a 414 – 415 vzdorovládce v Galii
409 – 411 a 418 – 421 Maximus († 421), vzdorovládce
411 – 413 Iovinus († 413), vzdorovládce v Galii
417 – 421 Constantius III., Flavius Constantius († 421), spoluvládce Honoria
423 – 425 Iohannes (okolo 380 – 425), vzdorovládce
423 – 455 Valentinianus III., Flavius Placidus Valentinianus (419 – 455)
455 Petronius, Maximus Petronius (395 – 455)
455 – 456 Avitus, Eparchius Avitus († 456)
457 – 46 Maiorianus, Iulius Maiorianus († 461)
461 – 465 Libius Severus († 465)
467 – 472 (Procopius) Anthemius († 472)
472 Olybrius, Amicius Olybrius († 472)
473 Glycerius († 474)
474 – 475 Iulius Nepos († 475)
475 – 476 Romulus Augustulus († po 476)
Východořímští císařové
395 – 408 Arcadius (377 – 408)
408 – 450 Theodosius II. (401 – 450)
450 – 457 Martianus (Marcianus) († 457)
457 – 474 Leo I. (401 – 474)
474 Leo II. (457 – 474)
474 – 491 Zeno (Zenón) († 491)
475 – 476 Basiliskos († 476), spoluvládce
484 Leontios († 484), spoluvládce
491 – 518 Anastasius (asi 431 – 518)
 
Související hesla