Statut

, právo a) označení právního předpisu (ve středověku nesly některé právní předpisy, zejm. městské zákony, název statuta); b) vnitřní předpis právnické osoby upravující pravidla její organizace; c) označení právního řádu, který upravuje určité právní vztahy a k němuž poukazuje norma kolizní (v mezinárodním právu soukromém).

Ottův slovník naučný: Statut

Statut (z lat. statutum, plur. statuta, z toho něm. Satzung), v právě někdy tolik jako stanovy, t. j. pravidla spolků a společností (u společností užívá se obyčejně výrazu společenská smlouva, více o ní ve čl. Společnost); jindy tolik jako pravidla měst požívajících zvláštního výsadního postavení. Ve středověku užívalo se výrazu statuta zhusta jako synonyma vedle termínů constitutiones a decreta, jimiž označovány byly zákony, hlavně sněmovní usnesení. Byly to terminy obvyklé zejména ve státech Uherském a Polském (decreta generalia, constitutiones generales, c. regni, statuta generalia). Z výrazů slovanských označujících pojem zákona odpovídají tomu: rus. ustav a polské ustawa. V pravě německém statut značí práva městská a rodinné řády (Hausgesetze, Familiengesetze) vysoké šlechty, jíž přiznána podobně jako městům autonomie. Na Litvě nazýván byl zemským statutem soubor ustanovení (ustavy i uchvaly) vydaných v rozličných případech panovníkem spolu s radou (senátem) a zapisovaných do t. zv. Litevské metriky. Tato ustanovení metriky sloužila za hlavní základ t. zv. statutu Litevského, vydaného po prvé r. 1529. V Uhrách užívalo se výrazu statuta ve dvojím smysle. Vedle statutů generálních (sněmovních usnesení) byla ještě statuta municipalia, particularia, t. j. ustanovení jednotlivých zemí (Chorvatska nebo Sedmihradska) nebo částí země (v Sedmihradsku statuty národních shromáždění [sněmů] sékelských a saských), komitátů, privilegovaných distriktů, král. svob. měst a cechů. Pravidla tato měla platnost jen místní pro členy autonomního svazku a nesměla odporovati statutům generálním. V právě chorvatském slují statuty četné právní sbírky přímořských měst a ostrovů dalmatských, jako jest na př. Dubrovnický, Poljický statut, Korčulský a j. Výraz s. přešel tam z Italie, kde právo statutové velmi kvetlo. V Polsku známo jest zákonodárství Kazimíra Vel. pode jménem statutů Wiślických. Také kodifikační pokus Taszyckého (t. zv. Korrektura Taszyckého, tištěná r. 1532) sluje Statuta regni Poloniae recens recognita et emendata. Vedle statutův obecných, platících pro celé Polsko, jednotlivé země polské mívaly své zvláštní statuty, jako na př. Mazovsko a j. – V Anglii nazývají se statuty (statutes) vlastní zákony, jež jsou vydávány korunou za souhlasu parlamentu; opakem jsou královská nařízení (ordinances), k nimž se nevyžaduje souhlasu obou sněmoven. V Německu právo vydávati statuty přiznáno jest všem obcím městským. Totéž právo mají obce i ve mnohých státech jiných. V Anglii statuty takové nazývají se by-laws. -dlc.

Související hesla