Šteyer Matěj Václav

, český jezuitský kazatel, misionář a spisovatel. V roce 1669 spolu se svou matkou založil Dědictví svatého Václava, nadaci k vydávání českých katolických knih. Byl jedním z překladatelů Svatováclavské bible a další náboženské literatury. Je autorem knih Postilla katolická, Žáček čili ortographia, Zrcadlo svaté aneb Životové světic milých božích, Kancionál český a dalších.

Ottův slovník naučný: Šteyer Matěj Václav

Šteyr (Štýr) Matěj Václav, jesuita a spis. čes. (*13. ún. 1630 v Praze – †7. září 1692 t.). Vstoupiv záhy do řádu jesuitského (1647), na jehož školách vystudoval (filosofii v Olomouci), učil mnoho let na jesuit. kollejích a zastával zároveň úřad kazatele. Proslul stejně svou zbožností a horlivostí, jako uchvacující výmluvností, jež na Sv. Horu shromažďovala prý až 50 – 60.000 poutníků. Přes upřímné své jesuitství Šteyr zůstal také dobrým vlastencem a zvl. přítelem čes. knihy, zjev u jesuitů vzácný. Jako missionář neničil starých »kacířských« knih, nýbrž uschovával je v knihovnách jesuitských, a snažil se zároveň vlastníkům jejich podati náhrady čes. knihami katolickými. Protože nebylo jich dostatek, Šteyr spolu s matkou svou Marií, pekařkou a měšťankou Nového města Pražského, dal již r. 1662 podnět k Dědictví sv. Václava (založ. r. 1669), jež majíc předním účelem vydávati a šířiti mezi lidem vzdělavatelné čes. knihy, ovšem katolické, na sklonku XVII. a v 1. pol. XVIII. stol., v době literárně a kulturně tak mrtvé, značně působilo k oživení chudé literatury, ovšem v duchu jesuitském, a upadajícího jazyka českého, vydavši a rozšířivši do r. 1751 na 80.000 exemplářů knih českých, mezi nimi zvláště významnou biblí Svatováclavskou, k níž podnět dal arcibiskup Matouš Ferdinand z Bílenberka a jejíž vydání obětavě podporoval i jeho nástupce, arcib. Jan Bedřich hr. z Valdšteina. Ač překladatelé byli samí jesuité – Jiří Konstanc, Šteyr a Jan Barner – , naráželi často na podezřívání a překážky, jmenovitě proto, že při svědomité práci se opírali také o starší čes. překlady, zvl. biblí Kralickou, tehdy do klatby danou; vydání celého díla protáhlo se tím až do r. 1715 (po druhé vydána až 1769). Z téhož pramene vyšel také druhý významný spisek Šteyrův, Žáček čili Orthographia aneb výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, vytažený z české biblí, která na několik dílů rozdělena byvši, mezi nekatolickými jest u veliké vážnosti (Praha, 1668, 1730, 1781), spisek, spolu s »Dědictvím« a zmíněným překladem bible dobře charakterisující Šteyrovu snahu o uchování přesného bratrského jazyka českého. Z ostatních spisů Šteyrových, vesměs nábožensky vzdělávacích, důležitější jsou: Zrcadlo svaté neb Životové světic milých božích (t., 1678); Kancionál český (t., 1683 a do r. 1764 ještě pětkrát); nové vydání kancionálu Scipionova (t., 1687); Instructio acatholici, t. j. vynaučení nekatolíka (t., 1691 a 1727); Postilla katolická (t., 1691 a ještě pětkrát); posléze několik překladů: Ludvíka de Ponte »Rozjímání« (spolu s Konstancem, Litomyšl, 1670 – 71); Jana Malobického »Dům věčnostį (Praha, 1681) a zvl. Jana Manni »Věčný pekelný žalář« (t., 1676, 1679, 1701), spis tolik význačný pro literární a kazatelskou činnost jesuitů. Srv. Jirečkovu Rukověť, II., 265 sl.; J. Sedlák, Dějiny Dědictví sv. Václava (»Čas. katol. duchov.«, 1901).

Související hesla