štíři

, Scorpiones – řád pavoukovců s mohutně vyvinutými makadly (pedipalpami) opatřenými klíšťky. Přední část zadečku (praeabdomen) je rozšířená, zadní (postabdomen) je zúžená, zakončená ostrým, dolů překlopeným jedovým ostnem spojeným s jedovou žlázou. Štíři používají jed k obraně, vzácně k usmrcení kořisti. Uštknutí vyvolává podobné příznaky jako bodnutí žihadlem včely nebo vosy. Štíři obývají suché, teplé oblasti (zejm. pouště a polopouště). Přes den se zdržují v úkrytech (pod kůrou, v puklinách, spárách ap.), v noci loví menší členovce (hmyz, pavouky, stonožky). Tráví mimotělně (do potravy vypouštějí trávicí enzymy). Jsou schopni hladovět až dva roky. Vývoj štírů je přímý; embrya jsou vyživována v těle samice; mláďata se rodí živá, samice je po určitý čas nosí na těle. Silně jedovatý štír tlustorepý (Androctonus australis) obývá zejm. saharskou oblast; den tráví zahrabán v písku. Mírně jedovatý veleštír obrovský (Pandinus imperator), žijící v západní Africe, dosahuje délky 18 cm. V ČR se vzácně vyskytuje štír karpatský (Euscorpius carpathicus); dosahuje délky asi 4 cm.

Ottův slovník naučný: štíři

Štíři (Scorpiones), řád zvířat pavoukovitých. Jsou 13 mm (Microbuthus) až 2 dm (Buthus) dlouzí obyvatelé teplejších krajů. V Evropě jejich severní hranici omezují Alpy. Hlavohrudí u rodů nyní žijících jest napřed rovně uťaté nebo polokruhovité. Kusadla I. páru a makadla jsou klíšťkovitá. Po stranách hlavohrudí jsou 4 páry noh. Hlavohrudí má mimo článkované nohy pár větších očí uprostřed na hrbolu očním a 2 – 5 párů očí postranních. Některé rody jeskynní (na př. evropský Belisarius) jsou slepé. Střední oči se liší od postranních složitější stavbou. Klíšťkovitá makadla jsou 6člená, po makadlech jsou roztroušeny kulaté jamky, z nichž trčí citová brva (t. zv. trichobothrium). První pár kusadel jest krátký a často pod okrajem hlavohrudí uložen. Zoubky jeho klíštěk mají význam systematický. Nohy mají chodidlo trojčlené, dvěma praetarsálními drápky ukončené. Kyčle prvých dvou párů mají čelistní výběžky. Na kyčlích makadel a I. páru noh jsou jemně zrnité plošky, jejichž třením vznikají vrzavé zvuky. Mezi kyčlemi III. páru noh jest malá deska prsní (sternum). Podle tvaru plošky prsní lze štíry rozděliti na jednotlivé čeledi. Břicho jest složeno ze dvou částí. Přední čásť široká (praeabdomen) a zadní úzká, ocas (postabdomen). Přední čásť jest původně osmičlená. Na hřbetní straně možno napočísti 7, na břišní toliko 5 článků. Před pěti břišními ploškami jest položena malá deska nesoucí po stranách hřebenité přívěsky. Počet zoubků v hřebínku kolísá mezi 2 – 50 a není stálým znakem druhovým, jak starší autoři se domnívali. V hřebínku se končí zauzlinou jemné větevky silného nervu. Hřebínky jsou volně na všecky strany pohyblivé a sluší je pokládati za ústrojí hmatové. Mezi deskou prsní a základním článkem hřebínků nalézá se pohlavní otvor krytý dvěma deštičkami. Na prvních čtyřech deskách abdominálních jsou 4 páry úzkých skulin dýchacích. Poslední článek úzkého a hranatého ocasu končí se dutým ostnem, jímž probíhá vývod jedové žlázy uložené v posledním článku. Vnitřní ústrojí jest celkem dobře známo. Zažívací roura probíhá rovně tělem. Vpředu jest svalnatý požerák ssavý a krátký jícen. Střední oddíl jest nejdelší a po stranách do něho ústí šest párů hepatopankreatických žlázek hroznovitých. Na rozhraní středního a zadního oddílu střeva jsou uloženy dvě jednoduché a rourkovité žlázky Malpighické. Nad jícnem jest uložen kulovitý mozek napřed mělce vykrojený s podélnou brázdou uprostřed. Pod zažívací rourou leží nervová páska spojující sedm zauzlin podvojných, z nichž tři leží v širší břišní části. Z mozku vystupují dva páry nervův očních, z nichž jeden zásobuje větvemi prostřední oči, dva páry nervů kusadlových a lichá větev rostrální. Nazad jde pár nervův útrobních. Z každé zauzliny pásky břišní vystupují dva páry nervů. Vedle očí a hřebínků z citových ústrojů zmínky zasluhují záhadná organa lyriformia na nohou a makadlech, citové brvy na okraji hlavohrudí, článků břišních a přívěscích těla a konečně malá polička na posledních článcích noh. Soustava cevní jest dokonalá. Podlouhlá céva srdeční sahá od III. páru noh až k druhému článku břišnímu a jest stavbou podobna srdci hmyzu. Má osm oddílů. Z prostřední části vybíhají 4 páry válcovitých svalů, jež se připojují k dvěma svalům podélným. Mimo ně jest 6 párů křídlových svalův upevněno ke hřbetní straně. Srdce napřed i nazad vybíhá v jemnou cevu (aortu). Vedle obou aort jsou četné cevy postranní. Kolem srdce je krevní dutina (sinus perikordiální), do které vtéká krev přicházející z okolí dýchadel. Krev z těla se sbírá v žilních drahách kolem dýchadel a okysličená dutinami vniká k srdci. Dýchací skuliny 3. až 6. desky břišní vedou k plicním váčkům, složeným z několika chitinových a dovnitř zašpičatělých sáčků (as 50), podobných pavoučím. Samčí ústroji jest složeno ze dvou varlat, jejichž ramena spojena jsou 2 – 3 příčkami. Varlata dole jsou více méně srostlá a opatřena slepým přívěskem a chámovým váčkem uprostřed zaškrceným. Pářící ústrojí jest velmi jednoduché, podobné vláknu zašpičatělému a v pochvě chitinové ukrytému. Oba chamovody končí společným otvorem. Spermatozoidy jsou kulovité s jemným a kratičkým vláknem. Samičí ústrojí rozmnožovací jest celkem stejné stavby se samčími. Rourovité vaječníky jsou spojeny příčkami, mají krátké, uprostřed nejširší vejcovody, jež se spojují a příčnou skulinou na venek ústí. Vývoj mláďat děje se uvnitř v těle matky v postranních váčcích; štíři jsou živorodí. Vajíčka obsahují četné hranolky, jsou bohatá žloutkem a obalena jemnou blanou. Ryhování jest diskoidální. Vylíhlá mláďata podobají se úplně dospělým. Štíři jsou noční zvířata, která přes den se zdržují ve vlhčích úkrytech pod kameny a ve skulinách zdí. V Evropě nejhojnější jsou v lesnatých krajinách. Podvečer vylézají z úkrytův a loví makadly různé členovce. Do rány kousnutím způsobené ostnem posledního článku ocasního vpouštějí jed, jímž kořist omračují. Jedová žláza je kulovitá a ve svalstvu ukrytá. Jed naprosto smrtelný jest jen živočichům až do velikosti psa as 20 kg těžkého, kdy k usmrcení v 10 hodinách stačí dávka 1 – 1.5 mg. Vypravování o samovraždě štírů jest bajkou; neboť jest dokázáno, že právě štíři nejméně reagují na vlastní jed. První jed jest účinnější než později vyloučený, působení pak je podle druhů různé. Zajímavo jest, že i krev štírů je jedovatá. Tolik jest jisto, že jed nejnebezpečnějšího štíra (Buthus australis) ze severní Afriky neusmrtí zdravého člověka. Zprávy o smrtelném výsledku uštknutí pochodí ze sev. Afriky, pak z jižní Afriky, Mexika a Antill. Že děti často bývají uštknuty, vysvětlujeme si tím, že často za odměnu štíry i v noci sbírají a tím nebezpečí uštknutí nejen štíry, ale i hady jsou vydány. Naši evropští štíři (žlutavý Euscorpio carpaticus, tmavohnědý Eu. italicus, Buthus europaeus) jsou neškodní. Známo jest na 56 rodův a as 400 druhů, z nichž asi čtvrtina je nejistá. V Rakousku nejsevernějším nalezištěm je Kremže v Dol. Rakousích. Výjimečně bývají jednotlivé kusy zaváženy zbožím a na nádraží chytány. – Literatura: Dr. Kraepelin, Scorpiones und Pedipalpi (1899, Das Thierreich, 8. seš); t., Revision der Scorpione (Hamburk, 1891, 1894); Blanchard, L'organisation du règne animal (Paříž; Arachnides); Mečnikov, Embryologie (Lip., 1871); Brauer, Beiträge zur Kenntniss der Entwickelungsgeschichte des Skorpions (t., 1894, 1895); četné systematické práce Thorella, Pococka a Simona; Lönnberg, Om Skorpionernas geografiska Utheding (Štokholm, »Entom. Tidskrift«, 1897) a j. Nsk. Štíři vyhynulí jsou nejstarší skupinou členovců pavoukovitých, ježto se vyskytují již ve svrchním útvaru silurském. Dříve panovalo vesměs mínění, že liší se patrně od štírův nynějších, avšak novějšími pracemi dokázáno, že zvláště druhy z kamenouhelného útvaru velmi se podobají některým žijícím (rodu Buthus). Nejstarší tvary ze siluru kladou se do podřádu Apoxypodes a vyznačují se tím, ze nožky končí se jednoduše přiostřeným tarsem. Sem náleží čeleď Palaeophonidae s rodem hlavním Palaeophonus, jehož druh P. nuncius nalezen byl ve svrchním siluru ostrova Götalandu; ze Skotska uvedeny 2 druhy a sice P. Hunteri a P. londonensis. Tento není posud ověřen. Druhý rod zde uváděný Proscorpius zastoupený druhem P. Osborni ze svrchního siluru amerického má postavení nejisté, ježto v popisech se uvádí, že tarsus opatřen jest dvěma drápky. Mladší podřád Dionychopodes má na konci tarsu 2 drápky a slušejí sem všickni štíři ostatní. Čeleď Anthracoscorpii zahrnuje v sobě všecky štíry kamenouhelné, kteří se již velmi podobají nynějším. Liší se vlastně od nich jen tím, že sternum bývá napřed povytaženo. Sem náleží nejznámější a zároveň nejdříve popsaný Cyclophthalmus senior, jejž nalezl r. 1834 hr. Šternberk u Chomle; má 2 veliké střední oči a 3 malé napřed na postranním kraji sterna. Klepítka jsou silná. Microlabis Sternbergi jest menši druh s klepítky slabšími. Isobuthus kralupensis nalezený r. 1863 na Červené Hůrce v Kralupech jest podobný žijícímu rodu Buthus. Eobuthus rakovnicensis pochází z Rakovníka. Feistmantellia ornata s ozdobenými články nalezen byl u Studňovce u Slaného v permském útvaru, jest tedy nejmladším rodem této čeledi. Dále sem náležejí cizí rody kamenouhelné Eoscorpius z Anglie a Ameriky, Mazonia z Ameriky. Mladší štíři zkamenělí jsou velmi vzácní a popsán jediný druh z čeledi Buthoidae z třetihorního jantaru. – Srv. Scudder v Zittelově Palaeontologii a hlavně Frič, Palaeozoische Arachniden (1904). Pa.

Související hesla