Štítný Tomáš

, český náboženský a filozofický myslitel. Byl ovlivněn K. Waldhauserem a zejména J. Milíčem z Kroměříže, psal česky přístupnou formou o tématech křesťanského učení včetně otázek filozofických. Jeho dílo bylo původně určeno pro poučení dětí. Byl bystrým analytikem společenských poměrů doby, mistrem českého jazyka. Své traktáty („knížky“) pořádal do souborů (Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Řeči sváteční a nedělní, Řeči besední). Ke vzdělání a výchově širších lidových vrstev měly sloužit i četné překlady, např. Knížka o hře šachové (symbolický výklad šachů od francouzského dominikána Jacoba de Cessolis), Barlaam a Josafat (duchovní román neznámého řeckého autora ze 6. stol.) a jiné.

Ottův slovník naučný: Štítný Tomáš

ze Štítného Tomáš (*asi r. 1331, nejspíše na Štítném – †asi 1401 v Praze), staročeský vladyka z některé chudší větve Benešoviců. První léta mladosti ztrávil na učení pražském, odtud pak s hojnou známostí jak »obecných« věcí křesťanských, tak i vyšších, základů to filosofie křesťanské a i lecčehos jiného, co artistická fakulta poskytovala, vrátil se domů, gradu universitního nedosáhnuv. Vedle toho přinášel si tam zálibu v četbě spisovatelů církevních, jež rostla tak, že ke sklonku života dostává se mezi prameny jeho vědění na místo první. Z učitelů církevních jsou to hl. sv. Augustin a sv. Řehoř, ze slavných scholastiků a mystiků Hugo i Richard a Sancto Victore, Robert Holkot, sv. Bonaventura a David Augšpurský (Bosák). Tomáš Aquinský ustupuje do pozadí, Štítný zná jeho filosofii spíše z příruček a výkladů, kterých doba skýtala hojnost, než z jeho díla vlastního. Vrátiv se na Štítné, oženil se, ale do Prahy často dojížděl, když vedle vysokého učení pozornost na sebe poutali kazatelé Konrad Waldhauser a Milíč z Kroměříže, z nichž zvláště přilnul k Milíčovi, jehož »ohňových« slov vzpomíná, nazývaje se jeho duchovním synem a podotýkaje, kdyby Milíče nebylo, že snad by ani těch knih nebylo, jež on psal. A vskutku do těch dob, do začátku let sedmdesátých, padá i počátek jeho literární činnosti. Začal asi zpracováním toho, co měl ze svých studií za kořist nejvzácnější, s podáním »vyšších« věcí křesťanských, křesťansko-filosofického názoru na svět v t. zv. Řečech besedních (jak jsou zachovány v rkpe Pařížském z polovice XV. století). Odpovídaje na otázky dětí otec vykládá tu o Bohu, o andělích, o stvoření člověka, jeho pádu a napravení. Vykládaje Boha jako jediné naprosté jsoucno a objasňuje jeho vlastnosti obratně nalézá příležitost vykládati proti jednotě Boží o složení věcí stvořených z »podstaty« (materie), »postavy« (formy) a »kakostį (kvality) ve smysle scholastického realismu, proti neproměnnosti boží o způsobech proměn ve stvoření, o hnutích těl nebeských i o duševních proměnách člověka atd. V části o člověku jednající pouští se zvláště do záhad poměru milosti boží a svobodné vůle. Vnější forma rozhovoru mezi otcem a dětmi má i hlubší základ: psalť Š. až skoro do své smrti především pro své děti, teprve v druhé řadě všem, komu jeho knihy k rukám přijdou. Překládání drobných traktátů Davida Bosáka O sedmi stupních a sv. Augustina O bojování hříchův s šlechetnostmi (rukop. Vyšehradský z r. 1396) a snad i některých jiných, jejichž Štítenský původ však není jistý, jest přechodem k jeho slavným sborníkům drobných prací, jež odtud, s počátku pod názvem Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, táhnou se celým jeho životem. První, nezachovaný, pocházel asi z r. 1374, druhý, už o něco rozšířený, z r. 1376. Věnován je Vojtěchu Rankovu, který byl tou dobou hlavní jeho oporou mezi učenými, a zachován v krásném exempláři s četnými figurálními iniciálkami v knihovně universitní. »Z své hlavy kladæ rovná tu Tomáš do obratných forem, co od učených nebo na kázáních slýchal a čeho se sám dočetl o »obecných«, t. j. každému užitečných a nutných věcech křesťanských, aby, kdyby zemřel, především děti, pak u ostatní »milá bratří« měli kde se poučiti. Vykládá o víře, naději a milosti, o stavu panenském, vdovském a manželském, o povinnostech hospodáře, hospodyně a čeledi, srovnává kůry andělské se stavy lidskými, aby měl příležitost každému stavu připomenouti, co mu činiti a čím se proviňuje, v »Ostenci (ostnu) svědomí« učí, jak jíti k dokonalosti, a konečně vykládá o svatostech jako prostředcích očištění od hříchu, objímaje tak celou lidskou společnost ve všech vztazích ve své poučení. Rok asi 1380 přinesl s sebou veliký obrat v jeho životě. Již dávno před tím byla mu zemřela manželka, také jedno z pěti dětí bylo již r. 1376 mrtvo, tou dobou pak náhle zemřely další dvě děti, zbyl jen syn Jan a dcera Anežka. Dne 9. břez. 1381 pronajal na věčné časy za 14 kop ročně Štítné, pokud mu náleželo, Zbyňkovi z Kamenice. Na zbylém nějakém zboží měl dále hospodařiti Jan s Anežkou a s tetami svými Annou a Peltratou. S třetí, Dorotou, provdanou, vyrovnal se Štítný již r. 1373 jednou z nejstarších listin českých. Zaopatřiv tak zbylou rodinu, přestěhoval se sám do Prahy. Tyto rodinné převraty obrážejí se pak jako čerstvé události v třetím zpracování Knížek šesterých asi z r. 1382 (rukopis t. zv. Jindřichohradecký z r. 1492). V Praze Štítný může volněji oddati se dalšímu sebevzděláváni, navazuje styky s moudrými učenými, zvláště s mistry Františkem Benešovským a později Matoušem z Krakova. Výsledkem obnovených studií bylo pak nové zpracování Řečí besedních, formálně i obsahově znamenitě zdokonalené a rozhojněné (rukop. v Budišíně z pol. XV. stol.), Š. dílo nejslavnější. R. 1392 dokončil další své dílo, Řeči nedělní a sváteční (zachovány kuse v rukop. knihovny univ.), dva svazky výkladů pravidelně symbolických, připínajících se tu k větě některého ze svátečních čtení, tu ke zvykům chvalným i nechvalným o nedělích a svátcích. Výklady samy podávají namnoze v novém uspořádání, co již Řeci besední nebo sborníky obsahovaly. Zatím asi r. 1390 Zbyněk z Kamenice zemřel a Štítný soudní cestou musil ve zmatcích po jeho smrti si vymáhati svůj plat, ba byl by málem propásl oň se hlásiti, když dědictví Zbyňkovo jako odúmrť spadlo na krále. Po mnohých nesnázích teprve r. 1394 zase v právo své uveden. Zatím žila již asi Anežka u otce v Praze. Peltráta po r. 1384 stěhuje se jako představená špitálu do Třeboně a Jan asi zemřel, nepřipomíná ho dále ani otec ve svých spisech ani ho neznají veřejné listiny, a kdo se po r. 1400 psali Janové ze Š., nebyli vůbec Tomášovi příbuzní. Na samém sklonku století XIV. Štítný rozvíjí činnost téměř horečnou. K žádosti své dcery Anežky zpracovává pro ni tou dobou oblíbená Zjevení svaté Brigitty ve výtahu (hl. první polovici), pokud jí se hodila a pokud jim sám rozuměl, a hned je zase podle prvého vzdělání uhlazuje a zpracovává pro širší vrstvy. Od té práce pospíchá k jiným. Překládá některé drobné traktáty, jež buď samostatně kolují, nebo se objevují v posledních sbornících. Mezi ony náleží ztracené zpracování Richardova mystického traktátu »De praeparatione animi ad contemplationem«, proslulého symbolického výkladu rodiny patriarchy Jakuba, a snad i překlad Jakuba de Cessoles Knížek o hře šachové, symbolického výkladu na hru šachovou, prokáže-li se jeho původ Štítenský, posud jen pravděpodobný. Většina těchto překladů (»O čtveru zlém« a »O stavu člověka vnitřníhœ od Richarda, »O připravení srdce« od Hugona, »O sedmi chodbách« od Bonaventury a Holkotův »Výklad na knihy moudrostį) skládá pak s přepracovanými drobnými pracemi staršími a s několika původními traktáty novými (»O osmeru blahoslavenství«, »O desateru kázání«, »O hřiešiech«, »O šlechetnostech«) poslední dva sborníky z r. 1400 a 1401. R. 1400 sbírá totiž Štítný tyto své drobné spisy, protože se mnohým líbily, ne již pro své děti, nýbrž pro širší obecenstvo. Dílo to je známo jako Knihy naučenie křesťanského a zachováno ve třech rukopisech 2. pol. století XV. (t. zv. Musejní, Jesuitský a částečně i Sázavský). Posledním asi jeho dílem je úprava těchto »Knih naučenie křesť.« r. 1401 pořizovaná pro dceru Anežku, zachovaná v t. zv. sborníku Opatovickém (rukop. ze zač. XV. stol.). Ještě tu zůstává v čilém styku s universitou a hádky o transsubstantiaci těžce se ho, sedmdesátiletého starce, dotýkají. R. 1401 asi zemřel, Anežka aspoň v říjnu toho roku stává se sama majetníci domu vedle kaple Betlemské, kde s jinými rytířskými pannami nábožně žije. R. 1409 ztrácejí se zprávy i o ní, a Peltráta, r. 1414 bratrovou pečetí stvrzující svůj odkaz třeboňskému klášteru, jest asi poslední člen rodiny. Štítný sám rozděluje své spisy na ty, jež psal »z své hlavy kladæ, a na jiné, jež jinde hotové našel. I v těchto je však mnoho jeho vlastního, neboť překládá velmi volně, samostatně si vybírá, co se mu zdá vhodné, a přikládá své myšlenky a příklady. Naopak zase jeho vlastní spisy nejsou původní, co se hlavního obsahu týče. Podává tu, co od mistrů a kazatelů slyšel, zřídka se odhodlává k dedukci samostatné, poddávaje se tu bezpodmínečně autoritě církve a university. To platí nejen o knížkách, v nichž podává obecně běžné učení církve, nýbrž i o jeho názorech filosofických. Tu ještě těsněji, jako na půdě velmi nebezpečné, připíná se k slovům učených. Nicméně, když v letech čtyřicátých XIX. stol. objeveny byly »Řeči besední« ve svém druhém (Budišínském) zpracování, překvapily svým filosofickým rázem tak, že význam Š. pro filosofii byl značně přeceněn a I. J. Hanuš v »Rozboru filosofie Tomáše ze Š.« hledá v nich jakous slovanskou obměnu scholastiky. Před tím mnohem mírněji cení jeho původnost Fr. Čupr v »ČČM.« r. 1847, hledá původnost jen v rozboru krásy, v němž vidí prvky aesthetiky formální a srovnává Š. až i s Herbartem. To drží se pak dlouho, u J. Dasticha v pojednáních Král. čes. spol. nauk z r. 1862 a u J. Durdíka (Tóma ze Š., praotec filosofie české, Praha, 1879, u J. Otty). Svedla tu nepřesnost Š. terminologie v této obtížné části a ještě více malá známost pramenů Š. Celá jeho filosofie i s rozborem krásy je pouhý, někdy i slovně věrný odlesk scholastiky. Původní jest však u Š. forma v nejširším slova smysle. Vzav si za úkol přehledně poučiti o věcech křesťanských, dovedl z toho, co sám slýchal a četl, vybrati vhodné a vsaditi to v originální rámec. »Řeči besední« jsou takový formálně samostatný přehled o filosofii opřené věrouky a všeobecné morálky v pěkné formě rozmluvy, ve sbornících obratným rámcem několika traktátů dovede podati co možná úplnou morálku speciální od krbu rodinného celou společnosti lidskou od krále až po krčmáře a kostkáře. Původní je v rámci tom i těsná applikace na soudobé poměry, jež z jeho spisů činí pokladnici pro kulturní historii. K tomu druží se sloh libující si v složité, ale jasné periodě, zdobený mistrnými přirovnáními, pořekadly a příslovími a povznášející se nezřídka až ke skutečné poetičnosti, a vzorná čistota jazyková, tak že v Štítném má literatura česká prvního jazykového klassika. Významné místo zaujímá Štítný také v českém hnutí náboženském. Touha po poznání křesťanských věcí vede jej na nově založené učení, a příkladem Milíčovým byv povzbuzen k práci o nápravě svých krajanů, je přesvědčen, že tak učiní nejlépe, bude-li mostem mezi universitou pyšnou ve svých právech a učenosti a mezi lidem. Vzpomíná, jak mu bylo milo slýchati o křesťanských věcech, a je přesvědčen, že i jiným bude to milo, budou-li jen moci se jimi zabývati. Tak stává se ne tak kazatelem-karatelem, jako spíš učitelem. Svůj vážný, ale klidný názor světový chce vštípiti i jiným. Haní, co hany zasluhuje, ale dovede i pochváliti, co dobré. Vše má svou střední, vhodnou míru, co nad ní nebo pod ní je, je špatné. Jen v lásce k bohu nelze zhřešiti přílišností. Každý stav i se svými přednostmi a zvláštnostmi má místo v křesťanské společnosti, jen když povinnosti své koná a hříchu se střeže. Z hříchů pak – v tom asi je vliv Milíčův – hlavně pýcha, lakomství a smilstvo jsou vinny neblahým stavem společnosti. Pýcha maří cenu obzvláštní nábožnosti, i pokorou může býti člověk pyšný. Učí všímati si povinností života spravedlivého v každodenní práci všech stavův a nezakrývati nedbání jich vnější, někdy i pověrečnou pobožností. Sám laik, píše pro laiky, kněží a mniši mají své knihy; budou-li chtíti, sami se poučí, a psal-li by on pro ně, nic by to neprospělo. Nemůže se však vyhnouti psaní o nich, zájem lidu do klášterů vstupujícího nebo děti své kněžství obětujícího nutí ho upozorniti na to, co při stavích těch není správného. Ohrazuje se stále, že jen o špatných mniších a mniškách píše, upozorňuje na to, jak svět vnikl do klášterů a zvláště lakomství proti řeholi nařízené chudobě v nich kvete, a není-li odpůrcem tehdejších klášterů zásadním, je jím prakticky aspoň v tom, že dětem neradí za dokonalostí křesťanskou vstupovati do kláštera. I smutný stav kněžstva leckterou statí jeho proniká, ale tu je ještě umírněnější než při mniších; je-li kněz zlý, sobě je zlý, těm, kdo jeho prostřednictví potřebuji, je dobrý. Umírněnost jeho v tom směru jde ke sklonku jeho života tak daleko, že i v díle papežem schváleném, ve »Zjeveních sv. Brigitty«, mírní a vynechává místa ostře namířena proti tehdejšímu kněžstvu a papežství. Sám nebyl si asi vědom, jak odvážný krok v tehdejší společnosti podniká, píše jako laik česky o náboženských věcech. Teprve odpor, který hned proti prvním jeho spisům se strany university se ozval, jej na to upozornil. Víme o tom jen z jeho důkladných obran, jež zdají se ukazovati na útoky dosti ostré. Vytýkáno mu, že nejsa kněz ani mistr, píše o náboženských věcech, a že píše o tom česky. On sám vidí v tom jen pýchu a závist nemoudrých učených, kteří chtí sami jen zdáti se moudrými, byl to však spíš strach před tím, co by se mohlo za tehdejšího úpadku kněžstva vyvinouti z takového zasahování živlu světského do náboženství. K tomu ukazuje i v obranách jeho námitka, že také se stavějí mosty a nedbá se na to, že neopatrný může s mostu spadnouti. Není bez zajímavosti srovnati se setbou laika-Štítného o půl století mladší sklizeň laika-Chelčického. Proti těm, kdo by chtěli, aby jeho knihy byly utopeny, těší se tím, že byl jim i Milíč obtížný. Měl ochranu ve své pravověrnosti, kterou mu Vojtěch Rankův, František Benešovský i arcib. Jan z Jenšteina dosvědčují, ještě mocnější však ochranu měl asi v tom, že spisy jeho nedocházely v této době takového vlivu, aby byly nebezpečny. Víme sice, že již za Milíče Štítný u mnohých nemalé vážnosti požíval, sám praví, že knihy jeho mnohým se líbily, ale pátráme-li v dějinách té doby po vlivu nějakém jeho vystoupení, jsme až překvapeni jeho nepatrností. V první polovici jeho činnosti většímu rozšíření jeho spisů bránil asi jeho venkovský pobyt, když pak působil v samém středu života tehdejšího, hnutí náboženské bralo se vpřed kroky překotnými, lid ocítal se ve vedení horlivých kazatelů, zájem jeho poutaly otázky jednotlivé, umírněný a systematický Štítný zůstává stranou. Teprv po katastrofě husitismu vlastního, když znova se hledají dráhy, přichází vlastní doba Š. Dobré tři čtvrtiny dochovaných nebo doložených opisů Štítenských pocházejí z doby od polovice XV. stol. do jeho konce. Opisovatelé leccos o něm vědí, třeba zmateného, zvl. jeho laictví neuchází pozornosti. Jeho »Řeči besední« shledáváme tu v jednom sborníku s traktáty Chelčického. Koncem století XV. Štítný zapadá úplně, zájem náboženský, poután jinam, nestačí již namnoze na přemožení obtíží stárnoucího jazyka. Ví o něm ještě br. Jafet r. 1600, v XVII. stol. Balbín, v rukopisech jsou stopy, že byly i tou dobou čteny, ale i Dobrovského vědomosti o Štítném ještě jsou nepatrné. Teprve od čtyřicátých let XIX. stol. množící se nálezy rukopisů rozhojňují zase známosti o Štítném. Literatura. Ve vydávání spisů Š. zbývá posud učiniti mnoho, skoro všecko. K. J. Erben vydal r. 1852 Knížky šestery z r. 1376 s některými výpisky z rukop. Jindřichohradeckého, na svou dobu znamenitě, ale dnešním požadavkům vydání jeho nestačí. Ještě méně vyhovuje vydáni sborníku z r. 1400 podle rukop. Musejního, které pořídil A. J. Vrťátko r. 1873. Novější vydání Budišínského rukop. »Řečí besedních« od M. Hattaly (1897) vykazuje mnoho nedostatkův. Podle něho upravil F. Stejskal r. 1901 vydání s novočeskou transkripcí, bezcenné pro spousty chyb. »Knížky o šasiech« vydal r. 1880 F. Menšík, otisk věrný je v »Listech filolog.« XXIX. Z rukop. Vyšehradského a z Řečí nedělních a svátečních otištěny jsou ukázky ve Výboru z lit. staročeské, z Pařížského rukop. drobné výpisky od J. Anněnkova v »ČČM.« 1885, několik ukázek ze »Zjevení sv. Brigitty« otištěno v »Listech filol.« XIII. – Souborného většího spisu o Štítném není. Do své doby shrnují výsledky badání Erben ve vydání z r. 1852, J. Jireček v Rukověti II. 266 a zvl. univ. přednášky prof. Gebauera, z nichž čásť upravena v »Listech filol.« XXVII. Důležité zprávy k životopisu podává A. Sedláček ve stati »O rodu a erbu a vladyckém živobytí Tůmy ze Š.« (»ČČM.«, 1878) a V. V. Tomek v článku »Zpráva o Anežce ze Š.« (»ČČM.«, 1864). O starších spisech, týkajících se filosofie Š., byla řeč shora. O sborníku Jindřichohradeckém psal R. Soukup v progr. gymn. v Chrudimi 1886, k vydání Vrťátkovu doplňky důležité podal K. Černý v »Listech fil.« XV. O Pařížském rukopise »Řečí besedních« podává zprávu s ukázkami J. Anněnkov v »ČČM.« 1885, o rukop. Budišínském a »Řečech besedních« jedná V. Lacina v »Listech fil.« XXVI. O »Zjevení sv. Brigitty« psali Th. Vodička v progr. gymn. v Olomouci z r. 1885 a J. Hanuš v »Listech filol.« XIII., o překladech z Richarda a Sancto Victore Fr. Jar. Ryšánek v »Listech filol.« XXX. Kořist kulturně-historickou přehledně sestavil J. Soukup v progr. reálky plzeň. 1902 – 03. Němce s významem Š. seznamoval Jos. Wenzig zvl. prací »Studien über Ritter Thomas v. Štítný (Lip., 1856). V. Lacina.

Související hesla