Stížnost

, právo řádný opravný prostředek proti usnesením vyšetřovatele nebo policejního orgánu a proti takovým usnesením státního zástupce nebo soudu, která byla učiněna v prvním stupni, pokud ji zákon výslovně připouští. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje. O stížnosti rozhoduje zpravidla nadřízený orgán.

Ottův slovník naučný: Stížnost

Stížnost (rekurs) v právn. jest odpor proti rozhodnuti úřednímu, jímž osoba nespokojená domáhá se změny u povolaného k tomu úřadu vyššího. Požadavkem právní bezpečnosti jest, aby každé, alespoň závažnější, rozhodnutí učiněné úřadem, jenž na místě prvém věcí se zabýval, mohlo k žádosti osoby, jež za nesprávné je pokládá a pociťuje, přezkoumáno býti úřadem vyšším, neboť vědomí o tom, že rozhodnutí může býti úřadem přezkoumáno, působí samočinně k bedlivějšímu vyřizování, než jak by třeba a namnoze se dálo, kdyby tomu tak nebylo. K tomu ovšem přistupuje i ten důvod, že prozkoumávání věci prospěti musí správnému posouzení, a to tím spíše, když k němu povolány jsou osoby, jež větší zkušeností i znalostí, jakož i dovedností již se osvědčily. Z povahy stížnosti, kteráž podstatně za účel má domoci se přezkoumání rozhodnutí, jde, že by přezkoumání díti se mělo pouze za týchž předpokladů, na jejichž základě rozhodnutí v odpor vzaté se pohybovalo, a to pouze potud, pokud strana si stěžuje. Mnohdy také skutečně úřad vyšší přezkoumávaje rozhodnutí musí se obmeziti na tyto předpoklady a jen na tu stránku rozhodnutí, proti němuž stížnost směřuje; to platí hlavně o soudním řízení, v němž více méně stranám se ponechává, aby samy uvedly všechny předpoklady, jež za potřebné k uplatnění práva svého pokládají, tak že soudci odňaty jsou právo i povinnost, jíti přes údaje stran a z vlastního podnětu pátrati po skutečnostech a pravdě, pokud k tomu popřením neb návrhem strany nucen není. Soud vyšší jest však oprávněn naříditi vyšetřeni, jež potřebným shledá. Naproti tomu v řízení správním, kde namnoze vedle soukromých práv neb zájmův určité osoby také právní řád, veřejný ohled a pod. zúčastněny bývají, poskytnuta jest vyššímu úřadu větší volnost a důsledkem toho i stěžovatel může pravidelně uváděti a nabízeti nové okolnosti a důkazy, jimiž podle jeho mínění stížnost jest odůvodněna, třeba podle předpokladů, za kterých úřad nižší pracoval, tomu tak není. Tatáž zásada platí vedle oboru práva veřejného i v oboru práva soukromého tam, kde jde o zájmy ne pouze soukromé, ale i veřejné, na př. ve věcech poručenských, opatrovnických a pod. Pokud jde o rozhodováni řádných soudů, tu v řízení sporném stížnost hraje úlohu podřízenější, neboť při rozhodnutích, jimiž se soudí o hmotných právech samých a jež se vydávají ve formě rozsudků, podává se nikoli stížnost, nýbrž odvolání, a ne pouze straně, která je nespokojena, ale i straně druhé poskytuje se možnost, aby při dalším přezkoumávání byla spolučinná, kdežto při stížnosti každá spolučinnost jest vyloučena, tak že pouze strana si stěžující oprávněna jest vyložiti důvody své nespokojenosti. V řízení sporném poskytuje se stížnost pouze proti těm usnesením, jež týkají se řízení a tudíž jsou rázu spíše formálního; a i tu možnost stížnosti jest namnoze obmezena, tak že proti mnohým usnesením vůbec stížnost se nepřipouští, na př. proti nařízení stání na určitou dobu, neb aspoň ne stížnost samostatná, tak že teprve při některém pozdějším dovolávání se opravy příslušnou okolnost vytknouti lze jakožto důvod. Jediná výjimka platí tu o sporech pro rušenou držbu. Právě s tohoto stanoviska také soudní a exekuční řád obmezuje možnost stížnosti i v tom směru, že pravidelně – v processním a exekučním řízení – proti rozhodnutí vyššího soudce, jímž rozhodnutí prvního soudce potvrzeno bylo, další stížnosti nepřipouští. O právech příslušejících soudci vyššímu při přezkoumání rozhodnutí vzatého stížností v odpor platí obdobně předpisy, platné při přezkoumání rozhodnutí na základě odvolání neb dovolání. Co se týče příslušnosti soudu ku přezkoumání rozhodnutí, tu platí všeobecné předpisy platné pro řízení sporné vůbec. Lhůty ke stížnostem jsou v řízení sporném i nesporném pravidelně 14denní, čítaje ode dne, následujícího po doručení příslušného usnesení, pokud se stranám písemně doručiti musí, a v řízení exekučním 8denní (výjimka při nucených vkladech práva zástavního na reality, při rozhodnutí o návrhu na exekuci na základě cizozemského exek. titulu, kde platí lhůta 14denní). Ve věcech knihovních jest ke stížnostem lhůta 30denní při doručeních v obvodu příslušného vrchního soudu zemského, mimo obvod pak 60denní. V řízení sporném musí býti stížnost písemná podepsána advokátem, stížnost ústní (do protokolu u soudu) může býti podána u okr. soudu stranou, jež advokátem zastoupena není. V řízení exekučním jest tato otázka sporna, ježto sice v exek. řádě se ustanovuje, že tu ani před okresními ani před sborovými soudy zastoupení advokátem nutným není vůbec, avšak s druhé strany opět se praví, že – pokud nic jiného v exek. řádě ustanoveno není – platí předpisy soudního řádu o soudních usneseních a opravném prostředku stížnosti. V řízení sporném a exekučním nemá stížnost pravidelně účinku odkladného vůči rozhodnutí v odpor vzatému, tak že nehledíc k podané stížnosti může obsah rozhodnutí podle povahy své buď z moci úřední neb k návrhu strany uskutečněn býti; straně si stěžující jest však ponecháno, žádati za odklad v tomto směru, když jsou tu závažné příčiny k tomu, zejména, kdyby i příznivé rozhodnutí vyššího soudu nemohlo míti již žádného účinku. V jiných případech soudního řízeni stížnost odkladací účinek má. Ve věcech knihovních, pokud stížnost směřuje proti povolení vkladu neb záznamu, musí okolnost, že stížnost podána byla, poznamenána býti v knize pozemkové. V t. zv. soudnictví dobrovolném (pozůstalostním, poručenském atd.) jest to zvláštní, že strana může prve, nežli se obrátí k soudu vyššímu, podati u soudce prvního, o jehož rozhodnutí jde, t. zv. rozklad, k jehož vyřízení jest oprávněn soudce prvý, netýká-li se rozhodnutí práv třetích osob. V tomto řízení výslovně jest připuštěno uvésti ve stížnosti nové okolnosti a důkazy. V řádě trestním obor stížností není vytčen všeobecně, nýbrž při jednotlivých stadiích řízení trestního vždy vytčeno, pokud to které rozhodnutí neb ten který krok soudce stížností v odpor vzat býti může. V řízení správním nejsou stížnosti vázány ani z daleka tak, jako v řízení soudním, zejména sporném a exekučním, na požadavky formální. Písemná forma jen výjimečně se požaduje; každý projev nespokojenosti, naznačující úmysl stěžovati si, t. j. žádati vyšší úřad za opravu, stačí k pojmu stížnosti. Ovšem však musí i tu stížnost osobou k tomu oprávněnou podána býti ve lhůtě a u úřadu, jak zákon předpisuje. Stížnost přísluší tu na rozdíl od soudního řízení jen straně, nikoli úřadu rozhodujícímu. Pokud není možnost stížnosti obmezena na jedinou vyšší instanci, možno jest stěžovati si i k další. Lhůty ke stížnostem jsou rozmanité; v každém rozhodnutí musí býti straně sděleno, v jaké lhůtě stěžovati si třeba. Den, kdy se dá stížnost na poštu, počítá se jako den podání stížnosti. Strana může v odpor vzíti rozhodnutí ne pouze se stanoviska svého, ale i se stanoviska veřejného, jež úřad z moci úřední chrániti měl. Vyšší úřad rozhodne ve věci samé jen tehdy, je-li věc dobře a dostatečně vyšetřena; jeví-li se potřeba doplnění neb opravy řízení, musí rozhodnutí zrušiti a odkázati věc nižšímu úřadu k rozhodnuti novému. kh.

Související hesla