Stoikové

, stoupenci nejvlivnějšího řecko - římskeho filozofického směru období helénismu (viz též filozofie antická), založeného kolem roku 300 př. n. l. Zénónem z Kitia. Název odvozen podle athénské sloupové síně zdobené malbami (tzv. stoá poikilé), kde Zénón přednášel. Základní myšlenky stoického učení formulovala tzv. stará stoa (Zénón z Kitia, Kleanthés, Chrýsippos). Představitelé střední stoy (Panaitios, Poseidónios) a pozdní stoy (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius) přizpůsobovali učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby a doplňovali je novými poznatky. Filozofii stoikové dělili na logiku, fyziku a etiku, kterou pokládali za hlavní disciplínu. V logice navázali na výsledky svých předchůdců (zejm. megarské školy) a vytvořili logický systém, který znamenal nový stupeň vývoje této vědy (viz též logika antická). Do logiky zahrnuli i gramatiku a teorii poznání. Za základní zdroj poznání pokládali smyslové vjemy, z nichž se utváří zkušenost, která umožňuje vznik pojmů. Ve fyzice spojili Hérakleitovy názory s myšlenkami Aristotelovy přírodní filozofie a přetvořili je ve vlastní učení o ohni jako podstatě světa. V ohni rozeznávali stránku činnou, jež je životodárným dechem (pneuma), totožným s duší (psýché) a rozumem (logos) světa, a stránku trpnou, projevující se v podobě čtyř živlů (oheň, vzduch, voda, země). Svět má tedy jednu společnou duši a rozum, takže je ve svém celku jednou živou a rozumovou bytostí. V souladu s tím pokládali stoikové duše jednotlivých živočichů za částice světové duše. O světovém rozumu soudili, že proniká vším, a ztotožňovali ho s Bohem, osudem, nutností a spravedlností. Ze světového dění zcela vylučovali náhodu; byli přesvědčeni, že vše se děje nejen nutně, ale i rozumně. Celé vesmírné dění pokládali za cyklický proces, v němž se střídají období proměn světa v čistý oheň (tzv. světové požáry) s obdobími opětovného rozrůznění tohoto ohně v jednotlivé přírodní látky a bytosti. Všechny děje se podle stoiků v každém cyklu přesně opakují. Etika stoiků vycházela ze základních myšlenek jejich fyziky; protože všichni lidé jsou částkami téhož ohně a mají stejný rozum, jsou si nutně od přírody rovni a jsou určeni k pospolitému životu ve společné vlasti, jíž je celý vesmír. Člověk má „žít ve shodě s přírodou“, tj. jednat ve shodě s vlastní přirozeností a s řádem světa, a dosáhnout tak duševního klidu (ataraxia). To vyžaduje poznání světového řádu, takže jen moudří lidé jsou skutečně svobodnými občany světa, oproštěnými od špatností a z nich pramenícího neklidu. Všechny věci nezávislé na vůli jednotlivce pokládali (podobně jako stoupenci kynické školy) za lhostejné pro získání ctnosti. Z tradiční morálky zdůrazňovali pojem povinnosti. Stoická etika nalezla četné příznivce v helénistickém světě i v Římě, kde se v dobách jeho vnitřních krizí stávala hlavní duchovní oporou zejm. vzdělanců a zpočátku konkurovala křesťanství (které však i ovlivnila).

Související hesla