Stonek

, caulombotanika základní rostlinný orgán; většinou nadzemní článkovaná část rostliny, která dorůstá na vrcholu a větví se v úžlabí listů. Na stonku vyrůstají listy a reprodukční orgány. Soubor všech nadzemních orgánů se nazývá prýt, olistěný bylinný stonek je lodyha, bezlistý stonek zakončený květem nebo květenstvím je stvol, stonek trav je stéblo. Stonek může být přímý, vystoupavý, poléhavý, plazivý, ovíjivý nebo popínavý. Rostliny s nezdřevnatělými stonky jsou byliny, se dřevnatým stonkem jsou dřeviny. Modifikovaný stonek může mít funkci zásobního orgánu (oddenková hlíza, brambor), rozmnožovacího orgánu (šlahouny jahodníku), úponky (vinná réva). Zkrácený stonek je brachyblast (modřín), někdy je přeměněný v trnitý útvar (kolce). Zploštělý brachyblast, připomínající list, je fylokladium. – Povrch stonku pokrývá pokožka (epidermis), popř. s chlupy nebo krytá kutikulou. Pod pokožkou je několikavrstevná primární kůra (cortex) a uvnitř je střední válec (stélé).

Ottův slovník naučný: Stonek

Stonek (osa prýtu, peň, cauloma) nazývá se osamostatnělá čásť rostlin vyšších (od parožnatek a mechů počínajíc až k nejvyšším rostlinám jevnosnubným), která nese listy tvárně i anatomicky rozdílné, neb o níž podle vývoje (postavení) neb též anatomie a srovnání lze dokázati, že kdysi u blízkých předchůdců listy nesla, ale průběhem vývoje fylogenetického jich pozbyla. Od kořene stonek liší se tím, že vegetační bod jeho nemá nikdy čepičky a pak že vnitřní úprava anatomická, ať je jakkoli rozmanitá, nikdy nesouhlasí s typickou a dosti stejnotvárnou úpravou anatomickou kořene. Stonek s listy dohromady skládá prýt. U mechů a parožnatek jsou jen prýty, žádné kořeny a též některým cévnatým rostlinám zakrněním kořeny chybějí. Valná většina však rostlin cevnatých má vedle prýtů pravé kořeny. Ale ostatně i o kořenech možno s velikou pravděpodobnosti dovoditi, že původně v dávných dobách geologických – již u kapradinovitých rostlin, kdež po prvé vznikly – povstaly kořeny přeměnou listnatých prýtů tím, že tyto prýty listů svých pozbyly, a tím, že vegetační bod jejich stonnku, přizpůsobiv se dokonale funkci přijímati vodu a minerální látky (soli) z půdy, vytvořil si na vrcholku ochrannou vrstvu pletivnou (čepičku). Všechny rostliny stonkaté shrnují se též někdy do málo přirozené skupiny stonkatých rostlin (Cormophyta), jimž naproti stojí rostlin stélkaté (Thallophyta), u nichž zrůznění ve stonek a listy (ani kořen) není, u kterýchž tedy celé tělo jest dosti stejnotvárné a nazývá se stélka (thallus), a je-li do plochy vyvinuto, chřást. I mezi mechy jedna čásť, t. j. nižší jatrovkovité, má pouze stélku. Musily by tudíž při onom dělení vřaditi se tyto mechy mezi Thallophyta a vyšší mechy (listnaté) spojiti s vyššími jatrovkami a vřaditi mezi Cormophyta, což demonstruje nepřirozenost tohoto dělidla. Stonnky a listy bezcevných rostlin vůbec mají jinou tvarozpytnou povahu nežli tytéž části u rostlin cevnatých. Tam jsou to části povstalé rozlišením stélky, zde však údy vzniklé rozvětvováním a opakováním tobolky mechové (sporogonu). Místa stonnku, na nichž sedí listy, které často bývají trochu ztlustlá, nazývají se uzly (nodi) a čásť stonnku mezi těmito ležící člen (internodium). U rostlin oplétavých, na šlahounech bývají členy velmi dlouhé. Členy mohou také býti sotva znatelné nebo zcela scházeti, když listy stojí hustě nad sebou, jak to je na př. na stoncích s přízemními rosettami listovými (u petrklíče neb lomikamene) anebo jak to téměř vždy shledáváme v pupenech neboli pucích (puky, gemmy), jimiž prýty začínají svůj vývoj a jimiž trvale neb aspoň dočasně se zakončují. Mladé listy kryjící v pupenu vegetační vrcholek zprvu bez mezer stojí list za listem a teprve pozdě i od sebe se oddalují tím, že dolejší čásť jejich zpodiny současně s jistou vedlejší zónou atonnku se prodlužuje, čímž právě vzniká člen a uzel. Ale tvarozpytný význam (mimo geometrický) členy mají zřídka, za to však články prýtové (anaphyty), jejichž v ose ležící a osu tvořící čásť nazývá se článkem osním, mimo osu ležící čásť listem. Články osní na lodyze obyčejně zevně nebývají patrny, někdy však vnější jejich obrysy možno sledovati podle hran lodyhy nebo podle ryh, které od obou krajů listového zpodu (inserce) táhnou se dolů až k listu nejblíže nižšímu. Zvláště nápadné jsou osní články u jehličnatých, kdež tvoří poněkud vypouklé, ryhami od sebe oddělené polštářky, na nichž hořeji, ale ne zcela na konci, přisedá list. Stonek (a ovšem také původně kořen) možno podle theorie anaphytosní definovati jako souosí čili sounoží (sympodium) dolejších částí článků prýtových, a poněvadž tyto odpovídají tvarozpytně štětům mechové tobolky, též jako sounoží těchto štětů, na němž (u stonnku) listy rovnají se vlastním tobolkám mechovým. Jen u trav, některých okoličnatých a p. rostlin s listy kolkol objímavými celý člen (internodium) se svým uzlem nad ním stojícím rovná se článku osnímu. Jindy články nestojí jen v jedné řadě nad sebou, nýbrž též vedle sebe, a jsou pak podle postavení listů přeslenitého po dvou až více ve stejné výši anebo podle postavení listů spirálního ve výších nestejných spolu srostlé. Dlužno si tu představiti každý článek osní jako klín do prostřed osy hranou zasahující. Svazek cevní z listu do stonnku vstupující nazývá se stopou listovou a jest někdy zvláště u rostlin dřevnatých patrný jako tečkovitá vyvýšenina uprostřed jizvy po odpadlém listu. Ve stonnku bývají svazky cevní postaveny nejčastěji v jednom kruhu (přesličky nahosemené, dvojděložné) anebo jeví se na průřezech příčných bez pořádku rozestavené (uspořádání rozptýlené, jako u jednoděložných). U kapradinovitých (vyjma přesličky) jest buď jeden koncentrický svazek centrální anebo více jich v kruhu neb nepravidelně rozestavených. V kořenech naproti tomu jest t. zv. centrální válec (těleso svazkové), v němž uvnitř pochvy společné leží vedle sebe (odděleně) partie lýkové a dřevní, pří čemž buď uprostřed válce jest vyvinuta dřeň anebo místo ní tam dřevní časti v jednu massu splývají. Stonek roste na svém konci a tamtéž vznikají z něho také listy. Prořízne-li se stonek po délce tak, aby protčen byl též jeho vrcholek, shledá se uprostřed hustě shloučených listů konečného pupenu malá polokulovitá neb kuželovitá kupa, povrchu úplně hladkého. To jest vegetační vrcholek (punctum vegetationis), v němž děje se čilé dělení buněk, působící, že stonek se prodlužuje. Pomnožováni to vychází buď z jediného ohniska na samém temeni uprostřed ležícího, z jediné buňky, zvané vrcholkové (u většiny rostlin kapradinovitých, u mechů a parožnatek), anebo vychází od celé skupiny buněk na vrcholku, pak mluvíme jen o terminálním bodu (jevnosnubné). Pod vegetačním vrcholkem po straně ve větší anebo menší vzdálenosti od samého temene jeho vznikaji malé hrboulky, první začátky listův. V paždí čili úžlabí pak starších hrboulků listových vznikají hrboulky jiné, z nichž vyvíjejí se nové prýty, t. j. větve stonnku. Zakládají se tudíž větve stonnku velmi záhy pod vegetačním vrcholkem. To jest normální vznik větví a pupenů vůbec. Zhusta ovšem nevznikají větve za každým listem, leč jen za některými (na př. u borovice). Ve květenstvích často vyvinují se větve urychleně, t. j. buď již za nejmladšími listy anebo dříve než tyto, tak že listy, nezůstanou-li vůbec potlačeny (v úborech Composit začasté), vyvíjejí se za hrboulky příštích květů opožděně. V těchto případech větve dostávají se pravidlem do polohy postranní, mohou však průběhem vývoje zesíliti tak, že zatlačí původní vrcholek jakožto slabší na stranu a samy se postaví do jeho směru (v květenství některých brutnákovitých a j.) Tím způsobem povstává shluk neb řetěz prýtů nad sebou stojících, sounoží os (sympodium), v němž mateřská osa zaujme postavení postranní, stojíc na opačné straně nežli list (proti listu). Urychleným způsobem však děje se to (i u brutnákovitých v květenství zhusta) tak, že hned od počátku úžlabní pupen vyvine se na útraty největší části vegetačního vrcholku samotného mohutně, tak že zbytek vrcholku od počátku slabší vyvíjí se ve směru od původního odkloněném. Tak se chovají na př. úponky révy a loubince, jež skutečně (podle morfologické povahy jsou k nejblíže nižší části souosí konečné, ačkoliv pokračování jich stojí nejbližší větev postranní, jejíž hořejší čásť (úponka) opět stojí po straně, atd. Původní monopodiální rozvětvování os (monopodium) přešlo tu do větvení sympodiálního (sympodium). Může se též státi, že vegetační vrcholek z polovice spotřebuje se k vytvoření úžlabního pupenu, z polovice zůstane nespotřebován. Tak vznikne rozvětvení os vidličnaté (dichotomické, dichotomie os), jaké se vyskytuje u révy: Vitis vulpina. Úžlabní pupeny průběhem vývoje svého mohou se posunouti buď nad list na lodyhu (trojdílné trny u Gleditschie) nebo na list samotný (Helwingia). Kdežto u jevnosnubných rostlin vznik nových větví jest úžlabní, u tajnosnubných cevnatých rozvětvení os zhusta děje se bez ohledu a vztahu na listy, při čemž dichotomie převládá (na př. u plavuní, vranečkovitých). V paždí listů jevnosnubných může se tvořiti pupen buď jeden anebo řidčeji několik. Stonnky dělíme na nadzemní a podzemní, pravé to oddenky (rhizoma), jež namnoze horizontálně v zemi se plazí, méně často šikmo neb i kolmo se staví (přesličky). Oddenky na rozdíl od kořenů mají šupinkovité listy na svém povrchu buď spirálně postavené anebo ve dvou řadách střídavě rozestavené, někdy blíž k hořejší straně posunuté (dorsiventrální odd. osladiče). Čepička jim na konci chybí, místo ní mají pupen ze šupin. U sasanek a kokoříka každým rokem konec oddenku ohýbá se vzhůru, vyrůstaje v kvetoucí stonek, v paždí však šupiny jedné stojící v prodloužení staré části oddenku vznikne nahrazovací pupen, jenž vyvine opět další článek oddenku, což opakuje se co rok. Oddenek tu opět představuje sounoží č. sympodium. Oddenky namnoze bývají oblé, jen stopami a jizvami po listech a lodyhách zbrázděné; z povrchu jejich vyrůstají kořeny, někdy převládně ze strany zpodní. Pomoci oddenů mohou příslušné rostliny přezimovati (mnohé rostl. víceleté, perennující mají oddenky). Nadzemní stonnky a jejich větve bývají oblé neb hranaté, při tom střední nerv listu nebo jeho okraje tvořívají hrany, resp. od krajů listu táhnou se dolů křídla substance listové. Stonnky nadzemní buď pomíjejí rokem jedním a pak, jsou-li listnaté, nazývají se lodyhy (caulis), resp. u trav, kdež jsou články jejich duté a kolénky (uzly, nodi) oddělované, stébla (culmus), jsou-li t. zv. bezlisté (herba acaulis), t. j. nesou-li toliko listy přízemní a nahoře květy, nazývají se stvoly (stvoly květní). Rostliny s pomíjivým stonnkem nazývají se byliny (herbae). Stonnky dřevnatějící jsou vytrvalé a v značnějším vyvinutí nazývají se kmeny nebo pně (truncus). U některých rostlin jisté větve stonnku přeměněny bývají v úponky (stonkové úponky révy a loubince, lišiti od úponek listových), jindy stonnky nejsou s to, aby samostatně vzhůru k světlu se pozvedaly i ovíjejí se čili oplétají kolem svislé nějaké podložky (svlačec, chmel). Rovněž mohou někdy jisté větve stonnku přeměniti se v trny (Gleditschia, trnka), bývají pak bezlisté a hrotem přiostřené. U mnohých rostlin stonek může ztloustnouti dole, aniž pozbude šťavnatosti (brukev), nebo v celé délce do koule se rozvinouti (Melocactus). U Ruscus a jiných chřestovitých, dále u Phylanthus jisté větve proměňují se v ploché útvary listům nervaturou i jinak podobné a jejich funkce přejímající, t. zv. kladodie čili phyllokladie. Za to listy u těchto rostlin vyvíjejí se šupinkovitě a stojí často na ploše neb na kraji kladodií, na důkaz, že kladodie jsou skutečné osy a ne listy. Zvláštní případ stonnku resp. oddenku jsou t. zv. výběžky (stolones), obloukovité aneb po zemi se plazící listnaté neb šupinaté prýty, které kořenují a na svém konci z pupenů tamních novou rostlinu zakládají (jestřábník, Hieracium a j.), dále cibule a některé hlízy. lč.

Související hesla