Střední Asie

, část Asie mezi Kaspickým mořem a západní hranicí Číny. Zahrnuje jižní část Kazachstánu, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. – Relativně jednotný historický celek. Od 8. – 7. stol. př. n. l. první státy. Ve středověku islamizace; poloha na významné obchodní trase z Evropy do východní a jihovýchodní Asie. Ve 13. stol. jednotná říše Čingischánova, v 2. pol. 14. stol. Tímúrova (centrem Samarkand). Od 17. stol. úpadek; postupně dobyta Ruskem. V roce 1916 velké protiruské povstání. Za sovětské éry snahy o rusifikaci. Od 80. let etnické střety, po rozpadu SSSR vznik samostatných států.

Ottův slovník naučný: Střední Asie

Střední Asie Ruská, Středoasijské panství ruské (Sredně-aziatskija vladěnija Rossiji) jest jednotný název pro oblast uralskou a turgajskou, pro stepní generální gubernátorství, zaujímající oblasti akmolinskou, semipalatinskou a semirěčenskou, a pro turkistánské generální gubernátorství zaujímající oblast zakaspickou a územím Chívy a Bucháry – států pod svrchovaností ruskou od ní oddělené tři další oblasti, t. syrdarjinskou, samarkandskou a fergánskou. Území toto zaujímá – počítajíc v to i plochu moře Kaspického a jez. Aralského s jejich ostrovy – 4,011.355 km2, na nichž bydlí 7,721.684 obyv. (1897). První styky Rusů s těmito kraji spadají ještě do časů mongolského panství. R. 1589 hledal – patrně za účely obchodními – přátelství ruské chán buchárský a tytéž asi účely opačně vedly později (ve století XVII.) Rusy k vysílání poselství do S. A. Ačkoliv pak poselstva tato neměla výsledků praktických, přece rozšířila značně vědomosti o krajích dosud málo známých. Vojensky zajížděli brzy po dobytí Sibiře v kraje středoasijské (do Chívy) kozáci při řece Jajku (Uralu) usazení. Za Petra Velikého sice podniknuto několik výprav do vnitra S. A., ale rovněž bez úspěchu. Za to ovšem v sev. krajích (kirgízských) moc ruská pozvolna víc a více se upevňovala. Rusové vnikali sem poříčím Irtyše; v XVIII. stol. drželi už takřka celý pravý břeh této řeky, založivše tu r. 1718 pevnost staro-semipalatinskou, r. 1720 usťkamenogorskou; jiné pevnosti postaveny r. 1752 mezi Omskem a Orenburkem (Gorjkaja [Hořká] linija). Odtud šířila se moc ruská do již. kirgizských stepí, jejichž obyvatelstvo ke konci XVIII. stol. uznalo svrchovanost ruskou. Kolonisté ruští rychle se tu usazovali. Vlastní výboje učiněny však teprve v XIX. stol. První válečná výprava r. 1839 pod Perovským sice se nezdařila, ale Rusy neodstrašila. R. 1847 založena opevněná stanice při ústí Syr Darji do jezera Aralského, r. 1850 dobyt Koškurgán, r. 1853 Akmečet a nazván Perovsk, r. 1859 dobyt Dzulek a r. 1861 Jani-Kurgan na Syr Darji. Tím otevřena cesta k Chokandu. (Tou dobou na východě Rusové vnikli již do kotliny jezera Zajsanu [na základě Pekingského traktátu z r. 1860]). R. 1864 vzaty chanovi Aulije-Ata, Turkistán, ba i Čimkend. Útok na Taškent t. r. Čerňajevem podniknutý minul se sice s úspěchem, ale hned roku násl. 21. čna 1865 bylo důležité toto středisko obchodní dobyto a zřízena oblast turkistánská. Po porážce emíra buchárského, jenž hodlal se zmocniti chanátu Chokandského, a po nových výbojích r. 1866 (vzat Chodzent, Uratjube, Dzizak), r. 1867 (vzat Janykurgán, poslední buchárská pevnost jihozáp. od Džizaku), a když emír buchárský znovu dvakráte byl porazen a s chánem chokandským mír sjednán: připojeno získané území k oblasti turkistánské, sloučeno s oblastí semirěčenskou a zřízeno z obojího zvláštní na orenburském nezávislé generální gubernátorství turkistánské, jehož sídlem stal se Taškent. Aby konečně vpády Buchárců na ruské území úplně byly zastaveny, generál Kaufmann r. 1868 podnikl výpravu do údolí zerafšánského a zvítěziv nad vojskem emírovým před branami Samarkandu vzal slavné toto město a znovu poraziv Buchárce u Kattykurgánu, přinutil konečně emíra, aby ujednal s Ruskem mír, jímž pustil Rusům dobytou krajinu a s ostatní zemí svou dal se pod ochranu ruskou. – V téže době počala se šířiti moc ruská i mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem. Krasnovodsk a Čikišljar staly se východiskem ruských podniků proti Chivanům ustavičně znepokojujícím kirgizské stepní kraje ruské. Bylo patrno, že jen porážkou Chivy učiněn bude pořádek. A tak na jaře r. 1873 pod vrchním vedením Kaufmannovým podniknuta proslulá výprava chívská. Se tři stran zaměřila vojska ke hranicím Chívy. Od východu (od Džizaku a Kazalinska) sám vrchní velitel, od severu (z Orenburka, přes Embskou tvrz [Embenskij post] a podél záp. břehu Aralského jezera) generál Verevkin a od západu konečně táhla jedna kolona (kavkázská) pod Lomakinem (od zálivu Kinderli), aby se spojila se sev. armádou, a druhá pod Markosovem přímo k Chívě (od Krasnovodska přes poušť). Plán se zdařil, ačkoliv vojska hrozně trpěla za pochodu; jen kolona Markosova musila se vrátiti. Během tří neděl podrobena celá Chíva a 2. čna v dobytém hlavním městě sjednán s chánem mír, jímž uznal cáře ruského za vrchního pána, zaplatil útraty válečné, zrušil otroctví ve svém území a postoupil Rusku celý pravý břeh Amu Darji (jehož větší čásť však ustoupena emíru buchárskému) a veliké území mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem (Zakaspická oblast). – Znovu rozšířilo se panství ruské ve Střední asie ruská, Asii r. 1876. Tehdy dobyl a k Rusku (ke gener. gubernátorství turkistánskému) připojil generál Skobelev Chokand (dnešní fergánská oblast). Za to větší díl kuldžského území, r. 1871 obsazeného, r. 1881 zase Číně vrácen; zbyla jen záp. čásť. V náhradu dostalo Rusko některé krajiny při Černém Irtyši a jezeře Zajsanském, jakož i právo zříditi konsuláty ruské v Kuldži, Tarbogataji, Kašgáru a Ugře. Poněvadž jižní hranice S. A. Rtřední asie ruské nepřestávali znepokojovati Tekinci (Teke-Turkmeni), podniknuta proti nim r. 1879 výprava válečná, jež se však nezdařila; proto v pros. 1880 pod vedením energického Skobeleva vyslána nová výprava, jež vyšla z Bami a dobyla v led. 1881 Gjok-Tepe. Tekinci se poddali a území jejich přivtěleno k oblasti zakaspické. Dobrovolně připojila se k Rusku r. 1884 oasa Merv. R. 1885 konečně Rusové postoupili, porazivše pod Komarovem Afgánce, až na řeku Kušku, čímž hranice držav ruských na necelých 100 km přiblížila se k afgánistánskému Herátu. V letech 90tých opanována největší čásť Pamíru, tak že po úpravě hranic v této krajině (1895) odděluje území ruské od Anglické Indie jen pruh Afgánistánu necelých 300 km dlouhý a na některých místech sotva několik hodin široký. – Již za výpravy Skobeleva proti Tekincům počato se stavbou zakaspické dráhy projektované původně z Krasnovodska do Aschábádu, ale provedené pod řízením generála Anněnkova až do Samarkandu (1888) a později prodloužené do Taškentu (celkem 1531 km) s odbočkou z Mervu na Kuškinskij post (312 km) a z Čerňajeva do Andižanu (326 km). Nejnověji spojen byl Taškent přes Kazalinsk s Orenburkem. – Srv. Dolinskij, Ob otnošenijach Rossiji k sredněaz. vladěnijam i ob ustrojstvě Kirgizskoj stepi (1865); Těrenťjev, Rossija i Anglíja v Sredněj Aziji (1875); Kostěnko, Istoričeskij očerk rasprostraněníja rus. vladyčestva v Sredněj Aziji (1887); Semenov, Rossija, sv. XVIII. (»Kirgizskij kraj«; uvedena literatura, 1903); Lansdell, Russian Central Asia (1885); Curzon, Russia in Central Asia (1889); Albrecht, Russisch-Centralasien (1896); G. Krahmer, Russland in Mittel-Asien (1898); Fait, Ruská střední Asie (1901). Pp.

Související hesla