Středozemní moře

, vnitřní moře Atlantského oceánu mezi Evropou, Asií a Afrikou; plocha 2,6 mil. km2, max. hloubka 5 121 m. Teplota vody v zimě 11 °C na západě až 16 °C na východě, v létě 20 – 28 °C; salinita 36 – 39 ‰. Příliv většinou do 0,5 m. – Středozemní moře je spojeno s Atlantským oceánem Gibraltarským průlivem, s Černým mořem průlivy Dardanely a Bospor a Marmarským mořem, s Rudým mořem umělým Suezským průplavem. Severní pobřeží členité s poloostrovy Pyrenejským, Apeninským, Balkánským a Malou Asií; jižní pobřeží málo členité. Četné ostrovy a souostroví: Baleárské, Sicílie, Sardinie, Korsika, Malta, Kréta, Kypr, Kyklady, Sporady aj. Největší přítoky Ebro, Rhôna, Pád, Nil. – Pobřežní oblasti Středozemního moře byly kolébkou řady vyspělých starověkých kultur (Egypt, Řecko, Řím). V současnosti patří evropská část Středozemí mezi ekonomicky nejvýznamnější oblasti světa; též hlavní oblast cestovního ruchu v Evropě. Hustá námořní doprava. Přístavy Barcelona, Marseille, Janov, Neapol, Terst, Rijeka, Pireus, İzmir, Bejrút, Alexandria, Tripolis, Tunis, Alžír, Oran.

Ottův slovník naučný: Středozemní moře

Středozemní moře, u Římanů Mare internum proti Mare externum nyn. Atlant. okeánu, později Mare mediterraneum, fr. mer Mediterranée, něm. Mittelländisches Meer, rusky Srednězemnoje more, u Řeků v části východní Aspri Thalassa, u Arabů Bahr Sefíd (Bílé moře) proti Černému moři nazvané, největší a nejdůležitější vnitrozemské moře rozlévající se mezi Evropou, Asií a Afrikou. Souvisí na z. s Atlantským okeánem úžinou Gibraltarskou 15 km širokou, na v. Dardanellami, Marmarským mořem a Bosporem s mořem Černým a uměle spojeno jest Suezským průplavem s mořem Rudým. Délka jeho podél 36. rovnoběžky měří 3800 km, kdežto šířka kolísá od 1665 km mezi Terstem a Vel. Syrtou do 130 km v úžině Sicilské, tak že možno celou plochu jeho podle Krümmela 2,855.522 km2 velikou rozděliti na dvě části: menší západní a větší východní. Západní opět rozdělena je Korsikou a Sardinii v moře Balearské a v moře Tyrrhenské, kdežto Pyrenejský poloostrov dělí od Afriky moře Iberské, Korsiku od pevniny severoitalské moře Ligurské. Východní část, souvisící se západní jednak úžinou Messinskou, jednak Sicilskou, dělí se v moře Sicilské mezi Afrikou a Sicilií, v Iónské mezi touto, Afrikou a Řeckem, souvisící úžinou Otrantskou, 47 km širokou s mořem Jaderským. Mimo to stýká se Iónské moře průplavem Korinthským s Aegejským mořem, kdežto na východě mezi Krétou a Barkou dostává název moře Levantské, které rozlévá se mezi Egyptem, Syrií a M. Asií. Čásť jeho k M. Asii přiléhající sluje moře Karamanské. Rozdělíme-li S. m. čarou vedenou od úžiny Gibraltarské k již. cípu Sicilie a jz. výběžku M. Asie, tedy asi podél 36. rovnoběžky, rozpadá se ve dvě odlišné části. Jižně od této čáry je S. m. málo členité a až na Cypr chudé ostrovy, naproti tomu na severu dva mohutné poloostrovy Appenninský a Balkánský dělí S. m. v rozsáhlé bassiny a k nim připíná se řada velikých ostrovů, jako Sicilie, Sardinie, Korsika, Euboia, Kréta, nebo celých souostroví (Kyklady, Sporady, Baleary, Pityusy, Iónské ostrovy), aneb osamělé výspy (Malta, Pantellaria a j.). Mimo to v severu plyne do Středozemní moře,ho mtředozemní moře, hojně řek (Ebro, Rhône, Arno, Tiber, Garigliano, Pád, Neretva, Arta, Vardar, Strumen, Marica, Menderes), kdežto na jižní uvésti lze Nahrel-Así (Orontes), mohutný Níl, Medžerdu, Šelíf a Muluju. Hloubka Středozemní moře,ho mtředozemní moře, silně kolísá. Průliv Gibraltarský má své předzvěsti v silném stoupání mořského dna Atlantského okeánu od hloubek 4500 m na 10° z. d. do 325 m sv. od m. Spartelu. Potom následuje hned klesání v malou pánev Alboranskou (1445 m), oddělenou ostr. Alboranem od rozsáhlé pánve Balearské. Tato zabírá větší díl západní části Středozemní moře,ho mtředozemní moře, jsouc podoby trojúhelníkové s koncem obráceným k sev. a přerušena je zdánlivě prahem, na němž spočívají Pityusy a Baleary. Ale hloubky sv. od Menorky (3070 m) a záp. od Sardinie (3148 m) svědčí, že přerušení úplného není. Druhá menší sice pánev Tyrrhenská dosahuje již hloubky 3700 m. Jižní Italie, Sicilie, Malta a sv. cíp Túnisu spočívají na tomtéž podstavci svědčícím o bývalém spojení těchto částí. Zde je moře s mělčinami Skerki a Adventure rovno hloubkou průl. Gibraltarskému, třeba že vulkanická Pantellaria leží na okraji hloubky 1250 m. Potom hned v. od Malty rozvírá se hluboká kotlina Levantská, v níž S. m. dosahuje maximální hloubky 4400 m a to nápadně blízko pobřeží (jz. od Matapanu). Mezi Krétou a Barkou lze pozorovati slabý práh o 2000 m, za nímž hned dno se znovu níží do 3400 m. Při Egyptě S. m. je značně mělké, ale u Rhodu nalézáme hlubiny ještě o 3860 m. Aegejské moře dělí se v kotlinu Krétskou (2030 m), pánev Samoskou (1262 m) a Severosporádskou (1256 m). Dardanelly mají pouze 100 m. Tohoto reliefu nabylo S. m. po hojných převratech. Nynější S. m. počalo se tvořiti v miocénu a to nejprve v západní části, jež souvisela tehdy přes Marokko a údolím Guadalquiviru s Atlant. okeánem, nikoliv však přes již. Francii. Tehdy místo nynější souše vyčnívají z vln části moře Tyrrhenského, části Sicilie, Sardinie a Korsiky. Moře sahá až k Řecku, jež tvoří s Malou Asií jednu pevninu. Koncem miocénu zdvíhají se z vody rozsáhlé souše mající ráz stepní s nízkým stromovím, a na nich žijí četná stáda zvěře afrických stepí. Silnou erosí říčnou vznikají hluboká údolí, která při novém klesnuti pevniny mění se v hojné zátoky a úžiny. Tou dobou pokrývá pak moře již. Francii, Pádskou nížinu, záp. Řecko, čásť Syrie a Dol. Egypt. Menší zdvižení pevniny nastává v pliocénu, kdy otvírá se úžina Gibraltarská, kdežto starší průlivy zanikají. Koncem pliocénu a počátkem doby čtvrtohorní nastávají silné změny. Rudé moře spojí se na čas se Středozemní moře,m, severní a střední Aegejské – jižní vzniká v pliocénu – a Marmarské moře se propadá a erosními údolími Dardanell a Bosporu vnikají vlny Středozemní moře,ho mtředozemní moře, do Černého, pobřeží dostává znenáhla nynější obrys, ačkoliv možno ještě pozorovati všeobecné klesnutí, soudě podle ponořených ústí erosivních údolí. Tak jeví se na pobřeží stálé kolísání, jež ani v historické době nepřestává. Příklad s chrámem Serapisovým v zál. Neapolském je znám, ale s podobnými zjevy klesání se shledáme na pobřeží Barky, Dol. Egypta, Lykie, na vých. pobř. Italie, Dalmacie, Istrie, za to stoupáni na pobř. Alžíru a Túnisu nelze posud bezpečně stanoviti. Dosti značnou úlohu při vytváření Středozemní moře,ho mtředozemní moře,měl vulkanismus, neboť celé pobřeží záp. části prostoupeno je sopkami z terciéru i quartéru; na východě pak jde podle čáry zlomu od Korintha přes Santorin do M. Asie a pojí se k terciérní sopečné oblasti M. Asie a Armenie. Nynější vulkanismus obmezen jest na italské pásmo jdoucí poledníkovým směrem od Vesuvu přes Monte Nuevo, Liparské ostrovy, k Etně a odtud k Pantellarii. Sev. od této zdvihl se z moře r. 1831 ostrov Ferdinandea a opět zmizel a r. 1891 udál se 5 km sz. z moře jiný výbuch. Druhé pásmo jde podél terciérního od poloostrova Methany (výbuch v III. stol. p. Kr.) na Argolském pobřeží, přes známý Santorin na pobřeží maloasijské k Nisyru. Větší význam pro obyvatelstvo než sopečné výbuchy mají zemětřesení, jež jsou zvláště častá v Andalusii, Kalabrii, Řecku, v záp. M. Asii; ale ani v Portugalsku, na Rivieře, záp. pobřeží Balkánu, v Syrii i Atlasu nejsou řídkými, což má značný vliv na osídlení Středomoří. S. m. nemá vyjma Níl, jenž z valné části již v Egyptě zbaven je své vody, přítoku mohutnějšího, dále spojeno je pouze úzkými průlivy s Atlant. okeánem a Černým mořem, tak že voda nemůže rychle se vyměňovati, pak rozlévá se v teplém pásmě, čímž vzniká silná evaporace na povrchu. Následkem toho voda Středozemní moře,ho mtředozemní moře,je slanější o 0.3% než voda Atlantského okeánu, ale také opět čistší a modřejší než jiná moře zbarvená mohutnými řekami. Malá šířka a zvláště mělkost Gibraltarské úžiny má další následek ten, že zpodní vrstvy vodní Atlantského okeánu Středozemní moře,ho mtředozemní moře,nemohou se vyměňovati a tak voda Středozemní moře,ho mtředozemní moře,zůstává v hloubce 300 m stále na 12 – 13° tepla, kdežto okolní hlubiny Atlantského okeánu vykazují při 1800 m teplotu 3.3° a při 4000 m pouze 2° tepla. Ale přes to lze pozorovati v úžině Gibraltarské i v Bosporu dva proudy: svrchní z Atlantského okeánu a Černého moře, kdežto slanější voda Středozemní moře,ho mtředozemní moře,odtéká zpodem. Ostatní proudy Středozemní moře,ho mtředozemní moře,jsou dosud málo studovány a podléhají mnohým činitelům, o nichž nelze se tu šířiti. Přiliv i odliv je jako u všech vnitrozemských moří slabý; v Malé Syrtě činí sice za úplňku a při novém měsíci 2.5 m, ale jinde sotva 1/3 m. Podnebí Středozemní moře,ho mtředozemní moře,řídí se ovšem rázem pobřeží a polohou jednotlivých míst, ale přes to má mnohé znaky společné, že mluvíme o středomořském rázu podnebním i v jiných končinách. Hlavní znaky ty jsou: vlažná zima o lednové teplotě 8 – 13°, řídké mrazy, horké léto s průměrnou teplotou 23 až 28°, malá oblačnost; jasné modré nebe po většinu roku, deště ponejvíce v době zimní, kdežto léta jmenovitě na jihu, úplně suchá, na s. pak, i když deště spadnou větším množstvím, jsou významu podřízeného proti převládajícímu suchu. V ohledu zdravotním je S. m. vůbec přechodem od našich severních krajin, kde zimnice málokdy se vyskytuje, k pásmu tropickému, jemuž je pravou metlou a zdržovatelem všeho hospodářského rozvoje. Kolem Středozemní moře,ho mtředozemní moře,je to malarie, rozšířená nejvíce mezi 35 – 40° s. š. a vyskytující se hlavně koncem léta a na podzim. K síle její přispívají stojaté, hnijící vody, bažiny (Maremmy, Pontinské bažiny, ústí Achelóa, břehy Menderesu a j.). Po stránce biologické netvoří S. m. zvláštní oblasti od Atlantského okeánu odlišné. Delfín a tuleň bývají uváděni nejčastěji, ačkoliv ve skutečnosti nevyskytují se tak často, někdy se objeví i zbloudilý vorvaň. Podobně ani ryby počtem 440 druhů nemají nic typického, rozdílného od okeánu Atlantského, tak že možno říci, že S. m. je pouze zálivem subtropické části tohoto. Nejdůležitější z ryb je tuňák (Thynnus), na březích Španělska, Francie, Italie i Rakousko-Uherska v četných houfech žijící, dále sardele a sardinky na francouzském, alžírském, italském i rakousko-uherském pobřeží ve značném množství se vyskytující. Za to svým počtem vynikají měkkýši, jmenovitě sepie a chobotnice (Octopus), dále langusty, ústřice, mořští ježci a j. Tito pak nahrazují nedostatek ryb pro obyvatelstvo, jemuž církev katolická a zejména řeckovýchodní zakazující i požívání rybího masa ukládá množství postů. Mimo to hospodářskou důležitost má nachovec lovený na foinickém, řeckém a jihoitalském pobřeží, červený korál ve vodách italských a severoafrických sbíraný a konečně sem spadá lov mořských hub, provozovaný v M. Syrtě, Jaderském a zvláště v Syrském a Aegejském moři. Mluvíce o hospodářském významu Středozemní moře,ho mtředozemní moře,musíme uvésti rozsáhlé dobývání mořské soli, předmět čilého obchodu s vnitrozemím. Svou geografickou polohou mezi třemi zemědíly, svou členitosti pobřeží, svým bohatstvím ostrovním S. m. zvalo odedávna obyvatelstvo k čilé plavbě. Arciť v době nejstarší měly nedokonalé lodice foinické i řecké požadavky jiné než dnešní parolodi, jimiž směr a kommunikace buď se zdokonalily neb úplně změnily. Mimo to otevřením Suezského průplavu S. m. stalo se z moře vnitrozemského průjezdem do Asie a Australie. Dále na plavbu působily nemalou měrou politické i hospodářské převraty v blízkém i vzdálenějším okolí Středozemní moře,ho mtředozemní moře,, změny suchozemských cest, poptávka po nových tovarech atd. Důležitost jeho pro plavbu je poznati z toho, že dnes prostředkuje styk přes S. m přes 56 paroplavebních linií; z toho jest 7 rak.-uherských, 10 ital., 20 franc., 6 angl., 5 něm., 2 egyptské, 2 nizoz., 1 portugalská, španělská a ruská. Mimo to položen jest Středozemní moře,m mtředozemní moře,m kabel jdoucí na všechny strany; tak jdou dvě linie indické z Gibraltaru do Alexandrie, jiné jsou Terst-Alexandrie, Marseille-Alžír, Marseille-Bône, Marseille-Korsika, Marseille-Barcelona, Denia (Špan.)-Menorca, Sardinie-Italie, Řecko-M. Asie, Kréta-Alexandrie, Alexandrie-Cypr a Cypr-Latakie. Je-li S. m. za našeho času důležitým pojítkem okolních národů, na počátku historie jest jejich dělítkem; neboť evropské pobřeží obývají Ariové, předoasijské Semité a africké Hamité. Ale uprostřed Ariů prokmitává ještě i dnes staré obyvatelstvo, jehož zbytkem jsou Baskové a silně nyní pomísení Sardové, Lykové, Lydové, Karové a j.; ti však na osudech Středomoří nemají aktivního podílu. Podobně i Egypťané jeví se úplně uzavřenými a teprve Řekové stávají se šiřiteli kultury jejich. První národ, jenž prostředkuje styk krajin kol Středozemní moře,ho mtředozemní moře,, jsou Foiničané; kdy počínají, nevíme, ale v XV. stol. př. Kr. stojí již vysoko. Tito využitkují přímořské polohy své vlasti mezi Babylónií a Západem, kolonisují Cypr, již. břeh M. Asie, jdou do Aegejského moře pro stříbro, a když nestačí, až do Hispanie, pluji do Britannie pro cín, seznamují se s jantarem z Pobaltí. Doma pak surovinu zpracují a zbožím z Indie a Babylónie doplňují své sklady. Nezakládají státu, nýbrž roztříštěni jsou na řadu samostatných měst. Ale koncem IV. stol. vzrůstá jim nebezpečný konkurrent-řecký národ, bystřejší, čilejší a méně nádheře a přepychu hovící než změkčilí Orientalové. Války řeckoperské vytisknou Foiničany z Aegejského moře a odtud jsou tlačeni Řeky dále. Tito zakládají osady v Černomoří, vdechnou život Egyptu, kolonisují mrtvou nyní Kyrénu, z Italie stávají se starověké Spoj. Obce severo-americké, kam hrnou se spousty přistěhovalců, Sicilie se úplně pořečtí, hispanské stříbro kupují i Řekové, Ligurské moře stává se mořem řeckým. Alexandrem Vel. živel řecký rozšířen je po celém východním Středomoří, zničí moc foinickou (Tyrus), jež udrží se pouze na západě v Karthagu, ale vlastní Hellas ustupuje do pozadí před Alexandrií, Antiochií, Pergamem, vzkvétajícími vlivem hellénské kultury. Mezitím řecká Sicilie stává se sporným jablkem mezi Karthagem a novým činitelem, Římany. Karthago podléhá, ale zároveň s ním mizí Korinth; Achaia, M. Asie, Makedonie přejdou v područí Říma. Těžiště Středozemní moře,ho mtředozemní moře,přesunuje se do Italie. Řím stává se středem života, k němu jako k srdci vedou cesty suchozemské i námořské mající své opory v Aquileji, Miláně, Massilii, Gadesu, v Novém Carthagu, Rhodu a v době císařské v Byzanci i Alexandrii. Říše Římská je říší středomořskou a pod prvními nárazy nevzdělaných národů řítí se římské panství v Mesopotomii, Dacii, Britannii, vzdálených od Středozemní moře,ho mtředozemní moře,Ale proud barbarů ze severu konečně je neudržitelný; sev. břehy zaplaveny jsou Germany, kteří vniknou až do Afriky, Západní říše mizí, kdežto Východní se udržuje proti Avarům i proti Slovanům. Drží se hlavně svým loďstvem, na svou dobu dokonalým – dromóny. Tím aspoň pobřeží zůstává římským, vlastně byzantským, ba zdá se, že i západ bude připojen k Byzanci (Justinián). Skoro touž dobou vzniká v Arabii islám, úhlavní nepřítel Byzance. V VIl. stol. šiří se úprkem Arabská říše od Rudého moře na západ, nezastaví se u Středozemní moře,ho mtředozemní moře,, nýbrž zabírá i poloostrov Pyrenejský, vniká i do Gallie. Opačný je postup Vandalů. Byzantská říše mu všude ustupuje. Proti tomuto proudu od východu vzniká proud od západu. Jsou to křížové výpravy, v nichž přední účastenství mají nově příchozí Normani. Tu ukazuje se námořská převaha na straně západního křesťanstva a hlavní podíl mají nyní na tomto zprvu náboženském, později ryze prospěchovém hnutí Benátky, Janov, Pisa a Katalonie. Tito stávají se středověkými Foiničany, zakládají své comptoiry na březích Levanty, Černého moře, obchodují prostřednictvím Arabie s Indii, ano navazují obchodní styky s Čínou. Na sev. pak vozí zboží do průmyslových Flander a Anglie. Ale za nedlouho moc islámu oživena nově Osmány dává poslední ránu Byzanci, obklopené již Tureckou říší. Pád Byzance má dalekosáhlý význam a je předzvěstí nových převratů. Nedlouho potom Portugalci i Španělé navazují přímý styk s Indií, Atlantští národové dostávají se ke slovu. S. m., třeba že je jevištěm stálých bojů Turecka, Benátek i Španělska a rejdištěm alžírských korsárů. XVIII. stol. přináší nové změny. Na západě roste francouzský obchod, Terst stává se přístavem střední Evropy, na východě dorazila pak ruská moc k Černému moři. Ale v Turecké říši na místo netečného, mdlého Turka zdvíhá se opět živel řecký a strhuje obchod námořský na sebe. Počátkem téhož stol. ukáže se u Gibraltaru nový soupeř v obchodě Středozemní moře,ho mtředozemní moře,– Anglie; od zabrání Přední Indie nespouští pak již Středozemní moře,ho mtředozemní moře,se zřetele. Skoro týmž časem zrušení republiky Benátské a bitva Abukirská oznamují nový řád pro stol. XIX. Po válkách napoleonských Anglie usazuje se na Maltě a Iónských ostrovech, sleduje pilně rozvíjející se Východní otázku. Zatím pak Francie stane r. 1830 na březích alžírských a dává signál k moderní kolonisaci, zrak politické Evropy již od Středozemní moře,ho mtředozemní moře,se neodvrací. Anglie si musí pojistiti Indii, dozírá pilně na Egypt, musí oddáliti Rusko ze Středozemní moře,ho mtředozemní moře,, střeže Cařihrad. Poměry jsou napiaté a za těchto okolností otevřen slavnostně r. 1869 Suezský průplav, jenž přibližuje Evropu k jižní i východní Asii i Australii, a S. m. znova oživne, vrací se mu zpět sláva dob dávno minulých; proto tím více poutá pozornost států evropských. Skoro zároveň otevřením průplavu dokončuje se sjednocení Italie. V Egyptě se usazuje pevněji Anglie, Francie zabéře Túnis přes protest Italie, Řecko hledá své původní panství nad celým Aegejským mořem a Turecká říše pouze passivně přihlíží k novým převratům. Snese dohodu Francie a Italie o Tripoli, Egypt již dávno ztracený stává se smlouvou anglo-francouzskou r. 1904 doménou Angličanů; za to Marokko má připadnouti Francii. Leč obsazení zdrženo jest Německem. Mladá tato říše uplatňuje se obchodně na útraty Francie a Rakousko-Uherska. Terst ustupuje před Hamburkem do pozadí, kdežto Janov, pro obchod západoevropský vhodněji položený, statně zápolí. Literatura bohata, vyjímáme: Lange, Land- und Seekarte des Mittelländischen Meers (Terst, 1859, 9 listů); Petermann, Karte des Mittelländischen Meers (Gotha, 1880, 8 l.); Mer Mediterranée vydalo Depôt de la marine (1881, 2 l.); Mer Mediterranée vydávané od Service hydrographique (1886) a Mediterranean Pilot vyd. od Hydrographic Office v Londýně (1885 – 92, 4 sv.); Berichte der Kommission für Erforschung des östlichen Mittelmeeres (Vídeň, 1892 – 95); W. H. Smyth, The Mediterranean, a memoir physical, historical and nautical (Lond., 1895); Le Gras, Considérations générales sur la mer Mediterranée (Pař., 1866); J. Fischer, Beiträge zur physischen Geographie der Mittelmeerländer (Lip., 1877); Th. Fischer, Küstenveränderungen im Mittelmeergebiet (»Zeitsch. d. geograph. Gesellschaft, Berl., 1878); t., Studien über das Klima der Mittelmeerländer (Egzhft k Peterm. Mitth. č. 58, Gotha, 1878); Schweiger-Lerchenfeld, Das Mittelmeer (Freiburg, 1888); t., Na Východě (Praha, 1885, nákl. Otty); Lambert Playfair, Handbook to the Mediterranea, its cities, coasts and islands (Lond., 1890, 2 sv.); Milne Edwards, Rapport de la commission chargée d'étudier la faune sous-marine (Pař.,1882); Hyde Clarke, The early history of the Mediterr. populations (Lond., 1882); Richter, Handel u. Verkehr der wichtigsten Völker des Mittelmeeres im Alterthum (Lip., 1886); hr. E. Wilczek, Das Mittelmeer, seine Stellung in der Weltgeschichte (Vídeň, 1895). Zvláště pěkná práce A. Philippson, Das Mittelmeergebiet, seine geograph. und kulturelle Eigenart (Lip., 1904). Dále srv. liter. Evropy a států středomořských. Nu.

Související hesla