Šturm Václav

, český jezuita. V roce 1559 byl kazatelem v Klementinu v Praze, v letech 1565 – 66 byl rektorem konviktu sv. Bartoloměje; v roce 1574 poslán do Olomouce, aby se seznámil s učením jednoty bratrské a připravil se na boj s ní. V roce 1575 vypracoval pro císaře Maxmiliana II. spis proti České konfesi. V letech 1580 – 82 působil v Litomyšli, poté v Českém Krumlově řídil jezuitskou kolej. V letech 1592 – 95 byl rektorem jezuitské koleje a akademie v Klementinu, poté v Olomouci.

Ottův slovník naučný: Šturm Václav

Šturm: Š. (Šturem) Václav, jesuita a spis. čes. (*1533 v Horš. Týně – †27. dub. 1601 v Olomouci). Nabyv vzdělání na pražské universitě, jmenovitě také ve filosofii a rhétorice »od mistrův české a luterianské strany«, r. 1555 poslán s jedenácti jinými mladíky, vybranými po přání císařově, do Říma, kde samým Ignaciem z Lojoly přijat do Tovaryšstva a připravován k boji proti nekatolíkům a za slávu církve i řádu. Vrátiv se odtud po tříletých studiích do Prahy, převzal kazatelský úřad v kolleji Klementinské. S počátku se zdálo, že naděje, jež řád v něho skládal, budou zklamány; Šturm: š., jenž v Římě zapomněl téměř česky, ostýchal se veřejně česky kázati. Ale obtíže ty záhy přemoženy a Šturm: š. vrátil se z nového dvouletého pobytu římského (za třetí cesty 1565 povýšen na doktora theologie) jako nejhorlivější a nejobávanější bojovník Tovaryšstva proti »kacířům« (i žaltář »ruskou řečí a literami sepsaný« dal si přečísti a přeložiti asi za tímto účelem) a jmenovitě proti Jednotě bratrské, v dogmatice tak slabé. Horlivost svou projevil již r. 1561, když Bratří Augusta a Bílek dáni do kolleje jesuitské k poučení, a zvláště v Olomouci. Byl tam po několikaletém učení theologie v Praze, kde v l. 1565 – 66 byl rektorem konviktu u sv. Bartoloměje, r. 1574 poslán, aby jsa blíže Bratřím, tím snáze poznati mohl jejich život, učení a zvl. spisy, pečlivě tajené, a tak se připraviti na boj s nimi. Boj ten zahájen již r. 1575, kdy Šturm: š. s Hostounským vypracoval pro cís. Maximiliána II. spis proti české konfessí, a zvláště r. 1578, v kterém Šturm: š. dokonal spis Srovnání víry a učení Bratří starších, kteří sebe sami zákona Kristova, a jiní je Waldenskými a Boleslavskými, jinak Pikharty jmenují, vydaný r. 1582 v Litomyšli, do kteréhožto důležitého střediska Jednoty přestěhoval se již r. 1580. Mocný dojem knihy své Šturm: š. zvýšil ještě tím, že cestuje po Čechách vyzýval Bratří k hádání; i k latin., pol. a něm. vydání »Srovnání« činěny přípravy, ale k tomu nedošlo a vydán pouze výtah ze »Srovnání« od kn. Lukáše Laeta (1585). Vrátiv se r. 1582 z Litomyšle, kde našel podporovatele svých snah proti Bratřím v panu Vratislavovi z Pernšteina, do Olomouce, Šturm: š. přestěhoval se odtud do Č. Krumlova, kde pana Viléma z Rožmberka, jemuž dedikoval již »Srovnání«, dovedl tak získati, že již r. 1586 založil v Krumlově jesuitskou kollej, řízenou Šturm: š.em. Šturm: š. pokračoval tu v boji proti Jednotě a to polem. spisem Krátké ozvání dra Vácslava Šturm: š.-a proti Kratičkému ohlášení Jednoty Waldenské neb Boleslavské (Praha, 1584), v němž nejen potíral zmíněnou obranu bratrskou (tišt. r. 1583 v Kralicích), ale i celou otiskl, ježto Bratří se s ní tajili nedopouštějíce jí prodávati. Když »Krátké ozvání« zůstávalo bez odpovědi, Šturm: š. shrnul hlavní vývody »Srovnání«, aby se co nejvíce rozšířily, v půlarchový leták: Šest důvodův pěkných a krátkých, kterýmiž se důvodně prokazuje, že Jednota Bratří Boleslavských z Boha není a že žádný v ní spasen býti nemůže (Praha, 1587 a ještě třikrát). Tu teprve Bratří ozvali se »Odpovědí na šest důvodův«, sepsanou od Sylvia Uberina (Praha, 1587, u Dačického, s připojenými »Šesti důvody« Šturm: š.ovými) a také nějakou písní proti Šturm: š.ovi, již tento nazývá »hanebnoų, načež Šturm: š. téhož roku vydal Apologii, to jest obranu proti nedůvodné a nestřídmé odpovědi Sylvia Uberina (t., 1587), proti níž opět replikoval Uberin a také bratrští starší, kteří v Herborně r. 1589 vydali »Analysis sex paralogismatum Venceslai Sturmiį. Nebylo bez důvodu, když Bratří již této břitké polemice, pronikající zejm. v slabou věrouku jejich a poměr k Husovi, vytýkali, že Šturm: š. jim křivdu a násilí činí, ba když Bedřich ze Žerotína u přítomnosti Šturm: š.ově pověděl rozhorleně, že »jest jak živ větších lží neviděl a neslyšel, jako v té knize« (t. »Srovnání«). A týž duch jesuitské nesnášelivosti, ovšem zahalený v zdánlivé pochvaly a strojenou laskavost, proniká i druhý hlavní útok Šturm: š.ův proti Bratřím, vedený Rozsouzením a bedlivým uvážením velikého kancionálu od Bratří Waldenských, jinak Boleslavských, sepsaného a l. P. 1576 vytisknutého (t., 1588). Šturm: š. nemoha haněti, chválí »tisknutí pěkné, slova lahodná, noty a melodie líbezné«, ale v celém díle spatřuje jen »veliké a slavné hody, od nepřítele člověka k otrávení nepřátel svých pod způsobem velikého přátelství připravené«, jednotlivé písně nazývá »bludné, pyšné, bouřlivé, až některé i z katolických zfalšované«. Když Bratří hájili slavných svých písní »Obranou mírnou a slušnou kancionálu bratrského, kterýž Šturm: š. neprávě zhaněl« (Litomyšl, 1588), Šturm: š. v zápětí replikoval Odpovědí slušnou a důvodnou na velmi hanlivou a rouhavou obranu kancionálu bratrského (t., 1590), ale mírumilovných, snášelivých Bratří k novému ozvání již nepřiměl; viděli asi, jak nepřeklenutelná jest propast mezi nimi a výbojným, nesnášelivým Tovaryšstvem. Vedle velikého kulturního významu polemické spisy Šturm: š.ovy, první předzvěst nesmiřitelné jesuitské antireformace XVII. a XVIII. stol., mají i význam jiný. Již ke »Krátkému ozvání« připojen »Index a poznamenání všech knih a spisův, kteříž v Srovnání víry o učení Bratří starších atd. se ode mne přivozují«; podobně i v samém »Srovnánį a také v »Rozsouzení« jsou hojné zprávy bibliografické, jež již Dobrovský označil za »velmi přesné a správné«. S toho stanoviska spisy Šturm: š.ovy, znající i díla Husova a Chelčického, jsou tudíž významným pramenem literárním, jmenovitě pro bibliografii bratrskou, tak nepřesnou a kusou. Poslední léta svá Šturm: š., nabyv veliké vážnosti v řádě i u katolíků, pobýval opět v Praze jako rektor jes. kolleje a akademie Klementinské (1592 až 1595), a posléze v Olomouci. – Srv. Jirečkovu Rukověť II., 273 sl.