Surrealismus

, mezinárodní literární a umělecké hnutí 1923 – 39, v širších souvislostech i po 2. světové válce. Vznikl v Paříži jako opozice vůči umění podřízenému tradici a společenským konvencím. Jeho představitelé chtěli svým dílem co nejvíce vyjít vstříc přirozenému smyslu člověka pro obrazotvornost a fantazii. Čerpali z psychoanalytického učení S. Freuda a snažili se najít nejpůvodnější zdroj umělecké tvorby v lidském podvědomí, kde podle S. Freuda převládá sexuální pud. Název převzat z podtitulu Apollinairovy divadelní hry Prsy Tiresiovy – Surrealistické drama. Teoreticky byl surrealismus poprvé definován A. Bretonem v Manifestu surrealismu;
1. film ve filmu byla používána především symbolika věcí a scén k vyjádření světa snů a podvědomých duševních procesů (L. Buñuel, J. Cocteau, C. Saura);
2. literatura pro surrealistickou poezii je typická absence pravidelného rytmu, rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše. Básníci se pokoušeli zaznamenat proud nahodilých pocitů, představ, snů a halucinací bez kontroly rozumové logiky; pro prózu je charakteristická dualita automatických textů, záznamů snů a deníkových zápisů na jedné straně a esejistické interpretace na straně druhé. Pro veškeré druhy surrealistické aktivity v literatuře a umění je typická snaha o co nejbohatší obraznost, záliba v bizarnosti, hrůze a šílenství. K významným představitelům surrealismu v literatuře patřili zejm. A. Breton, P. Soupault, L. Aragon, P. Eluard, R. Desnos, T. Tzara, v české literatuře V. Nezval, K. Biebl, K. Teige. Pokračovatelem K. Teigeho a vykladačem surrealismu po 2. světové válce byl V. Effenberger;
3. výtvarné umění typické odpoutání od zobrazení vnější skutečnosti; vnější model nahrazen vnitřním modelem, malba má být optickým vyjádřením umělcových představ, pramenících v hlubinách lidské psychiky (nevědomí, podvědomí, sen). Fantazijní básnické výtvarné prvky jsou uskutečňované metodou výtvarného automatismu (J. Miró, H. Arp), někdy na pomezí abstrakce, a metodou magického realismu, zobrazujícího s iluzívní věrností vnitřní vize a fantaskní představy (tzv. paranoicko-kritická metoda S. Dalího, paradoxní iluzionismus R. Magritta). Formálně je tedy surrealismus blízký jak abstraktnímu nefigurativnímu výtvarnému projevu, tak popisnému realismu, aniž s nimi splývá. Uplatněny běžné techniky i techniky koláže, fotomontáže a dekalku. Další představitelé: Y. Tanguy, A. Giacometti, M. Ray, J. Šíma, J. Štýrský, Toyen. Po 2. světové válce pokračuje český surrealismus mimo oficiální umění, jeho představitelé jsou často pronásledováni. Hlavními pokračovateli jsou M. Medek, E. Medková, V. Tikal, J. Istler, Eva a Jan Švankmajerovi aj.

Související hesla