Svatořečení

, kanonizace – prohlášení zesnulého člena katolické nebo pravoslavné církve za svatého, spojené se schválením jeho veřejného kultu. Zpočátku byla pro svatořečení rozhodující všeobecná popularita zesnulého, stvrzená místním biskupem. Papežské schválení bylo kodifikováno až v roce 1170. Vzhledem k tomu, že někteří biskupové dále potvrzovali kult svatých bez formálního schválení papežem, začalo se rozlišovat biskupské blahořečení (blahoslavení) a papežské svatořečení, považované za vyšší stupeň.

Ottův slovník naučný: Svatořečení

Beatifikace a kanonisace, prohlášení za blahoslaveného a za svatého. Dle starší kázně církevní dálo se v církvi katolické uznání některé zemřelé osobnosti za svatého nebo světici často cestou obecně rozšířeného zvyku za schválení biskupa diécésního, a to na základě hrdinských ctností, jimiž osobnost ta vynikala, a zázraků, jež od Boha na přímluvu toho světce buď za živobytí nebo po smrti jeho se udály. Častěji dovoláváno se v té příčině autority metropolity nebo sněmu církevního, a od IV. stol. počínajíc obraceli se věřící začasté do Říma se žádostí, aby papež sám schválil uctění některého mučenníka nebo vyznavače za svatého. Nicméně až do polovice XII. stol. biskupové o své újmě dovolovali uctění zemřelých osobností výtečnými ctnostmi se vyznamenavších a veřejné vystavování jejich tělesných ostatkův. Když se však za papeže Alexandra III. udál případ, že mnichové jakéhosi kláštera v diécési lisieuxské počali za svatého ctíti praefekta, který ve stavu opilství od bratří řeholních byl zavražděn, tu řečený papež r. 1170 vydal přísný zákon (dekretály l. III. tit. 45. kap. 1.), aby nikdo od věřících za blahoslaveného nebo svatého nebyl ctěn, leč s výslovným přivolením papeže římského. Zakazuje se však jenom úcta veřejná, která se děje ve jméně církve jakožto od církve schválená. Nazývá se úctou veřejnou, ať se děje na místě veřejném, v chrámě, před jinými nebo v soukromí, jen když se děje ve jméně církve. Není však zakázána úcta soukromá, při které ctitel následuje jenom vlastního puzení zbožného, an buď soukromí nebo v přítomnosti jiných prokazuje úctu těm, kdož v pověsti svatosti zemřeli, ač posud ani beatifikováni nejsou, ani kanonisováni. – Rozdíl mezi beatifikací a keatifikací v tom záleží, že ti, kdož kanonisováni čili za svaté prohlášeni a do seznamu (album) svatých vepsáni jsou, po celém světě za takové jmíni a ctěni býti mají. Kdož však beatifikováni, za blahoslavené prohlášeni jsou, při těch papežská stolice pouze některé církevní provincii, některému řádu nebo místu dovoluje, aby směli tyto blahoslavence ctíti konáním hodinek kněžských, slavením oběti mše sv. a vystavením sv. ostatků. Ke cti blahoslavence mohou stavěti se oltáře, a obrazy nebo sochy ve chrámech i na místech veřejných i soukromých zřizovati; blahoslavenci dává se na obrazích svatozáře tak jako kanonisovaným svatým. Papež Urban VIII. potvrdil dekret Alexandra III. a přísně nařídil, aby nikomu jenž v pověsti svatého života nebo smrtí mučennickou zemřel, od věřících úcta jako blahoslavenému nebo svatému prokazována nebyla, pokud apoštolská stolice ho za blahoslaveného nebo svatého neprohlásila. Spolu však papež dokládá, že tímto ustanovením nezamýšlí zakazovati úctu těch, kdož obecným souhlasem církve neb od nepamětných dob (per immemorabilem temporis cursum) s vědomím apoštolské stolice nebo diécésního biskupa úcty takové požívají. Dekretem z 5. čce 1634 týž papež blíže vysvětlil neurčitý výraz immemorabilem temporis cursum řka, že se má rozuměti 100 let, t. j. musí proveden býti důkaz, že úcta toho kterého sluhy Božího před 5. čcem 1534 začala, aniž od biskupa diécésního neb od apoštolské stolice zakázána byla, a podnes trvá. – V souhlase s těmito předpisy rozeznává se dvojí způsob beatifikace i keatifikace, a sice: beatifikace jest a) slavná (formalis), vyšetřují-li se jednáním soudním ctnosti nebo mučennická smrť zesnulého, jakož i zázraky na jeho přímluvu sběhlé, a na tom-li základě papež dovolí, aby sluha Boží blahoslaveným byl nazván a za takového ctěn; jinak nazývá se beatifikace b) méně slavná (aequipollens anebo super cultu immemorabili), když se zjistí pověst ctnostného života nebo mučennické smrti a zázraků sluhy Božího, a když papežská stolice potvrdí výrok pronesený v té příčině od biskupa diécésního nebo splnomocněného soudce. Tímto způsobem Anežka česká r. 1874 Piem IX. za blahoslavenou jest prohlášena. Keatifikace jest a) slavná (formalis), když se všemi formalitami předepsanými se koná process kanonický a na základě proneseného rozsudku soudního děje se prohlášení za svatého s velkou slávou a obvyklými ceremoniemi; jinak nazývá se keatifikace b) méně slavná (aequipollens), jestliže papež pominuv obvyklých formalit, bez kanonického processu a bez všeliké okázalosti nařídí, aby sluha Boží, kterýž ode dávna úcty věřících požívá a ctnostmi i zázraky proslaven jest, po veškerém světě katolickém za svatého byl pokládán. Tímto způsobem sv. Václav od papeže Benedikta XIII. za svatého jest prohlášen. Bvý.

Související hesla