Svěcení

, v křesťanství úkon, jímž se osoba nebo věc uvádí do zvláštního vztahu k Bohu, vyjímá se z běžných životních úkonů a určuje se k posvátné činnosti. Může jít o svátost (svěcení biskupů, kněží a jáhnů) nebo svátostinu (benedikce opata, zasvěcení panen). V případě věcí je svěcení druhem žehnání a týká se obvykle věcí určených pro bohoslužbu, obvykle s užitím křižma (svěcení kostela, oltáře, kalicha).

Ottův slovník naučný: Svěcení

Svěcení jest náboženský obřad, kterým osoby oddávající se na službu boží jsou oddělovány od osob světských, a věci k bohoslužbě potřebné vylučovány jsou z obecného užívání. V obecné řeči svěcením nazýváno bývá i žehnání, t. j. obřad, kterým církev vyprošuje boží požehnání věcem, aby jejich užívání lidem bylo prospěšno; tak mluví se o svěcení školy, mostu, železné dráhy a j. Nejvyšším druhem svěcení jest zřizování na kněžství (lat. ordinatio,). Stupně svátostného svěcení jsou svěcení na jáhenství, na kněžství, na biskupství. K nim jako vyšším svěcením (ordines maiores) připočítává se svěcení na podjáhenství. Nižší svěcení (ordines minores) jsou svěcení kleriků za ostiáře, lektory, exorcisty a akoluthy. – Svěcení věcí potřebných k bohoslužbě (consecratio) děje se modlitbou, znamenáním kříže, kropením svěcené vody, vykuřováním kadidla, mazáním sv. oleje a jinými obřady. K předním výkonům toho druhu náleží svěcení kostela, oltáře, obětních nádob, bohoslužebných rouch, zvonů, hřbitova, obrazů, soch, olejů, křestní vody. Vac.

Související hesla