Svědomí


1. filozofie fenomén lidského vědomí, který člověk zakouší jako “vnitřní hlas”, jenž hodnotí jeho postoje a jednání. Měřítko správnosti lidského jednání; projevuje se ve vztahu mezi vědomým konáním a morálními pravidly dané kultury a společnosti. Filozoficky relevantní je např. otázka, zda svědomí poskytuje následováníhodné soudy, zda je svědomí pro člověka závazné např. v konfliktu s jeho vědomím povinnosti. Sókratés je nazývá daimonion, podle I. Kanta svědomí souvisí s imperativem kategorickým, podle M. Heideggera je to „mlčenlivý hlas vlastního bytí, který nás volá z propadlosti věcem zpět k sobě samým“;
2. psychologie a) osobní systém morálních hodnot; b) postoje a prožitky spojené s morálním hodnocením vlastních činů, motivů a citů; ta část sebe sama, kterou člověk prožívá jako hlas morálních hodnot. Viz též superego, Svébytí.

Ottův slovník naučný: Svědomí

Svědomí jest souhrnný název pro soudy éthické, kterými své vlastní jednáni posuzujeme. Důtklivost jeho vysvětluje se tím, že týká se našeho vlastního já, vzhledem ke kteréž představě jsme vždy nanejvýše interessováni. Soudy éthické opírají se o zásady čili maximy, pohotové to tlumy představovací, které mají normativní význam pro naše chtění. Odtud vzniká povědomí povinnosti a již možný rozpor náš s tímto ohlašuje se nelibým citem (svědomí skrupulosní). Svědomí jest plné analogon vkusův. Co jest vkus v oboru posuzovaní krásna, to jest svědomí v oboru hodnocení vlastních chtění (volitiones). Jako vkus se tříbí a vyvíjí, vyvíjí se i svědomí a stává se choulostivějším. Pokrok vysvětluje se psychologicky poznenáhlým vrstvením zásad v generacích a odtud jednotlivci přejímaných, o tom, co jest ještě přípustno a co již není, tedy differenciací éthických soudů.

Související hesla