Světlo

1. fyzika – viditelné záření, elektromagnetické záření schopné vzbudit zrakový vjem (viz též zrak). Vlnové délky světla se obvykle uvádějí v rozmezích asi 400 – 760 nm. Viz též světelný zdroj; 2. filozofie v některých filozofických systémech (tzv. metafyzika světla) bylo světlo metaforou bytí pramenícího ze svého zdroje (Boha) a zároveň i argumentem pro poznatelnost všeho jsoucího, odkrývajícího se ve světle (Augustinus) - mystické světlo; 3. psychologie v některých duševních stavech (extáze) je popisován prožitek světla jako vnitřní kvalita nepopsatelná slovy, způsobující pozitivní emoce a zážitek jednoty.

Ottův slovník naučný: Světlo

Světlo jest druh energie, která působíc na normálné oko člověka, příčinou jest pocitů zrakových. Se stanoviska fysikálného zabývá se vlastnostmi a upotřebením této energie nauka o světle čili optika. Theorie o podstatě světla musí jednoduše a uspokojivě vykládati všechny známé zjevy světelné, tedy zejména přímočaré šíření světla v homogenním ústředí isotropickém, odraz, lom a dispersi na rozhraní dvou různých ústředí a periodicitu úkazů světelných. Emanačni theorie Newtonova snažila se vyložiti úkazy světelné výronem světelného fluida ze zdrojů světelných. Aby vyložil částečný odraz a lom, Newton připisoval částečkám fluida světelného zvláštní tvar, aby pak vysvětlil barvy tenkých vrstev, přidělil částicím fluida vedle pohybu postupného též periodický pohyb rotační. Mnohem uspokojivěji a jednodušeji dařilo se theorii undulační, podle které světlo záleží ve vlnivém pohybu hypothetického ústředí – světelného aetheru. Tento světelný aether vyplňuje prostory mezi planetami a hvězdami, prostupuje tělesa a lze si jej představiti jako prvek hmoty velmi jemné a náramně malé hmoty atomové. Světlo určité barvy spektrálné podmíněno jest pak určitou délkou vlny světelné, světlo bílé jest složeno z jednoduchých světel, t. j. obsahuje množství paprsků různých kmitočtův. Úkazy polarisační vedou k nutnému předpokladu o příčném kmitání aetherových částek ke směru, jímž světlo se šíří. Odrazem, lomem, dvojlomem světlo polarisuje se lineárně, t. j. kmity dějí se podél paprsku v určité rovině (kolmé k t. zv. rovině polarisační), odtud rozeznáváme světlo lineárně polarisované od světla obyčejného. Rozpadá-li se paprsek světelný dvojlomem ve dva a nastane-li při lineárních těchto složkách rozdíl ve fasi, skládají se tyto složky ve výsledný kmit, určený příslušným obrazcem Lissajousovým. Při téže periodě obou složek jest tento výsledný kmit buďto kruhový neb elliptický; kmity těchto druhů jsou podkladem k názvům světla cirkulárně (kruhově) a ellipticky polarisovaného. Nevyhovují-li v paprsku světelném (resp. ve svazku paprskovém) všechny kmitavé pohyby aetheru uvedeným jednoduchým podmínkám polarisačním, jest světlo polarisováno pouze částečně. S tohoto stanoviska sluší rozeznávati sedm druhů světla: světlo obyčejné, světlo lineárně polarisované, světlo částečně lineárně polarisované, světlo kruhově polarisované, světlo částečně kruhově polarisované, světlo ellipticky polarisované a světlo částečně ellipticky polarisované. Jak theoretické tak i praktické studium mnohých zjevův elektrických vedlo k úzké souvislosti elektřiny s optikou a položilo základ k elektromagnetické theorii světla. Některé úkazy elektrické vyžadovaly k výkladu svému předpoklad zvláštního ústředí, kterému mohly býti přiděleny tytéž vlastnosti, jaké má aether světelný. Ukázalo se, že rozruchy elektrické šíří se vzduchem touže rychlostí jako světlo, a nalezeny další číselné vztahy mezi vlnami elektrickými a světelnými. Maxwell, zakladatel elektromagnetické theorie světla, odvodil mnohé takové vztahy, z nichž zvláště skvělým potvrzením jeho theorie jest existence světelného tlaku a souvislost absorpční mohutnosti kovův a jejich odporu galvanického. Podle Maxwella plocha dobře zrcadlící, osvětlená zdrojem světelným, podléhá ve směru paprsků tlaku, jehož velikost jest dána úhrnnou elektromagnetickou energií, obsaženou v jednotce objemové. Počítáme-li ze známého záření slunečního (3 kalorie za minutu na 1 cm2) tuto energii, vychází pro 1 cm2 povrchu země za 1 sek. 2.1 . 106 erg energie. Tato energie obsažena jest však ve sloupci, jehož délka rovná se dráze světla za 1 sek., čili 3 . 1010 cm. Má tedy 1 cm3 elektromagnet. energie 7 . 10-5 erg a působí tudíž záření sluneční na 1 cm2 povrchu země tlakem 7 . 10-5 dyn čili na plochu čtverečního metru vahou as 0.7 milligrammu. Nichols a Hull potvrdili tento theoretický výsledek r. 1903 přímým měřením světelného tlaku. Theoretické souvislosti absorpční mohutnosti kovův a jejich galvanického odporu potvrdili r. 1902 – 03 Hagen a Rubens. nvk.

Související hesla