Svoboda

, latinsky libertas, odtud francouzky liberté, anglicky liberty, možnost jednat podle vlastní vůle. V dějinách filozofie byl diskutován problém možnosti svobody - byla formulována různá řešení na škále od naprosté určenosti lidského jednání vnějšími vlivy (determinismus), až k jeho nezávislosti na jakýchkoliv předpokladech (indeterminismus). U Aristotela chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako zbavenost vášní, které člověka zotročují (vnitřní svoboda, svoboda vůle). Antické vědomí člověka o vlastní vřazenosti do světového řádu a o podřízenosti jemu (osud), bylo převzato i křesťanstvím a modifikováno do možnosti svobodného jednání v rámci daném boží milostí; renesancí byly meze lidského jednání tematizovány zvláště v politické oblasti (N. Machiavelli), což bylo ještě zvýrazněno v osvícenství v souvislosti s politickými revolucemi (Velká francouzská revoluce). V novověku byla vyzdvižena politická svoboda, chápaná jako zákaz nutit k něčemu jedny lidi druhými (viz též práva lidská). Ve sporu o míru svobody člověka ve společnosti vykrystalizovaly dvě základní pozice: negativní určení svobody (svoboda od něčeho, od útlaku) v liberalismu (důraz na minimální omezování člověka ze strany státu) a pozitivní určení svobody (svoboda k něčemu) v socialismu (důraz na státní regulaci lidského jednání ve jménu tzv. obecného blaha). Moderní filozofie se zabývá souvislostí mezi svobodou a odpovědností; na obtížnost a nepohodlí svobodného života upozornil F. Nietzsche. V existencialismu znamená svoboda především způsob bytí člověka, který je “odsouzen ke svobodě” a ze své činy absolutně odpovědný (J. -P. Sartre). V politické filozofii pokračuje diskuse o poměru svobody ke spravedlnosti a k demokracii (J. Rawls, R. Nozick).

Ottův slovník naučný: Svoboda

Svoboda (lat. libertas, odtud frc. liberté, angl. liberty, pol. wolność, rus. svoboda) jest v základě svém pojem éthický, při všech rozličných smyslech, kterými slovo to bráno bývá, poněvadž se týká rozhodování a jednání. Moci náležeti jen sobě ve svých rozhodnutích, určovati jednání své jen z vlastních zásad, tedy bez nátlaku zevního, jest nejširší jaksi význam slova toho. Proto se žádá svoboda svědomí, svoboda náboženská, přesvědčení, myšlenky a slova. Individualistní tento ráz svobody má však ten důsledek, že čeho pro vlastní individium vymáhám, přiznati musím i ostatním. Tak zv. svoboda vůle byla i hájena i popírána podle různých stanovisek metafysických a psychologických. Svoboda, která by znamenala bezzákonnost, byla by libovůli; svoboda zákonem omezená a to zákonem, který jest uznán od subjektu samého, subjektem samým sobě tedy uložen, jest svézákonná, autonomní. Já chtící jest omezováno já myslícím. Proto svoboda politická znamená autonomii, správu života sociálního podle zákonů, jež občané sami si dali. Svoboda psychická znamená býti prost depresse, abychom plně byli sebe mocni. Kant mluví o svobodě transcendentální. Argumentace jeho jest tato: v říši zjevů jest vše určeno příčinně, determinováno, proto zde nikdy svobody nezastaneme. Jest však nicméně něčím myslitelným a možným a jsoucnost její dlužno odkázati do říše věcí o sobě. Že skutečně v odboru mimozkušenostním existuje, toho zase zkušenostním dokladem jest mravnost. Svoboda bere se často též ve smyslu výsady.

Související hesla