Symbolismus

, básnické a umělecké hnutí 1885 – 1910, vzniklé ve Francii. Typická byla výrazová znakovost díla, důraz na úlohu subjektivní obraznosti a ideový odklon od pozitivismu;
1. literatura symbolismus vznikl jako reakce na popisnost naturalismu a parnasismu a usiloval o vytvoření umění, které by pronikalo k podstatě skutečnosti, a to soustředěným vnímáním celé umělcovy bytosti, všemi smysly v jejich vzájemném prolnutí. Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie; do poezie uvedl volný verš. Umění náznaku dovedl někdy až na hranici nesrozumitelnosti. K nejvýznamnějším představitelům symbolismu patřil zejm. S. Mallarmé, v české poezii O. Březina. Nejvýznamnějším dramatikem se stal M. Maeterlinck;
2. výtvarné umění vědomá reakce na impresionismus, naturalismus a akademismus. Oproti napodobování vnější skutečnosti symbolismus usiloval o vyjádření emocí a duchovních představ a prožitků pomocí symbolů. Skutečnost vnějšího světa byla chápána jako látka pro výtvarné podobenství vnitřního smyslu. Úzce je spjat symbolismus s literaturou, často se překrýval se secesí, místy patrné zárodky expresionismu. K zakladatelům symbolismu patří zejm. G. Moreau, O. Redon, P. de Chavannes, A. Rodin. Další představitelé: P. Gauguin, skupina Nabis, J. Ensor (expresivní symbolismus), A. Böcklin, v českých zemích L. Šaloun, S. Sucharda, F. Bílek, J. Preisler, V. Preissig a jiní.

Ottův slovník naučný: Symbolismus

Symbolisté nebo symbolická škola nazývá se v moderní francouzské poesii obrodný směr, který vystupuje na konci let osmdesátých a v letech devadesátých XIX. stol. a snaží se o nový idealistický stil reakcí proti materialistickému naturalismu, který triumfuje v dílech Zolových a v dílech některých jeho epigonů. Právě na konci let osmdesátých realisoval E. Zola v některých svých románech nejdůsledněji svoji formuli a právě v těchto dílech bezděky ukázal celou její chudobu a uměleckou sterilnost; díla tato byla proto podnětem k protestům, k nimž odhodlávali se i posavadní žáci a stoupenci mistrovi, i stravou reakce. Materialistická scholastika naturalismu, není pochyby, působila zhoubnými účinky v nové francouzské literatuře: zúžila úžasně pole tvorby, ochromovala nejlepší čásť tvůrčích sil spisovatelových, vedla k stilistické laxnosti a nedbalosti, ke kompilátorství pouhých vnějškových faktů a anekdot, k psychologické povrchnosti a manýře, k mechanické šabloně: neappellovala na vlastní básnické a tvůrčí síly a orgány ve spisovateli. Vlastní tvůrci psychologického románu, básníci veliké intuice, ze starších Stendhal a Balzac, z novějších Flaubert a Goncourtové byli zapomenuti nebo křivě chápáni a tím přicházely na zmar i vysoce umělecké lekce, jimiž byly jejich činy. Na druhé straně byl to parnassismus, který dusil rozvoj: parnassismus ztrnul časem v úzké šabloně a obmeziv inspiraci i ve stilu a v technice básnické na minimum, podporoval mdlé epigonství a stával se školou ve zlém smyslu slova. V této době zaneseny byly do Francie z ciziny umělecká díla a umělecké názory, které byly příkrou protivou domácího naturalistického positivismu: díla inspirující se zcela jiným názorem životním, organisovaná jinými zákony, směřující k jiným cílům; díla inspirace idealistické nebo mystické, nepodávající »výseky životæ methodou podrobně popisnou, nýbrž snažící se o symbolickou synthesu všech sil a hodnot životních a beroucí život jen jako látku uměleckého podobenství; díla vášnivého a dramatického vzletu, nořícího se v samy záhady bytí a pronikající je v jeho úžasnosti a nesmírnosti; díla vášnivě tragická a pathétická nebo výlučně umělecká a samotářská, zraněná skutečností a unikající před ní v reality transcendentní. V oblasti tyto náleží i křehké kouzlo churavé klášterní malby praeraffaelistické, i mysteriosní a uzavřená noblessa a veliký, duchově visionářský ráz díla velikého Američana Jamesa M'c Neil Whistlera; idealistický pathos nebo sensitivně smyslná něha velikých anglických básníků, jako Shelleye, Keatsa, Swinburnea, D. G. Rossettiho a j., i visionářská mystika Američana Edgara A. Poea, jemuž věnoval vášnivý kult dříve Charles Baudelaire a nyní Stéphane Mallarmé; i veliké dramatickohudební dílo Richarda Wagnera, které jest neseno mythotvorným synthetismem a opírá se o pevný programm metafysický a aesthetický – a tyto živly právě v této době vnikají do Francie, podmaňuji si její mladou generaci a pracují na přeměně jejího uměleckého cítění, hodnocení i tvoření. Poslední vliv – vliv Richarda Wagnera – byl zvláště veliký: nepůsobil jen veliký hudebník, nýbrž i jako symbolický básník a metafysický myslitel, žák Schopenhauerův i umělecký theoretik; jeho pojetí umění jako funkce v podstatě náboženské a hieratické a uměleckého díla jako synthesy všech sil životních opojilo francouzské symbolisty a určilo základní jejich názory na uměleckou sociologii; interpretaci díla jeho sloužila zvláštní »Revue wagnérienne« založená Edouardem Dujardinem. Ale symbolisté nalezli i mnohé předchůdce na půdě francouzské, básníky a umělce, jejichž vnitřní hudba byla přehlušena na čas naturalistickým povykem, nebo kteří postavili svou hrdou osamocenou tvorbu mimo cesty všedního dne a zaujali ke své době posici odmítavou. Byli to hlavně: Charles Baudelaire; fantastický ironik a veliký básník illuse Villiers de l'Isle Adam; epik veliké vášně, hrdého gesta a temného žáru smyslného, zuřivý katolík a reakcionář Jules Barbey d'Aurevilly; J. K. Huysmans a dva velicí básníci, kteří překonali parnassismus, pod jehož aegidou vyšly jejich první práce: Stéphane Malarmé a Paul Verlaine. I z domácích výtvarníků někteří, kteří stáli mimo běžný akademismus, i mimo popíraný tehdy ještě impressionismus, byli pozdravováni jako předchůdci nebo jako bratří společných snah; tak malíř Gustav Moreau, jehož byl Huysmans vášnivým ctitelem, tak belgický kreslíř démonické moci ženiny, Félicien Rops, tak pravý a vlastní symbolik horečné vise, básník »hrůzy nezrozenéhœ, Odilon Redon. Z kritiků stojících na jiné půdě theoretické byl to zvláště předčasně zemřelý Émile Hennequin, který přinášel sympathie novému ruchu. Vášnivá láska k hudbě – a ovšem k hudbě nesené aspiracemi absolutně uměleckými – sblížila záhy také mladé literární hnutí s vynikajícími soudobými symfoniky francouzskými, s Vincentem d'Indy a s Claudem Debussy, který napsal praeludium k Mallarméovu »Odpoledni Faunovų a zbásnil hudebně řadu nejlepších písní Verlaineových. Orgánem symbolistů byla nejprve »Revue indépendante«, když r. 1886 stal se jejím vydavatelem Edouard Dujardin; do r. 1889, kdy přešla do jiných rukou, repraesentuje nejplněji nové umělecké snahy. Ráz vtiskli jí hlavně její stálí čtyři kritičtí »kronikářį: Mallarmé, Wyzewa, Huysmans a Laforgue. Wyzewa, duch kosmopolitické kultury literární a umělecké, velmi osvícený a kritický ctitel Mallarméův, ustoupil později Gustavu Kahnovi, který vedle Laforguea a Rimbauda (jehož »Illuminations« vyšly ve »Vogue« r. 1886) má lví podíl na vytvoření volného verše (verse libre) v mladé poesii francouzské. Symbolisté, pokud vystupovali jako obrodné hnutí, toužili po zidealisování literárního i básnického umění, po jeho odhmotnění. To vedlo v poesii přirozeně k reformě prosodie. Nadešla chvíle, kdy stará harmonie rhythmická, jak byla uzavřena a kodifikována v tradičním verši francouzském, nemohla postačiti bohatství nového nervového a citového života, dmutí nových tuch a touh; básníkům, odchovaným na moderní hudbě symfonické, bylo třeba harmonií bohatších a smělejších, vytěžených z hlubších dissonancí; studium slova jako hudebního elementu vedlo k prosodickému individualismu a k nutnému rozbití starých, úzkých, uzavřených schemat rhythmických. Básníci velikého lyrického dechu a mohutného visionářského pathosu, Emile Verhaerem, Vielé Griffin, Henri de Régnier a j. napsali básně nové nezvyklé tonality a harmonie, která spočívala na hlubších vnitřních zákonech a nutnostech. Poesie, která u parnassistů byla znásilňována rhétorikou nebo byla v područí umění plastických, vyjadřujíc hlavně stavy dovršené, stavy klidu, kontemplace, resignace, přiblížila se nyní k hudbě, odhmotnila se, stala se živlem démonických, dionysských sil duše. Na tomto poli symbolisté nejsprávněji vycítili touhy a potřeby nové doby, a zde reforma jejich byla nejplodnější; poesie francouzská vyšla ze symbolismu obohacena o nové elementy výrazové a stilové, získala nové orgány, jemnější, pružnější, schopné podati polyfonii moderní horečné duše. Odvrátili od poesie nebezpečí nového akademismu, v nějž se zvrhoval parnassismus, a posvětili ji znova na veliký tragický živel, na moc a sílu organisující nejskrytější touhy a vlastní temný proud doby. Menší jest význam symbolismu v krásné prose a v dramatě. Zde mají cenu hlavně negativnou jako reakce proti obmezenostem naturalismu. Sami ve své tvorbě propadali dosti často scholastice, pedantismu a soustavné abstraktnosti. Symbolismus sám jako směr roztříštil se ostatně příliš brzy, dříve než nejvěrnější stoupenci jeho mohli se pokusiti o realisování jeho theorií ve velikých dílech románových nebo dramatických. Přes to zásluhy jeho i na tomto poli jsou patrné a značné: ani prosa francouzská neprošla symbolismem bez zisku, i do ní symbolismus vnesl obrodný kvas. Smysl dramatické a filosofické synthesy, smysl velikého epického gesta, smysl pravé a hluboké erudice, smysl pro stylisaci a čistý a přísný výraz a opravdovou velikou básnickou linii, který vyznačuje nejlepší díla dnešního francouzského románu, nebyl by býval získán bez působení symbolistického. Symbolismem prošli a delší kratší dobu stáli pod jeho vlivem nejlepší francouzští belletristé: Paul Adam, André Gide, Camille Mauclair, Remy de Gourmont, Marcel Schwob, Elemir Bourges, Maurice Barrès, Mme Rachilde. Bezprostřednou zásluhou symbolismu jest vzkříšení legend a pohádek, vycítění poesie, která se kryje ve starých zasutých často pramenech, a vůbec smysl pro temnou a démonickou, noční stranu života a světa, pro mystiku milující moudrost temných instinktův a stavící ji proti racionalistickému zmechanisování a zpovrchnění života – zde přechází symbolismus často v t. zv. novoromantismus, jehož předním představitelem jest Belgičan Maurice Maeterlinck, miláček Novalisův a jiných romantiků německých. V dramatě snahy symbolistů nesly se hlavně za vzkříšením poesie na jevišti. Činnost jejich byla tu hlavně propagační. Jejich zásluhou jest, že byl uveden přes zuřivý odpor staromilců do Francie Ibsen; v občasných představeních divadla »L'Oeuvre« dostali se ke slovu největší dramatičtí básníci světoví všech dob a všech národů; symbolisté oživili kult veliké dramatické poesie, Aischyla a Sofoklea, některých vrstevníků Shakespearových, Calderona a Lope de Vega, dramatu indického; uvedli do Francie i řadu významných soudobých dramatiků cizích. Položili důraz i v dramatě na básnický čin a umělecké a stilistické dílo a bojovali proti pouhé routině a bezduché dramatické šabloně. Vliv jejich jest patrný i v některých velmi zajímavých dramatických dílech (hlavně básních) francouzských, které však jsou spíše dialogisovaná lyrika neb epika než dílo pravé dramatické krve a duše; snahy jejich nepronikly tu patrněji, poněvadž scházel jim vlastní veliký tvůrčí dramatik, který by ve svých dílech dovedl ztělesniti jejich sny a touhy, v theorii jistě správně a hluboce cítící dramatickou bídu a malost dnešní doby. Symbolistické hnutí rozpadlo se ve Francii po několika letech; symbolistický programm nebyl nikdy přesně stilisován a vždycky kryly se pod tímto slovem snahy velmi divergentní, snahy přímo protilehlé; proto také osobnosti, které se v symbolismu na čas sešly nebo byly seskupovány pod toto velmi široké a pružné jméno, rozešly se směry nejrůznějšími (Jean Moréas, René Ghil, Francis Poictevin, Charles Morice, zemřelý Samain a j.). Co bylo slabého a kokettného v symbolismu – jakési sektářství literární i zrnko snobismu, úmyslné apartnictví literární a literární exklusivnost – odpadlo a jest spláchnuto vlnou času, ale vysoká ryzost a umělecká čistota snů, myšlenek a práce nejlepších z nich nepřišla na zmar: nese užitek třebas pod jinými jmény a v jiných tvarech. Srv. Charles Morice, La littérature de tout-à l'heure (Paříž, 1889); Jules Huret, Enquête sur l’évolution littéraire (t., 1891); F. Brunetière, L'évolution de la poésie lyrique en France au XIXe siècle (II. sv., t., 1895); Paul Verlaine, Les poètes maudits (t.,1887); Remy de Gourmont, Livre des masques (dvě knihy, 1896 a 1898); Camille Mauclair, L'Art en Silence (Pař., 1901); t., Jules Laforgue, essai critique (t., 1896); Baunier, La poésie nouvelle (t., 1902); A. van Bever a Léautand, Poètes d'aujourd'hui 1880 – 1900 (9. vyd. 1903; anthologie ne právě nejdokonalejší); Jiří Karásek ze Lvovic, Renaissanční touhy v umění (Praha, 1903). Šld.

Související hesla