Symfonie

, orchestrální skladba v cyklické sonátové formě; orchestrální protějšek sonáty. Technicky i obsahově nejzávažnější útvar orchestrální hudby. Symfonie má zpravidla čtyři věty: 1. věta rychlá (v sonátové formě), 2. pomalá, 3. taneční (menuet nebo scherzo), 4. rychlá (rondó nebo sonátová forma). K formování a stabilizaci symfonie přispěli zvláště rakouští, němečtí, čeští a italští skladatelé, vrcholnou podobu dali symfonii vídeňští klasikové (J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven), po nich v 19. a 20. stol. zejm. F. Schubert, H. Berlioz, J. Brahms, A. Dvořák, P. I. Čajkovskij, C. Franck, A. Bruckner, G. Mahler, A. Honegger, S. S. Prokofjev, D. Šostakovič, B. Martinů.

Ottův slovník naučný: Symfonie

Symfonie (ital. sinfonia), v moderní hudbě skladba instrumentální pro plný orchestr, při čemž jednotlivým nástrojům přísluší úloha samostatná, nikoli jako při koncertě orchestrovém či s orchestrem úloha podřízená na účet některého nástroje zvlášť. Formu má symfonie sonátovou skládajíc se z několika vět, ale jsouc obsahem i propracováním mohutnější jest ve své dokonalosti největším výkonem hudby instrumentální. V hudbě řecké značily se slovem symfonoi konsonance proti dissonancím, zvaným diafonoi. Podobny význam mělo slovo symfonie i ve středověku, ale když koncem XVI. věku skladatelé začínali jednohlasý i vícehlasý zpěv provázeti hudbou, nazývali jménem symfonie samostatné instrumentální úvody, mezihry a dohry zpěvných skladeb, ba i těmto skladbám samým tak se říkalo. Byly to kusy vážného slohu pro 4 – 8 i více nástrojů v taktu sudém, kdežto skladby veselejší v trojčtvrtním taktu sluly ritornelly neb umělejší canzona nebo ricercare; také mívaly formu fanfar, praeludií a j. Některé z největších skladeb toho druhu od Giov. Gabrieliho, Haslera a Schütze sluly symphoniae sacrae. »Intrády« Gabrieliho byly světské, pochodové kusy, sloužící k slavnostnímu zahájení plesů nebo kvasů. Jakožto označení předehry jméno symfonie udrželo se ještě dlouho vedle označení »ouverturæ, zavedeného francouzskou operou Lullyho. Mezi oběma, ouverturou i symfonií, vyvinul se teprv později slohový rozdíl a základy nynější symfonie dlužno hledati v sonátách, psaných většinou pro nástroje solové (housle, flétny nebo hoboje) a v t. zv. concerti grossi, jaké komponovali Händel a Bach, ve kterých však rozdíl mezi hlasy solovými a tutti, ostatním orchestrem, ještě příliš vynikal. Rozdíl tento mizel teprve v polovici XVIII. stol. a Grétry, Gossec, Sammartini, Stamitz, Cannabich a K. Ph. E. a Joh. Chr. Bach počali psáti symfonie pro orchestr čím dále tím větší, rozdělivše dřívější ouvertury ve tři věty, po příkladě sonáty, jež vypracovali v samostatné celky. Zejména však Haydn učinil ve vývoji symfonie značný krok ku předu a zdokonalil formu symfonie prohloubením prací thematických a zavedením menuettu před poslední větu, tak že symfonie měla teď ustálenou formu čtyř vět: allegro, andante nebo adagio, menuett a finálové allegro, podobně jako sonáta. Ačkoli některé z prvních symfonií Haydnových podobají se ještě silně koncertům, přece v pozdějších skladbách toho druhu Haydn dovedl individualisovati jednotlivé nástroje podle jejich barvy, přecházeje tak od instrumentálního koncertu k symfonii takové, jakou je dnes. Forma symfonie v hrubých rysech byla dokonána. Mozart i Beethoven zdokonalovali symfonii vkládajíce v ni každý něco ze své individuality, ale podstatně nového nepřičiňujíce, leč po stránce obsahové: Mozart zavedl v ní větší zpěvnost přidávaje k živlům symfonickým elegické živly umění pěveckého, Beethoven zdokonalil symfonii ve svých proslulých devíti skladbách symfonických tím, že jednotlivé nástroje orchestru co nejvíce uvolnil a zvýšil jejich výraznost i rozmanitost, zejména tím, že orchestr značně rozmnožil. Ve své proslulé Deváté symfonii Beethoven zavedl dokonce i zpěv (symfonická kantáta); menuett nahrazoval také scherzem, jež přemístil s adagiem; finale přizpůsobil formou i rázem větě první, věty jednotlivé komponoval delší a celý obsah symfonie prohloubil tak, že dovedl symfonii na výši před ním nebývalou a dokonalost takřka již ustálenou. Proti rozmarným symfoniím Haydnovým symfonie Mozartovy jsou blouznivě dumavy, kdežto skladby Beethovenovy vynikají mohutností a gigantickou vášnivostí. Až do Mendelssohna, Schumanna, Brahmse a Raffa symfonie zůstávala v těchto formách, jen pořádek a počet vět nepodstatně se měnil. Sic práce novějších skladatelů vyplňují symfonii novým a novým obsahem, což dokazuje jen, že symfonie ještě nikterak se nepřežila. jsouc schopna stále dalšího vývoje. – Symfonické básně Berliozovy, Lisztovy, Saint Saënsovy, Straussovy a j. náležejí více do hudby programmové, kterou vlastně repraesentují, než symfonické. Berlioz podržel při nich starou formu několika vět, kdežto u Liszta jsou to jednověté skladby orchestrální podle určitých básnických idejí. Ve šlepějích Lisztových kráčeli Saint-Saëns, R. Strauss, F. Weingartner a také náš Smetana. Srv. Weingartner, Die Symphonie nach Beethoven (2. vyd. Berl., 1901).

Související hesla