Táboři

, táborité – a) 1419 – 20 účastníci husitských poutí na hory; b) od jara roku 1420 příslušníci husitského táborského svazu, jehož centrem bylo Hradiště hory Tábor (viz též Tábor); toto radikální konfesijně-vojensko-politické seskupení interpretovalo husitský program důsledně zvláště v náboženské sféře. Na podzim 1420 založilo vlastní církevní organizaci v čele s Mikulášem z Pelhřimova. 1420 – 22 vojenským hejtmanem J. Žižka z Trocnova, od roku 1426 nejvýznamnější osobností Prokop Holý ve funkci duchovního vůdce polní obce. 1427 – 34 největší mocenské vzepětí; svaz kontroloval velkou část jižních, jihozápadních i středních Čech, měl posádky též na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Po bitvě u Lipan 1434 postavení táboritů oslabeno. 1436 táboři odmítli přijmout kompaktáta, ale 1. 9. 1452 se podrobili Jiřímu z Poděbrad a splynuli s ostatními kališníky.

Ottův slovník naučný: Táboři

Táboři, bratří Táborští, nazývala se radikální strana husitská. Vznikla vlastně ještě za živobytí Václava IV. z hnutí, jež zachvátilo nejširší vrstvy lidové na venkově a projevilo se pořádáním památných shromáždění pod šírým nebem »na horách«, při nichž podávána byla svátost oltářní pod obojí způsobou. Odtud pramenil zprvu jen odpor proti kněžím neuznávajícím podávání kalicha laikům, záhy však na tato shromáždění dostavovali se zkušení válečníci, jako Mikuláš z Husi, kteří napomínali lid, aby v boji za víru a nové církevní zřízení užili v případě potřeby i zbraně. Lid skutečně počal dostavovati se ke shromážděním ozbrojen a snadno dal se popuditi k nenávisti vůči státní moci, radikálním opravám církevním nepřející. Když po smrti Václavově nastalo v Praze nové bouřlivé hnutí, tu pořádána ona shromáždění v nejbližším okolí Prahy, účastníci jejich přijati posléze do města a pod vůdcovstvím Mikuláše z Husi, Jana Žižky z Trocnova, Břeňka Švihovského, Chvala Řepického z Machovic a j. účastnili se boje měst pražských proti vladařce Žofii a šlechticům s ní spojeným. Když však mezi Prahou a provisorní vládou bylo učiněno příměří (13. list. 1419), radikální venkované nebyli s tím spokojeni, opustili pod svými vůdci Prahu a odebrali se většinou do Plzně, kde jim byl Koranda fanatickými kázáními připravil půdu. Skoro touž dobou Mikuláš z Husi opanoval Zelenou Horu nad Nepomukem, kterou nazval horou Olivetskou. Také města Hradec Králové, Písek a několik jiných, kde strana podobojí měla moc v rukou, připravovala se k brannému odporu proti státní moci. Všichni tito nespokojenci proniknuti byli fanatickým nadšením, z něhož vzniklo blouznění chiliastické. Toto náboženské rozčilení nemohlo ovšem potrvati dlouho. Když se nedostavilo očekávané zázračné zničení protivníků zákona božího, byl proti nim hlásán vyhlazovací boj. Volání toho poslechlo mnoho lidí z různých krajin Čech i Moravy, kteří prodali své statky a s ženami i s dětmi ubírali se k místům, kde byla počala ona veliká shromáždění »na horách«, tam odevzdávali kněžím peníze stržené za majetek, aby se jich užilo ke společným potřebám, a nabízeli se za bojovníky pro víru, chtíce si býti všichni vespolek bratřími. Tak vznikla branná jednota, bratrstvo, jehož prvním sídlem se stalo město Ústí nad Lužnicí. Odtud přesídlilo se pod prvním svým náčelníkem Hromádkou do pevného města Tábora, jež založeno na místě dřívějšího hradu Hradiště. Odtud bratrstvo to nazývalo se táborským. Poněvadž dosavadní hlavní středisko radikální strany náboženské, Plzeň, nemohlo se udržeti proti pánům katolickým, Jan Žižka i Chval Řepický se svým lidem opustili je a přesídlili koncem břez. 1420 do Tábora. Po cestě Žižka odrazil útok katol. pánů v bitvě u Sudoměře. Od té doby Tábor stal se střediskem radikální strany náboženské a všichni její přívrženci nazýváni Táboři Pocházeli hlavně z obecného lidu, drobného řemeslnictva, menších zemanův a horlivých, nesmiřitelných husitských kněží. Přijímali někdy také název »obec táborská», čímž však rozumí se sdružení všech radikálních obcí městských. Připojením Žižkovým vážnost a moc bratrstva táborského velmi stoupla. Z návodu tohoto vojevůdce pobořeno bylo Ústí a všichni tam zbylí obyvatelé převedeni byli do Tábora. Brzy potom Žižka vedl »bratrstvo polem pracující« proti královské jízdě, jež po bitvě u Sudoměře byla se utábořila ve Vožici. Nočním útokem Táboři zahnali nepřítele a ukořistili mnoho koní, jichž užil Žižka k vycvičení táborské jízdy. Po tomto vítězném boji bratrstvo dokončilo svou vojenskou i politickou organisaci, zvolivši si 4 hejtmany, Mikuláše z Husi, Jana Žižku, Zbyňka z Buchova a Chvala Řepického z Machovic. Z nich největšího významu domohl se Žižka, ale nelze dokázati, že by kdy byl samojediný stál v čele Tábořirů; ve skutečnosti požíval ovšem v jistých dobách vážnosti v pravdě královské a to i mimo svou stranu. Žižka postaral se zejména o vycvičení bratrstva v novém způsobě válčení, načež zbavil Tábor nebezpečného souseda, pana Oldřicha z Ústí, jenž byl přepaden a ubit na své tvrzi Sedlci. Asi po čtrnácti dnech Žižka vypravil se s bratrstvem do západních krajin, zničil klášter v Milevsku, vypudil královskou posádku z Písku, dobyl Prachatic a vypálil je a došel až do Nepomuka, načež na zpáteční cestě dobyl Rábí u Horažďovic. Tohoto příkladu následovala i bratrstva ve vých. Čechách, jejichž shromaždištěm stal se vrch Oreb u Třebechovic. Zatím byl Sigmund vtrhl do Čech s křižáckým vojskem a tu bratrstvo Táborské, poslechnuvši vyzvání Pražanů, vypravilo se počtem 9000 mužů do Prahy, aby jí bránilo proti společnému nepříteli. Po cestě Žižka dobyl Benešova a spálil jej. Kromě vlastních Táborů dostavili se do Prahy bojovníci i z jiných měst smýšlení táborského, jako ze Žatce, Loun, Slaného. Když po porážce Sigmundově pod Vítkovem Pražané chtěli nabídnouti českou korunu králi polskému Vladislavovi, Mikuláš z Husi a výstřednější Táboři nebyli s tím srozuměni, ježto by raději byli bývali bez krále, neměl-li býti rodu domácího; ale rozvážnější Žižka přitiskl pečeť táborskou ku psané úmluvě, jíž umluveno bylo jednání s Vladislavem. Přítomností Táborů v Praze a zejména jejich politickým i náboženským novotářstvím, jež bylo Pražanům velmi proti mysli, způsobeny byly ostré rozmíšky, jež zvyšovány byly násilnostmi, jichž se dopouštěli Táboři proti klášterům, kostelům a měšťanskému přepychu. Ačkoliv Táboři získali si v Praze dosti přívrženců, v jejichž čele byl kněz Jan z Želiva a ačkoliv působením tohoto dosazeni byli v Praze noví konšelé, Táborům přízniví, přece 22. srp. 1420 táborští hejtmané odešli s bratřími z Prahy. Jen Mikuláš z Husi účastnil se ještě obléhaní Vyšehradu a bitvy pod Vyšehradem (1. list.), v níž Sigmund po druhé byl poražen. Brzy potom pan Petr Zmrzlík svolal do svého domu zástupce duchovenstva pražského a táborského k veřejnému hádání o věci sporné mezi oběma stranami, aby tak bylo dosaženo svornosti. Přítomen byl vedle četných pánů a táborských hejtmanů i Mikuláš z Husi, jenž po nezdaru hádání rozmrzen vracel se z Prahy a na cestě pádem utrpěl zranění, jemuž podlehl. Po jeho smrti stal se jediným politickým i vojenským náčelníkem Táborů Žižka. Ten byl zatím dobyl Vodňan, některých jiných měst a hradů pana Oldřicha z Rožmberka a po druhé vypudil z Prachatic nepřátele kalicha. Po opanování tvrze Přiběnic učinil s panem Oldřichem příměří, načež dobyl Říčan. Po zmíněném hádání v domě Zmrzlíkově Žižka odebral se s Tábory opět do západních krajin a oblehl hrad Krasíkov, kde sídlil jeho úhlavní protivník pan Bohuslav ze Švamberka. Tento vzdal se výslovně panu Zmrzlíkovi, jenž se účastnil této výpravy Žižkovy, načež byl chován v čestném zajetí, až konečně sám ke straně táborské se přihlásil. Brzo potom Žižka přivedl nové posily z Tábora a získav pomoc i od Pražanů, donutil Plzeňské, že v městech a krajích svých uznali svobodu čtyř artikulů pražských. Potom podnikl Žižka s Pražany výpravou do severních a východních Čech, při niž byla, často s velikým krveprolitím, obsazena města Chomútov, Louny, Slaný, Beroun, Český Brod, načež Kouřim, Mělník, Čáslav a Nymburk dobrovolně se vzdaly. Pokořili se i Němci kutnohorští, kteří před tím proti radikálům i utrakvistům zle byli řádili, nyní však od nich byli ušetřeni. Po Kutné Hoře vzdaly se Chrudim, Vysoké Mýto a Litomyšl, Polička byla od Žižky vzata útokem. Jaroměřští Němci, ačkoliv se vzdali, byli krutě pobiti. Potom se vzdal i Králové Dvůr, Trutnov pak byl dobyt a vypálen, takže pomalu celé Čechy byly opanovány od husitů, oč ovšem nejvíce se zasloužil Žižka svými Tábory. Když »bratrstvo polem pracující« opět se vrátilo do Tábora, obec Táborská zúčastnila se sněmu čáslavského, zastoupena jsouc svými čtyřmi hejtmany, mezi nimiž byl na místě zemřelého Mikuláše z Husi pan Jan Roháč z Dubé. Z usnesení téhož sněmu sešla se pražská synoda (4. čce 1421), aby upravila církevní poměry v Čechách, avšak nálezům jejím obec Táborská důsledně odporovala. Navrátiv se od synody pražské, Žižka podnikl několik krátkých výprav v již. Čechách, vyvrátil osadu sekty Adamitů a posléze přispěl Pražanům na pomoc proti německým křižákům, položivším se u Žatce. V té době kněz Jan z Želiva vlivem svým ovládl lid pražský a tím i celou obec, z jeho návodu pak také zvolen byl od lidu (19. října 1421) Táborita Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, za plnomocného hejtmana spojených obcí pražských, jemuž náleželo i právo nad konšely a jinými úředníky obce. Tak tedy moc táborská, kromě četných měst, která stála pod správou Táborů, vztahovala se na čas i na samu Prahu. Zatím Žižka dorazil přes Žatec do Prahy, kdež byl přijat za nejvyššího ředitele pražských věcí vojenských společně s Tábory. Proto nazýval se v tom čase »správcem obcí české země příchylných a plnících zákona božíhœ. Vytrhnuv pak s vojskem svým proti Sigmundovi do vých. Čech, sebral posily od bratrstev vých. krajův a porazil konečně Sigmunda u Něm. Brodu (8. led. 1422). Brzy potom Jan Hvězda zbaven byl svého úřadu, jenž se značným omezením svěřen byl Haškovi Ostrovskému z Valdšteina ze strany panské. Tím pominula moc obce táborské v Praze, tím spíše, že hned potom Jan z Želiva byl násilnou smrtí odstraněn. Když o něco později Sigmund Korybut, od Pražanů za vladaře přijatý, s těmito obléhal Karlštein, táborští vojevůdcové Bohuslav ze Švamberka a Jan Hvězda pokusili se násilím opanovati Prahu, byli však od Staroměstských vypuzeni. Po těchto událostech vzmáhaly se ovšem mezi Pražany a Tábory různice, a to nejen náboženské, nýbrž i politické, o jejichž umírnění snažili se nejvíce Sigmund Korybutovič na straně jedné, Žižka na druhé. Na velikou ujmu těchto smířlivých snah kníže Sigmund opětnou změnou v politice svých strýců byl z Čech odvolán, načež Pražané přiklonili se ke straně, která se utvořila z většiny panstva českého, bez rozdílu náboženství, proti demokratickému směru Táborů a která chtěla přijmouti Sigmunda za krále s podmínkou, že vymůže narovnání s papežem o náboženství. Tak tedy postavily se proti sobě dvě strany politické: demokratická bratrstva Táborského, měst s ní spojených a části nižší šlechty, proti ní silnější na počet aristokratická, k níž se hlásila větší čásť šlechty, zejména téměř všichni páni katoličtí i podobojí, pak obec pražská s četnými městy s ní spojenými. Na jaře r. 1423 vypukla občanská válka, a již 20. dub. Žižka zvítězil nad pány u Hořic. Pražané oblehli zas táborský hrad Kříženec mezi Načeradcem a Vožicí, ale když obleženým přitáhl na pomoc pan Bohuslav ze Švamberka, obě strany umluvily jakési příměří. Potom hádali se na Konopišti kněží táborští s pražskými, ale opět strana strany nepřesvědčila. V tu dobu Žižka na tajnou žádost obyvatelstva Hradce Králové přiblížil se s brannou mocí k tomuto městu a Hradečané vzbouřivše se otevřeli mu brány a vyhnali pražskou posádku. Hejtman hradeckého kraje pan Diviš Bořek z Miletinka, jenž táhl proti Žižkovi k Hradci, byl poražen. Brzy potom Pražané s novou mocí jali se obléhati Čáslav, kde meškal v ten čas Žižka, avšak bez úspěchu. Když pak táborský hejtman Martin Lupák, spěchaje Žižkovi na pomoc, od Pražanů byl poražen a zabit, obě strany umluvily příměří, jehož užil Žižka k slavné výpravě bratrstva Táborského proti Sigmundovi do Uher, kdež pronikl až daleko za Trnavu, snad až k Dunaji. Ustoupiv obratně před přesilou nepřátel, vrátil se do Čech a počal hned zase válku s pány a Pražany, kteří zatím zas navázali styky s Polskem a na sněmě pražském zvolili prozatímní vládu 12 hejtmanů, kteří měli »zhoubce země«, t. j. Tábory, ze země vykořeniti. Žižka, poraziv pány u Skalice za Jaroměří a Pražany u Malešova za Kutnou Horou, opanoval několik měst Pražanů poslušných a vtrhl do Plzeňska, odkudž však před panskou přesilou musil couvnouti k Žatci. Posíliv se oddíly z několika měst táborských, položil se táborem u Libně, chystaje se dobývati Prahy pro její spolky s pány pod jednou. Avšak prostřednictvím Sigmunda Korybutoviče a Jana Rokycany učiněn mír, načež Táboři společně s Pražany a pány podobojí podnikli výpravu do Moravy proti Sigmundovi a jeho zeti Albrechtovi. Po cestě Žižka zemřel při obléhání Přibyslavě (11. říj. 1424). Svým důrazným vlivem Žižka dovedl udržeti stranu Táborskou v jednotě, avšak po jeho smrti přívrženci jeho, v názorech náboženských mírnější, oddělili se od ostatních Táborův i politický a zorganisovali se pod jménem Sirotků. Města, která dříve náležela oběma bratrstvům dohromady, byla mezi ně rozdělena. Vrchním hejtmanem vlastních Táborů byl zvolen Jan Hvězda z Vícemilic. Rozmíšky mezi Pražany a Tábory velmi záhy zase se vrátily, takže 31. břez. 1425 Táboři pokusili se dobýti Prahy nočním útokem, avšak byli odraženi. Za to dobyli Slaného i jiných měst. Při obléhání Vožice Jan Hvězda byl smrtelně zraněn, avšak dočkal se ještě dobytí města i jednání nového míru s Pražany, s nimiž umluvena společná výprava proti Sigmundovi a Albrechtovi Rakouskému. Tábory vedl pan Bohuslav ze Švamberka, načež mezi táborskými hejtmany vynikl nejvíce Prokop Holý, vedle něho Jakoubek z Vřesovic i Přibík z Klenového, kteří značně rozmnožili válečnou slávu Táborů. V bitvě u Ústí nad Labem (16. čna 1426) Prokop velel spojeným vojskům českým a t. r. bojoval vítězně na Moravě s Albrechtem. Přibík z Klenového svými vítězstvími nad katol. pány přiměl Oldřicha z Rožmberka, aby učinil s Tábory příměří. Po vypuzení Sigmunda Korybutoviče (1427) Pražané rozešli se s pány katol. i podobojí a hledali náhradu ve spolku s Tábory a Sirotky, takže tito stali se nejmocnější politickou stranou v Čechách. Spojení Táboři a Pražané táhli pod Prokopem k Tachovu, odkudž před nimi němečtí křižáci bez bitvy utekli (v srp. 1427), a hned potom oblehli a dobyli Kolína, hlavní opory jednoty panské. R. 1427 i 1423 spojené strany husitské podnikly pak různé vpády do okolních zemí, jako do Uher, Rakous, Slezska, a značně je poplenily. Podobné výpravy pořádány s větším menším štěstím i v letech příštích až do r. 1431, při čemž zejména Německo a Morava Prokopem byly navštíveny. Táboři ovšem také tvořili značnou čásť vojska, před nímž křižáci u Domažlic 14. srp. (1431) hanebně uprchli. Když potom koncil Basilejský navrhoval smír, Táboři rozhodně se vzpírali jakémukoliv jednání se sborem, v němž, pravili, zasedali jejich úhlavní nepřátelé, později však pro obecný prospěch země upustili od svého odporu a vyslali Prokopa za svého plnomocníka ke sjezdu Chebskému a později i k samému koncilu do Basileje. Zatím co se vyjednávalo, ruch válečný neutichl. Táboři podnikli se Sirotky několik nájezdů do ciziny, zejména do Uher, načež (1433) pod velením Prokopovým vojsko spojených stran podobojí oblehlo Plzeň, dotud hlavní oporu strany katolické. Dlouhým obléháním, nemocmi a jinými příhodami byla však uvolněna kázeň ve vojsku, jež v té době již také namnoze pozbylo zápalu pro věc za svatou pokládanou. Dokonce vypuklo i vzbouření proti Prokopovi, jenž byv poraněn odešel od vojska do Prahy. Této slabosti Táborů mínili využíti páni pod jednou i podobojí, zesílení mírnými kališníky, jimž všem byl proti mysli politický primát Táborů, kteří v té době znemožňovali dohodu s koncilem, ježto její podmínky v Praze r. 1433 s posly koncilia umluvené pokládali za nepřijatelné. Vůdce panské jednoty pan Diviš Bořek z Miletínka soustředil obratně u Kutné Hory silné vojsko, s nímž opanoval Prahu. Prokop vrátil se k svému vojsku, upustil od dobývání Plzně a táhl ku Praze, aby se jí opět zmocnil. Nejsa dosti silen, táhl ke Kolínu, aby se spojil s posilami Sirotků z vých. Čech, byl však panským vojskem následován a poražen v bitvě u Lipan (30. květ. 1434). Tím byla úplně zlomena politická síla bratrstva Sirotčího i Táborského, jež od té doby hrálo úlohu jen podřízenou. Důsledkem bitvy Lipanské bylo také nové jednání o kompaktáta na sjezdě Brněnském (1435), jehož se účastnili i táborští plnomocníci, kteří byli také přítomni na pražském sněmě, kde od celé země byl přijat Sigmund za krále. Většina Táborů, vedená knězem Bedřichem ze Strážnice, nebyla již schopna odporu, musilať i s Oldřichem z Rožmberka učiniti mír. V odporu setrvali jen Hradec Králové a Jan Roháč z Dubé, avšak za krátko v Hradci strana mírnějších kališníků zvítězila nad Tábory a Roháč byl obklíčen na svém hradě Sioně, donucen ke kapitulaci a v Praze oběšen. Po Sigmundově smrti Táboři s pokročilejší stranou podobojí volili za krále Kazimíra Polského proti Albrechtovi Rakouskému. Po smrti Albrechtově učinili jakýsi smír s ostatními stranami v zemi. Tím ovšem vojenské roty jejich pozbyly doma úplně významu a proto dávaly se najímati do cizích služeb, zejména v Uhrách, bez ohledu na poměry politické. Mezi nečetnými šlechtici, přiznávajícími se posud ke straně Táborské, vynikal Jan Kolda ze Žampachu, který zmocnil se hradu a města Náchoda a znepokojoval své sousedy. Když bylo proti němu zakročeno, Táboři se ho ujali, a byla by z toho povstala nová domácí válka, kdyby Kolda nebyl se poddal nálezu rozsudích. R. 1443 konala se v Kutné Hoře poslední disputace mezi kněžími táborskými a podobojí, jež opět neměla výsledku, avšak příštího roku bylo na pražském sněmě učení kališnické prohlášeno za jediné pravé, kdežto věroučná soustava hlavy táborského kněžstva, Mikuláše z Pelhřimova (Biskupce), jakož i další racionalistické vývody kněží táborských jako kacířské zavrženy. Pod dojmem tohoto rozsudku města táborská rychle odpadávala od svých kněží, až posléze zbyl Tábor sám. Když Jiří Poděbradský r. 1452 byl zvolen za správce království, vzepřelo se mu město Tábor spolu s panem Oldřichem z Rožmberka, avšak bylo od Jiřího dobyto, načež byly do Tábora zavedeny pražské řády církevní, poslední pak hlavy Táborův internovány, a to Mikuláš z Pelhřimova v Poděbradech a Václav Koranda na Liticích. Čásť Táborů přijala úřední kališnictví, čásť pak spolu s jinými obrodila se v nové nauce Petra Chelčického a v nové společnosti náboženské: v Jednotě českých bratří. Bratrstvo Táborské mělo své zvláštní zřízení spolkové, při kterém se rozeznávala »obec polem pracující«, t. j. stálé vojsko, od usedlého obyvatelstva ve městech a vsích. Obyvatelstvo měst spravovalo se svým starodávným obecním zřízením, které v Táboře, ač byl nově založen, bylo dlením doby zavedeno, tak že místo původních čtyř hejtmanů, kteří Tábor zorganisovali nábožensky a vojensky, nastoupila obyčejná obecní správa, provozovaná volenými konšely apurkmistry. Vedle těchto představených obecních byl však na ten čas v každém městě ustanoven velitel vojenský, řečený hejtman, kterého některé obce volily svobodně, avšak v městech a hradech mocí dobytých byli dosazováni od vrchní správy bratrstva. Vojsko mělo svého zvláštního nejvyššího polního hejtmana s podřízenými nižšími hejtmany a jinými vojenskými zřízenci. Nade všemi hejtmany místními i polními stála, jak se zdá, jistá rada, jejíž členové se nazývali staršími bratry a byli to dílem hejtmani neb jiní vážnější muži. V cele jejím stál snad vladař, o němž se ví, že po r. 1430 měl nejvyšší správu civilní. – Úsilí Táborů, přiblížiti se co nejvíce k životu apoštolskému, vedlo k socialismu a kommunismu. Tento projevil se hned na počátku zřizováním kommunistických pokladen, počtem tří, spravovaných kněžími, ale tato zásada zrušení soukromého jmění dlouho nepotrvala. Silněji a trvaleji projevil se socialismus úsilím po zrušení všech rozdílů stavovských a poddanských, rovněž tak ostrou nenávistí ke všelikému uhlazenějšímu životu a všemu vyššímu vzdělání. Kommunistické učení táborské přilákalo do bratrstva mnoho lidu selského, který doufal, že nyní přestanou všecky dávky duchovním i světským pánům. Ale praxe vypadla jinak. Obec Táborská vymáhala nyní tyto dávky pro sebe, s přísností mnohdy větší než páni dřívější. Ne lépe vedlo se řemeslníkům, kteří se sedláky tvořili jádro strany, avšak také byli přetíženi platy a tím oslabeni. Rovnost stavovská provedena byla pouze částečně a to jen ve vojsku, kde každý stejně byl podroben vojenskému velení a zákonu válečnému. Jinak bylo stavovské třídění zachováno a šlechta domohla se dokonce i vlivného postavení v obci Táborské. Jest tedy jisto, že v Táborství kvasily silné zárodky démokratické republiky, ale nevyvinuly se, byl tedy démokratický charakter Táborství přeceňován. Náboženská nauka Táborů, jejímž hlavním vybudovatelem byl biskup Mikuláš z Pelhřimova, daleko se uchýlila od učení Husova, ale tím i předstihla svůj věk. Lze míti za to, že vliv na její vývoj mělo i učení valdenské, v již. Čechách rozšířené. Jediným pramenem víry byla Táborům bible, všecky ostatní knihy byly jim chytrostmi Antikristovými, ale přes to vyznali se všichni kněží v latině, znali Otce církevní, knihy Wiklifovy, spisovatele od něho uváděné a j. Ba studium theologické a znalost latiny z opravdového zájmu náboženského vniklo i v prostý lid obojího pohlaví. Obřady byly zjednodušeny, duchovní dělili se jen na kněze a jáhny, lišící se od nekněží jen láskou, vírou, čistotou a ctnostným životem, nikoliv ornáty a jinými znaky vnějšími, bohoslužba vykonávána jazykem českým a na místě libovolném, zpívány české písně. I věrouka táborská se zjednodušila. O svátosti oltářní věřeno, že chléb a víno se neproměňují, že Kristus, jenž vstoupil na nebesa, ve svátosti není přítomen ani osobně, ani podstatně, nýbrž duchovně, svojí milosti. Z toho odvodili důsledek, že nesluší se svátosti konati poklonu a pozdvihovati ji. Ze svátosti podrželi ještě křest, jejž vykonávali velmi prostě. Zavrhovali víru v očistec, zádušní mše, žehnání křížem, zpověď, ctění svatých a ostatků. Posty ukládali jen ve spojení s modlitbou. Kromě neděle neměli svátků. Kněžské jmění a řády klášterní byly jim proti mysli, jen kněz bez hříchu smrtelného směl přisluhovati. Radikálností těchto nauk byli ovšem mnozí přivedeni na scestí, tak že v lůně Táborů vznikly sekty, jako Adamité, proti nimž Táboři vystupovali se stejnou přísností jako proti ostatním, kdož nesouhlasili s jejich učením. Později však Táboři prohlašovali, že každé trestání bludařů na těle i životě jest proti evangeliu a proti praxi prvotní církve. Po bitvě u Lipan Táboři silně upouštěli od svých věroučných zvláštností, tak že se obmezily jen na učení o večeři Páně. A to právě bylo hlavním podnětem k zakročeni proti Tábořirům na sněmě r. 1444. – V národnostní příčině Táboři vykonali ovšem mnoho tím, že přispěli k vymýcení německého živlu z Čech a dbali o český jazyk ve škole, kostele i j. Literatura o Táborech obmezuje se na několik málo vynikajících děl. Jsou to především Palackého Dějiny národa českého III., Tomkův Dějepis města Prahy IV., t., Děje university pražské I. (1849); z novějších pak: Goll, Quellen u. Untersuchungen II. (1882); Bezold, Zur Gesch. des Hussitentums (1874, čes. překl. od A. Chytila 1904), J. Vlček, Dějiny literatury české I. (1894) a Zd. Nejedlý, Prameny k synodám kněží pražských a táborských (1900). Z pramenů jediným celistvě zachovaným jest Mikuláše z Pelhřimova Chronicon Taboritarum (vyd. Höfler, Gesch. der Hussit. Bewegung II.). Podrobnější literaturu o celku, jednotlivostech i pramenech viz Zíbrt, Bibliografie čes. historie III. 1, str. 27 sl. Skč.

Související hesla