Taine Hippolyte Adolphe

, francouzský filozof, historik, estetik a literární kritik; profesor estetiky a dějin umění na univerzitě v Paříži. Představitel francouzského pozitivismu. Patřil ke kritikům Velké francouzské revoluce. Umělecké dílo může být podle něho vysvětleno na základě zkoumání původu, prostředí a historické situace, v níž umělec žije (Filosofie umění). Z jeho historických spisů jsou nejvýznamnější Les origines de la France contemporaine (Kořeny současné Francie), vlastně francouzské dějiny 18. a 19. století. Další díla: Dějiny anglické literatury, De l’Intelligence (O rozumu), Studie o dějinách a umění.

Ottův slovník naučný: Taine Hippolyte Adolphe

Taine [tén] Hippolyte-Adolphe, slavný franc. historik, aesthetik a kritik (* 21. dub. 1828 ve Vouziersu v Ardennách – † 5. bř. 1893 v Paříži), pocházel ze starousedlé rodiny ardennské; mládí prožil v drsné přírodě tamní, v starých lesích, na lukách u bystrých vod; zamiloval si zde přírodu láskou, která »rozechvívala celou jeho dušį a prochvívá jeho mnohou krásnou stranou cestopisnou, na př. v »Cestě Pyrenejské«. Na pařížské École normale jest nejpilnějším a nejnadanějším žákem; z básníků čitá zde vášnivě Musseta, Balzaca a Stendhala, který působí významně i v koncepty jeho filosofie dějinné a kritiky umělecké i kulturní; z filosofů jest významně jeho miláčkem Spinoza, jehož mathematický determinismus jej okouzluje, a Marcus Aurelius, jehož v 25. roce nazývá »pohanským Ježíšem Kristem«. Činnost abstraktní, touha velikých generalisací stravuje jej již tehdy; pod vlivem Guizotovým chce učiniti z historie vědu methodou věd ústrojných, pro něž vzbudil v něm zájem přítel Prévost-Paradol; z Micheleta učil se celkovým velikým pohledům a typické charakteristice dob a národů; ze Stendhala přejal zárodky své theorie o vlivu prostředí. Vlivy tyto byly však ztráveny a zpracovány ve smysle deterministické abstraktnosti. V první vědecké práci své Essai sur Tite-Live (první verse rukopisná z r. 1853, druhá, opravená, z r. 1855, 1. vydání r. 1856, 2. r. 1860) klade abstraktní determinismus přímo za theoretický postulát filosofie dějinné; v theorii historického studia, kterou chce podati také tato Essai, jest významno pro Tainea zvláště sloučení vědce a básníka, jež požaduje od historika a jemuž vyhovoval sám po celý život, často ovšem na úkor vlastní práce vědecké a vlastního myšlení vědeckého, jež nejednou obešel básnickou metaforou, uměleckým stilem a vnější analogií. Vliv přírodních věd v historickou theorii Taineovu zkonkretňuje se nejprve v novém vydání jeho studie o Lafontaineovi, La Fontaine et ses fables (Pař., 1860; první forma její z r. 1853 byla thesí doktorskou s titulem Essai sur les fables de La Fontaine); charakteristické jest, že tato práce, původně jako studie aesthetická založená, mění se v literárně-historickou monografii, uvažující o duchu gallském, o zemi, raçe, osobě a osudu Lafontaineově a o vlivu historických událostí v rozvoj básnických genrů; zde již vyskytují se počátky toho, co se nazývá obyčejně literárně-kritickou theorií Taineovou a čemu dostalo se později jasného a rozhodného výrazu v předmluvě k »Dějinám anglické literatury«; zde již vykládá se vznik díla básnického vlivem příčin vnějších: přírodních, společenských i historických; zde již jsou náběhy k jeho theorii raçy (která prohlubuje jen pojem Guizotův), prostředí (kde byli jeho předchůdci Dubos a Cabanis) a doby – ale ovšem posud ne vypracovaná v nástroj vědeckého badání a hlavně nevyzkoušená na vlastním poli, na literární historii celého národa. Úkol tento řeší Histoire de la littérature anglaise (1863, 4 sv. in 8°nebo 5 sv. in 12°); v úvodě k ní autor vyhrocuje svoji theorii s paradoxní útočností a bojovností, která byla důsledkem trpkostí a příkoří, jichž zažil Taine jednak jako professor na venkovských školách od moci státní, přisluhující konservativnímu pseudoidealismu, jednak od akademické a officiální vědy (Akademie váhala s udělením ceny za Tita Livia). V úvodě kříží se stopy různých vlivův a ideových směrů dosti neztráveně a nezceleně; celkem charakterisuje jej však nejvíce účelná snaha Taineova, učiniti z historie vědu positivnou, příbuznou vědám fysickým, chemickým, přírodopisným, vnésti do věd mravních mathematickou exaktnost. Taine vylučuje nejprve aesthetické cenění a hodnocení z literární historie a chce vésti si ryze popisně; chce podati »přírodopis duchů«; spisovatelé jsou jen příznaky a interprety kollektivných útvarů, jistých tříd lidí, citů, názorů. Do této theorie literárního studia jest však vepředena zvláštní mechanicko-evoluční filosofie dějin, jejíž prvky jsou provenience přerůzné. Taine chtěl vlastně provésti Montesquieuovu ideu zákonnosti v historii zpřesněním methody, po vzoru věd přírodozpytných, neboť Taine jest přesvědčen o souzákonnosti jevů fysických a duchových a domnívá se, že obojí lze pěstovati touže methodou; přejímá prostě řadu poznatkův a vztahů spíše než zákonů z přírodopisců hodně starých, jako Cuviera a Saint-Hilairea, i přírodozpytců moderních, jako Darwina, a přenáší je do sféry jevů mravních. V pravdě však nedochází dále než k více méně případným analogiím, které nemají vědní moci průkazné, a stejně tak jeho determinismus zůstává mechanickým abstraktem. Příčiny všech jevův a útvarů historických vidí v raçe, která jest mu »vnitřní pružinoų, v prostředí, jež znamená »vnější tla▽, a v době, jako v »získaném popudų, a domnívá se, že historické hodnoty lze stanoviti stejně přesně, jako hodnoty mechanické; methoda experimentálná, kterou chtěl Taine uvésti takto do historie, zůstala ve vědě ovšem pouhou násilnou fikcí, ale v krásné literatuře stala se ve versi ještě absurdnější a zhrubělé bojovným heslem, pod nímž Zola rozvinul prapor naturalismu (»Le roman expérimental«).Vývojovou ideu přejímá Taine z filosofie Hegelovy, chce z ní však vyloučiti dialektický element a nahraditi jej postupnou analysou duševních jevů podle Condillaca a Descartesa; avšak vlastních psychologických zákonů, podle nichž děje se vývoj od prvků individua až ve »faculté maîtresse« doby nebo národa, Taine nenalézá. Všeobecné disposice mravní jsou podle Tainea určeny hybnými silami dějinnými, »velikými danými pružinamį raçy, prostředí a doby, i vybíhá i tu koncept evoluční v mechanickou abstraktnost, třebas Taine bránil se proti námitkám, že potlačuje takto individualitu a možnost iniciativy a svobodné vůle. Literární cena »Dějin anglické literatury« jest značná přes to, že první díly zastaraly. R. 1864 Taine stal se professorem aesthetiky a umělecké historie na Ecole des beaux-arts (nástupcem Violeta-le-Duca) a byl tím přiveden v intimnější styk s uměními výtvarnými a s aesthetikou. Taine neopouští sice svých theorií přírodopisně-historických, ale doplňuje a bezděky korriguje je i hledisky aesthetickými a morálními. Vedle historika, který popisuje a vykládá, přichází v něm ke slovu i kritik ve starším smysle slova, který utřiďuje a soudí, hodnotí. Tato nova aestheticky kritická hlediska pronikají již v jeho Voyage en Italie (1866), hlavně však v jeho Philosophie de l'art, objímající čtyři svazky: Philosophie de l'ar en Italie (1865), De l'Idéal dans l'art (1867), Philosophie de l'art en Grèce (1869) a Philosophie de ľart dans les Pays-Bas (souborně pod titulem »Philosophie de l'art« ve 2 sv. od r. 1881). Taine chce uvésti i do aesthetiky mathematickou přesnost a domnívá se tvořiti aesthetiku vědeckou proti staré aesthetice dogmatické, protože nedává prý předpisův umělci, nýbrž vede si popisně jako »botanika užitá na díla lidská«; v pravdě však Taine nevede si empiricky, nýbrž pracuje abstraktními konstrukcemi. Taine vyvozuje umění velikých epoch, ať řecké, ať renaissanční, determinačním působením raçy, prostředí a doby, při čemž nepozoruje, že jeho determinismu uniká právě individualita, genialita, vlastní tvůrčí činnost a že podává vlastně jen dějiny civilisace a nanejvýše vkusu, ne však dějiny umělecké tvorby. Zejména domnělý Taineův zákon o vzniku díla z prostředí je pouhým konstruktivným schematem, vnější zjednodušující formulkou; závislost genia na vládnoucí tendenci doby nelze prokázati. Základem umělecké tvorby jest Taineovi napodobení přírody, ne však věrné a mechanické, nýbrž pozměněné, které přivádí k platnosti podstatné vládnoucí charaktery předmětů; ty akcentuje jasněji a lépe než příroda, kterou tedy uměni zdokonaluje, jejíž mezery vyplňuje. Těmito podstatnými charaktery jsou vládnoucí typy té které doby, které umělec vtěluje v dílo své následkem své konformity s prostředím. (Tragédie Racineova na př. vysvětluje se jako vtělení ideálu dvořana, vládnoucího typu tehdejší doby.) A zde Taine nalézá také zárodek k hodnocení uměleckého díla, k jeho hierarchisování. První kriterion Taineovo jest tu důležitost význačného charakteru – důležitost ve smysle přírodovědném: čím jest typ nebo model umělecký trvalejší, stálejší, všeobecnější (typy národní, raçové nebo typy vyjadřující celé kulturní a civilisační epochy stojí nejvýše). Druhým hodnotícím principem jest Taineovi prospěšné působení význačného charakteru (charaktery intelligentní, charaktery silné vůle, obětavé lásky) – tedy měřítko společensky-morální. Třetím kriteriem jest »stupeň konvergence účinků«, t. j. výrazová sila, která směřuje k jednotnosti a celosti, síla invence a komposice – kvalita aesthetická a technická; na počátku literární periody jest konvergence tato malá, na konci periody, v době úpadku, rovněž (nedostatkem vůle a síly tvůrčí), nejvyrovnanější díla jsou uprostřed rozvoje. Nejdokonalejším dílem, arcidílem (chef ďoeuvre), jest ono dílo, »v němž největší síla nabývá největšího rozvoje«. Jak viděti, jsou kriteria ta, až na kriterion poslední, vnější, utilitaristická a morálná a ne aesthetická; aesthetickým myslitelem Taine není a jeho psychologie tvorby zůstává často na povrchu. Události let 1870 – 71 působily na Tainea mocným dojmem a probudily v něm konservatismus; jeho výrazem jest jeho historické dílo Origines de la France contemporaine (1875 až 1890, 7 sv. in 8°: Ancien régime 1 sv.; Révolution 3 sv.; Empire 2 sv.). Taine ani tu není empirickým historickým vědcem; zkoumá nedostatečně původ a váhu svědectví, nepodává přesně jejich obsah, nepřesně cituje, stran icky interpretuje, nemá odborné vědecké průpravy; dílo jeho jest dílem filosofické obraznosti, dílem bohatého koloritu a umělecké suggesce. Celé dílo Taineovo jest mimo jeho vůli a vědomí dílem metafysikovým a logikovým, dílem hypothetické zvůle, dogmatismu a apriorismu, ne vědní empirie. Byl výrazem potřeb a touhy svojí doby, která se obracela po romantismu k objektivné pravdě, k positivnosti, k zákonné průkaznosti; Taine chtěl uvésti i do věd duchových zákonnost, methoda jeho byla však v lecčems nedomyšlená, na nedorozumění založená; sliboval spíše výsledky, než jich podával. Byl více romantikem a umělcem inspirovaným vědeckými pomysly, než vědeckým pracovníkem. Význam jeho ve filosofii byl negativný; positivnější jest jeho činnost historická, kde dílo jeho udrží se přese všecky slabosti vedle díla Renanova, Guizotova a Micheletova, a hlavně jeho činnost literárně-kritická; dílo jeho znamená tu přes všecky nedostatky první pokus o vědeckou kritiku, první její kodifikaci. Vzácné osobní a charakterové kvality, naprostá myšlenková poctivost a bojovná opravdovost a vroucnost, silné osobní přesvědčení a jistota, s jakou řešil nejsložitější a nejbolestnější otázky doby, byla – vedle velkoleposti jeho konceptův a generalisující důslednosti, i bohatého, opravdu uměleckého výrazu slovního – příčinou velikého vlivu, jímž ovládl všechen duchovní a kulturní život v 2. pol. XIX. stol. ve Francii a částečně i v Evropě. Z ostatních děl jeho posud nejmenovaných stůjte zde ještě: Voyage aux Pyrénées (1855); Les philosophes français (1856; velmi ironický výpad proti eklektickému idealismu); Essais de critique et d'histoire (1858); Nouveaux Essais de critique et ďhistoire (1865); Vie et Opinions de Thomas Graindorge (1868; kniha plná jemné ironie a vzácné pozorovatelské finessy); De l'intelligence (1870, 2 sv.); Le suffrage universel (brošura, 1871); Notes sur l'Angleterre (1872); Derniers Essais de critique et ďhistoire (1894); Carnets de voyage (1896). Z korrespondence jeho vyšly posud tři svazky. Srv. Václav Tille, Filosofie literatury u Tainea a předchůdců (Pr., 1902); Sainte-Beuve, Causeries du lundi, XIII (1857) a Nouveaux lundis, VIII (1864); G. Planche (v »Revue des Deux Mondes«, duben, 1857); Edm. Scherer, Mélanges de critique religieuse (1888); P. Janet, La Crise philosophique (1865); F. Ravaisson, Rapport sur les progrès de la philosophie (1868); P. Bourget, Essais de psychologie contemporaine (1883); E. Hennequin, La critique scientifique (1888); F. Brunnetière, Évolution des genres, I. sv. (1889); G. Monod, Renan, Taine et Michelet (1894); A. de Margerie, H. Taine (1894, katol. stanov. sko); E. Dowden, Literary criticism in France (Boston, 1895); G. Barzelloti, Ippolito Taine (Řím, 1895, franc. překlad úplnější Paříž, 1900); V. Giraud, Essai sur Taine, son oeuvre, son influence (t., 1901); G. Renard, La méthode scientifique de l'histoire littéraire (1900); I. Zeitler, Die Kunstphilosophie v. H. Taine (Lip., 1901); Wiegler, Französische Rebellen (»Moderne Essays«, Berl.,1904); Péladan, Une esthétique nouvelle (v »Les Arts de la Vie«, 1905). – Do češtiny přeložena »Filosofie umění« (přeložil Sýkora v Pelclově Kritické knihovně) a části »Dějin angl. literatury« (také vyd. Pelclovým). Šld.

Související hesla