Taoismus

 (9.4kB - 79×330px)

, čínské filozofické i náboženské učení. Spolu s konfucianismem a buddhismem čínským nejvýznamnější duchovní proud v Číně. Taoismus hrál významnou roli při přijímání buddhismu v Číně (viz též čchan), hluboce ovlivnil čínské umění, zejména poezii a malířství, a vytvořil základ pro rozvoj čínského lékařství a některých přírodních věd. Jeho základním kánonem je Tao-cang, základním dílem Tao-te-ťing. Ústřední myšlenkou taoismu je, že celý svět je bez ustání v pohybu a vše je relativní a pomíjivé, neboť každá věc v sobě obsahuje svůj protiklad, v nějž se v průběhu vývoje proměňuje. Tento cyklický vývoj je spontánní, řídí se jenom sám sebou a nemá žádný účel. Věčné a neměnné je jenom tao, původní nebytí a prázdnota, z níž vše vzniká a do níž se vše navrací. Svět vzniká v tao v podobě síly-látky čchi, jejíž vzájemně protikladné složky jin-jang jsou příčinou stálého pohybu a změn. Historicky se zformovaly dva proudy taoismu, a to taoismus filozofický (tao-ťia) a religiózní (tao-ťiao), které mají mnoho shodných, ale i rozdílných prvků. Filozofický taoismus vychází z děl Lao-c’a a Čuang-c’a. Je to filozoficko-mystické učení, jehož náplní je dosažení tao, tj. mystické splynutí s původním stavem nebytí. Předpokladem splynutí je trvalé vnitřní ztotožnění se s povahou tao, což je čistota, prázdnota, jednota. K tomu slouží různé meditační, dechové i fyzické praktiky (nej-tan), v každodenním životě pak řízení se zásadou wu-wej. V některých kratších historických údobích (zejména za dynastií Chan a Tchang) byla taoistická filozofie součástí státní ideologie. V období dynastií Wej a Ťin (3. – 5. stol.) vstřebal taoismus (v podobě tzv. neotaoismu) i některé prvky konfucianismu. Religiózní taoismus vznikl spojením filozofického taoismu, zlidovělého taoismu, tradičního náboženství a okultismu. Typické je uctívání různých božstev, k nejvyšším patří i Lao-c’ a Žlutý císař (Chuang-ti). Od pol. 2. stol. n. l., kdy Čang Ling založil sektu Cesta pěti měřic rýže, se religiózní taoismus organizuje v mnoha školách a sektách, jejichž společným cílem je dosažení nesmrtelnosti; jako metody vedoucí k tomuto cíli se používají (v různých školách v různé míře) různá náboženská přikázání, rituály, cvičení, alchymie, magie, půst, sexuální praktiky aj. Největšího rozkvětu dosáhl religiózní taoismus v 7. – 8. stol. Od 13. – 14. stol. se existující sekty spojily do dvou hlavních směrů, a to do severní větve (Čchüan-čen-tao) a jižní větve (Čeng-i-tao), které působí dodnes. Viz též božstva taoistická, kláštery taoistické, posvátné hory taoismu, sekty taoistické.

Ottův slovník naučný: Taoismus

Taoismus (z čín. tao, rozum), slove náboženství čínské sekty Tao-ssï č. taoistů, která uctívá Lao-tsï jakožto svého zakladatele, ač neprávem, tím více, poněvadž dnešní taoismus s naukami Lao-tsïovými nemá nic společného a jim ani nerozumí. taoismus, rozšířený zvláště ve třídách nižších a uznaný za náboženství státní, jest směsí kultu předkův a přírody, prostoupenou živly buddhistickými, při níž velikou úlohu hraje zaklínání duchů. Božstev a geniů taoismus má nepřehledné množství; v čele bohů stoji »vznešený panovní▽ Y-huang-šang-ti. Z geniů jsou prvními pah-siové, t. j. osm geniů, v jejichž čele je Šeu-sing »bůh dlouhého životæ. Taoismus tak jako buddhismus věří ve stěhováni duší. Kněží náboženství tohoto slovou taotsï a dělí se v kněze světské a řádové, kteří se nežení. V čele kněžstva stojí thien-tsï »mistr nebes«, zosobnění prvního boha, jakýsi papež sídlící na sev. hranici provincie Fu-kienu na Lung-fu-šanu, »hoře draka a tygræ, ale nemá žádného rozhodujícího vlivu, ani hierarchického ani politického. Taoismus býval kdysi u veliké vážnosti na dvoře čínských císařů, ač nyní jeho význam značně poklesl. Literatura taoismu je velmi rozsáhlá, ale namnoze málo přístupná. Srv. de Rosny, Le Taoïsme (Pař., 1892).

Související hesla