Templáři

, nejstarší řád rytířský, založený francouzským rytířem Hugem de Panys v roce 1118 jako „Chudé rytířstvo Kristovo Šalomounova chrámu“ (čili templu v Jeruzalémě); původně pouze malá skupina francouzských rytířů určená k ochraně poutníků do Svaté země (Palestiny). Pod patronací Bernarda z Clairvaux se další činnost templářů rozvíjela ve dvou směrech, veřejně a skrytě. Veřejná, exoterní stránka spočívala zejm. v oficiálním úkolu zajišťovat přístupové cesty do Svaté země a bojovat proti nevěřícím. Skrytou činností bylo zřejmě pěstování a rozvíjení esoterního vědění mezi vybranými členy řádu. Počáteční přízeň panovníků a rozsáhlé majetky na území křižáckých států i v Evropě umožnily řádu provádět ve 12. – 13. stol. rozsáhlé finanční operace. Po roce 1230 se templáři usídlili i na území českého státu. Po pádu Akkonu 1291, ztrátě pozic řádu v Palestině a po konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným začalo kruté pronásledování templářů katolickou církví a panovníky (s výjimkou Portugalska a Valencie, kde se řád templářů transformoval v jiné řády). Velmistr řádu byl obviněn z kacířství a upálen. Řád byl v roce 1312 papežem zrušen a jeho majetek získali johanité; v praxi však většina majetku zůstala v rukou světských feudálů (zejm. francouzského krále). Na esoterní učení templářů zčásti navázali svobodní zednáři. Viz též esoterismus, grál.

Ottův slovník naučný: Templáři

Templáři (templarii, fratres militiae templi, equites templi, pauperes commilitones templi Salomonis) byli členové jednoho ze tří velikých řádů rytířských. Základ k tomuto řádu položili r. 1119 franc. rytíři Hugo z Paynsu a Gottfried ze St. Omeru, kteří spojili se se 6 jinými rytíři a zavázali se ochraňovati poutníky na cestě od břehu mořského do Jerusalema. Připojili se k řeholi kanonie augustiniánské a složili vedle obvyklých tří řeholních slibův i ten, že budou ochraňovati poutníky. Král Balduin II. dal jim za obydli čásť svého paláce, kde dříve stával chrám Šalomounův (templum), z čehož vznikl název templáři Na synodě v Troyes (1128) byla řehole schválena a v čelo řádu postaven mistr. Prvým stal se Hugo z Paynsu, jenž s podporou sv. Bernarda a osobním zakročením na cestě po Francii, Anglii a Španělsku (1129) získal asi 300 nových rytířů s četným průvodem pěším i jízdným. Z ochrany poutníků vyvinula se pro templáře velmi záhy povinnost bojovati proti nevěřícím a udržeti Sv. zemi v rukou křesťanských. Proto byli od papežů podporování všelikými výsadami. Eugen III. udělil jim za odznak červený kříž na bílém plášti. Podle bully Alexandra III. z r. 1163, od pozdějších papežů obnovované, nesměl nikdo na templářích žádati slibu manské věrnosti. Tato politická exemce rozmnožena o jiné i na poli církevním. Přízeň papežů způsobila, že řádu přibývalo členův i majetku. Proto také řád byl rozdělen na provincie, jichž v Orientě bylo asi 5, v Evropě asi 12. Větší državy templářů sluly prioráty neb praeceptoráty, menší balleie a komturie. Vzrůst řádu měl za následek změny v jeho složení i řeholi. Jádro tvořili i později rytíři, kteří musili býti původu šlechtického. Druhou třídu tvořili bratří sloužící (fratres servientes, frères sergents), kteří byli původu občanského a dělili se na bratry zbrojnoše (armigeri, frères servants d'armes) a bratry řemeslníky (famuli, frères servants des métiers). Zbrojnoši tvořili zbrojný průvod rytířův a mohli zastávati i nižší úřady, řemeslníků bylo užíváno k řemeslu i hospodářství. Šat bratří byl hnědý nebo černý s červeným křížem. Třetí třídu tvořili řádoví kaplani, kteří obstarávali církevní věci řádu, neboť templáři byli církevně samostatní a podléhali jen papeži. Šat měli hnědý, jen biskupové jejich nosili bílý plášť rytířský. Kromě těchto měl řád ještě jiné členy v širším slova smysle, kteří je podporovali buď brannou mocí v čas války, nebo penězi. Tím řád nabyl vlivu ve všech kruzích občanského života. Denní pořádek řehole templářů ukazuje také na splynutí rytířství a mnišství. V čele řádu stál velmistr (summus magister, minister generalis), jenž měl knížecí hodnost a tomu odpovídající průvod. Měl rozsáhlou moc, avšak bez svolení generální kapituly nebo konventu v Jerusalemě nesměl obsaditi žádný vyšší úřad, nesměl prodati žádný pozemek, vypověděti válku, ujednati mír a p. Byl volen od 12 voličů, z nichž 4 byli bratří. Zástupcem velmistra byl senešal, správcem vojenství maršál. Správcem všeho majetku řádového byl komtur čili velkopraeceptor král. Jerusalemského, za nímž ve stupnici stál turkopolier, velitel jízdy. Zástupcem velmistra v jednotl. provinciích byli velkopraeceptoři neboli provinciální mistři. Jednotlivé domy čili kommendy spravovali komtuři, též praeceptoři neb baillivové zvaní. Nižšími úředníky byli podmaršál, praporečník, komtur přístavu akkonského a j. Největší moc v řádu měl konvent, skládající se z velmistra jako předsedy, nejvyšších úředníkův a rytířů, povolaných od velmistra. Zasedal v Jerusalemě. Generální kapitola skládala se z konventu a předních bratří z provincie, scházela se však zřídka a proto byla zastupována konventem. Kromě toho každá větší kommenda měla svou kapitolu. – Vzrůst bohatství a moci způsobil záhy úpadek přísné původně kázně řádové a velmi záhy, již na poč. XIII. stol., řád byl od papeže obviňován z kacířství. Právě v té době byl řád nejmocnější, mělť kolem r. 1260 asi 20.000 rytířův a držel asi 9000 komturií, balleií, kommend a j. Veškerý tento majetek byl prost desátků, cel a dávek. Statečnost a odvaha sice z řádu nevymizely, avšak panovačnost bohatstvím a mocí způsobená vedla k tomu, že templáři často provozovali svou zvláštní politiku bez ohledu na obecné zájmy. Tak proti nenáviděným johannitům spolčili se tajně i se Saracény, jimž chtěli také zraditi Bedřicha II. při jeho křížové výpravě. Tím ovšem sami vydatně přispěli ke ztrátě Sv. země. Po pádu Akky (1291) velmistr Gaudini přesídlil na Cypr do Limissa, brzy potom řád vzdal se však dalšího bojování proti nevěřícím a přesídlil se do Francie, kde měl nejvíce statků. Velmistr Jakub Molay zvolil si za sídlo Paříž (1306). Ohromné bohatství i moc řádu vzbudily závist u krále franc. Filipa IV., jehož nepřátelství vůči templářům bylo zvýšeno i tou okolností, že řád, podléhaje přímo papeži, podporoval Bonifáce VIII. v jeho sporu s Filipem IV. Když po Bonifacovi nastoupil povolný Kliment V., král odhodlal se zničiti řád. Na základě nehodnověrných výroků dvou pochybných svědků byl proti templářům vyhlášen process. Byli obviňováni, že zapírají Krista, pášou sodomii, uctívají modlu bafometa (zlatá vousatá hlava), dárce světských rozkoší, a p. Ovšem jednotliví členové řádu dopustili se svými skutky nebo frivolními výroky podobných zločinů, avšak pro obvinění celého řádu nelze naprosto najíti důvodů. V noci s 12. na 13. říj. 1307 byli všichni rytíři ve Francii i s velmistrem zatčeni, statky jejich konfiskovány. Říšské shromáždění svolané do Toursu (1308) potvrdilo vinu templářů a také papež na nátlak králův nařídil velikému inkvisitoru v Paříži i venkovským biskupům, aby v processe pokračovali. Mučením bylo vymáháno na jednotlivcích přiznání, jež pak sloužilo za podklad k obvinění celého řádu. Process trval do čna 1311, načež koncil ve Vienně měl vynésti rozsudek. Ještě před ukončením processu dal Filip upáliti 54 rytířů, kteří se vzpírali přiznati vinu. Koncil ve Vienně nepokládaje vinu templářů za zjištěnu nechtěl vynésti rozsudek. Proto bázlivý papež, aniž se o vině řádu určitě vyjádřil, zrušil v tajné konsistoři 22. bř. 1312 řád, jehož majetek měl připadnouti johannitům. Na velmistrovi Jakubu Molayovi bylo již dříve na mučidle vynuceno přiznání viny, jež měl učiniti i veřejně. Místo toho Molay veřejně prohlásil řád za nevinný, načež jej dal Filip i s velkopraeceptorem normandským Guidonem upáliti na ostrově v Seině (18. bř. 1313), ačkoliv oba podléhali jurisdikci papežské. Mnoho rytířů bylo doživotně uvězněno, propuštění byli živeni v klášteřích nebo přestoupili do řádu johannitského, mnozí pak se vrátili do života světského. Statky jen částečně připadly johannitům, neboť ve Francii, částečně také v Anglii zmocnila se jich koruna. V Portugalsku t. byli r. 1319 proměněni v řád Kristův, který trvá podnes. – V XVIII. stol. jesuité snažili se nově vznikající svobodné zednářství přetvořiti v duchu katolicko-hierarchickém a proto chtěli do něho zavésti domnělé staré řády templářské. Východiskem těchto snah byla jesuitská kollej v Clermontě a z tamní jesuit. zednářské lože vznikl také nový řád templářský ve Francii, jehož hlavním cílem bylo zachování rytířského ducha a vyznávání osvícenského deismu, vycházejícího z časové filosofie. Proto měl mnoho šlechtických členů a proto byl také za revoluce rozehnán. Za direktoria byl obnoven a od Napoleona I. byl podporován jako šlechtický politický spolek. Ačkoliv se vysiloval směšnými vnitřními spory a za restaurace pro své osvícenské zásady byl nenáviděn, přece trval dále. R. 1833 byl v Paříži vysvěcen nový »templ«, při čemž vystupoval také dámský spolek templářský. Asi r. 1837 nový tento řád se rozešel. – Do Čech přišli templáři r. 1232, o jedenáct let později usadili se na Moravě, avšak počet a moc jejich v našich krajinách zůstaly vždy nepatrné. Nejvíce vzmohli se u nás za Václava II. V Praze měli dvě residence. R. 1252 vystavěli si klášter na nynějším plácku sv. Anny na Starém městě blíže Karlova mostu, při kostelíku sv. Vavřince. Po zrušení řádu r. 1312 klášter a kostel ten dostal se spolu s jinými statky johannitům, kteří jej však již násl. roku postoupili malostranským dominikánkám sv. Anny, kteréžto jméno pak přijal kostel i klášter. Byv zrušen r. 1782, stal se skladem tiskárny Haaseovy. Druhá residence byla v Celetné ulici, jak svědčí podnes název budovy »Templ«. – Literatura: Dupuy, Histoire de l'ordre militaire des Templiers (1654);Gurtler, Historia Templariorum (1703); Le Jeune, Histoire critique et apologétique de l'ordre des chevaliers du Temple de Jérusalem (1789); Raynouard, Monuments historiques relatifs à la condamnation des Templiers (1813); Wilcke, Gesch. des Tempelherrenordens (2. vyd 1860, 2 sv.); Michelet, Procès des Templiers (1841 – 51, 2 sv.); Havemann, Gesch. des Ausgangs des Tempelherrenordens (1846); Schottmüller, Der Untergang des Tempelherrenordens (1887, 2 sv.); Prutz, Entwicklung u. Untergang des Tempelherrenordens (1888); Lavocat, Procès des frères et de l'ordre du Temple (»Revue historique«, 1889); Langlois, Le procès des Templiers (»Revue des deux mondes«, 1891); Prutz, Kritische Bemerkungen zum Process des Templerordens (»Deutsche Zeitschr. für Geschichtswissenschaft« 1894). Skč.

Související hesla