Tennyson Alfred

, anglický básník; představitel oficiální, čítankové i dvorní, viktoriánské literatury. V rané poezii (Poems Chiefly Lyrical – Básně převážně lyrické) rozmělňoval podněty romantiků (zejm. J. Keatse), později komponoval nostalgické básně o životě krále Artuše a jeho družiny (Idyly královské) nebo se v cyklech lyrických básní neúspěšně snažil spojit intimní témata ztráty přítele (In Memoriam), nešťastné lásky a šílenství (Maud) s povrchním pokrokářstvím a prvoplánovým patriotismem (Útok lehké kavalerie). Mistrovským zvládnutím formy (psal mimo jiné blankversem) ovlivnil nejen anglické básníky, ale i české lumírovce (J. V. Sládek, J. Vrchlický). Česky vyšla též epická báseň Enoch Arden, lyrickoepická skladba Princezna (odmítající emancipaci žen) a dva výbory Vybrané básně.

Ottův slovník naučný: Tennyson Alfred

Tennyson Alfred, slavný básník angl. (* 5. srp. 1809 – † 6. říj. 1892). Byl syn zámožného kněze církve anglikánské z rodiny, jež původ svůj odvozuje od normanských předkův a počítá se k nejstarší šlechtě domácí. Vzdělání prvního Alfred s bratry svými nabyl ve škole rodné vsi (Somerby v hrabství lincolnském) pod dozorem otcovým, pak na latinské škole v hrabském městě Louthu. Už tam vydal s bratrem Charlesem r. 1828 svazeček básní pod názvem Poems by two brothers, jimž od přátel a. známých dostalo se hojně pochvaly. Také delší báseň The lover's tale je z této doby, ale na veřejnost vydána byla teprve r. 1879. Z Louthu Tennyson s bratry přešli na universitu v Cambridgei a vstoupili do kolleje Trojické, kde tou dobou bylo několik mladíků, z nichž Tennyson nejdůvěrněji přilnul k Arthuru Hallamovi, synu slavného historika; a předčasná smrť tohoto přítele později podnět dala k řadě básní elegický rozjímavých, nadepsaných In memoriam, které zaujímají vynikající místo mezi plody Tennysovými. R. 1830 a 1833 vydal další svazečky básní, které nedošly uznání nedílného, tak že Tennyson pak skoro na 10 let se odmlčel a teprve r. 1842 zase vystoupil s novou sbírkou vybraných kusů starších, částečně přepracovaných, s hojnými přídavky novějšími. Od té doby čtenářstvo anglické plody jeho přijímalo vždy velmi vděčně, ač ovšem také vyskýtali se kritikové, kteří leccos vytýkali; ale chvála byla vždy v rozhodné převaze mimo jedinou výjimku: r. 1855 totiž vyšla báseň Maud, která byla skoro jednomyslně odsuzována. Před tím však již rychle dobytá sláva básnická měla pro Tennysona také praktický následek velmi důležitý: brzo po vydání básní r 1842 obdržel ze státní pokladny roční plat 200 liber, a z domova jsa zámožný, nemusil po dokončení studií ucházeti se o žádný úřad veřejný, nýbrž zcela se oddal činnosti básnické. Ba podzim r. 1850 ustanoven jest (po Wordsworthovi) básníkem dvorským (poet laureate), s kterýmžto čestným úřadem spojen jest roční plat 100 liber a povinnost jen nepatrná: skládati básně příležitostné k událostem pro rodinu královskou významným. T. r. 1850 Tennyson také se oženil a zařídil si šťastnou domácnost. R. 1855 obdržel od university oxfordské čestný doktorát práv, brzy potom stejnou akademickou hodnost od university cambridgeské. Právě po 30 letech dalšího života v klidném, ale básnicky veleplodném zátiší r. 1885 povýšen jest od královny Viktorie na peera anglického jakožto lord Tennyson of Aldworth and of Freshwater. Panská sídla těchto jmen (Aldworth v Sussexu a Freshwater na ostrově Wightě) Tennyson už dávno před tím si koupil a na nich střídavě se zdržuje v úplném ústraní oddával se své činnosti poetické. Na svém venkově v kruhu zdárné rodiny, mezi knihami a v krásné přírodě cítil se šťasten. Takto dočkal se také věku vzácně vysokého, 82 let. Choť jeho jej přečkala do r. 1896. Syny měl dva: starší Hallam zdědil po otci panství i šlechtictví, mladší Lionel zemřel r. 1886. V klidu a pohodlí Tennyson složil veliký počet básní a sebrané plody jeho plní devět slušně objemných svazků. Jsou to básně lyrické, epické i dramatické a hlavním znakem všech jest dokonalá, po všech stránkách umírněná lahoda vnějších tvarů přerozmanitých i obsahu myšlenkového, v němž každý záchvat vzrušenější má konejšivou protiváhu. Tennyson již podle svého původu a vychování a všeho pozdějšího života je dokonale uhlazený a umírněný, má všecka svá hnutí mysli a všecky jejich výrazy úplně v moci, nikde nepouští uzdu přílišnosti; i v horování umí se mírniti. Odchylek od tohoto základního tónu jest v básních jeho velmi málo; ale přece jsou, poněvadž Tennyson nebyl prázden ohně básnického, ač jej pod klidnou úměrností utlumoval. Nejvzrušenější jsou asi Locksley Hall, Maud a Aylmer’s Field, které všecky líčí vášnivé pobouření mysli mladíkův nešťastnou láskou; ale tyto básně právě a zejména »Maud« nejméně se líbily většině čtenářův. Jinou vlastností jeho plodů je věrný realismus v líčení přírody, jemuž básník naučil se od malička nejvíce meškaje v samé přírodě venkova; a ještě jinou úplná korrektnost názorů náboženských a dokonalá cudnost. S pochvalou vytýká se v úvaze o jeho významu v nejnovějších dějinách liter. angl. níže citovaných, že nikdy nenapsal ani řádky necudné. Umírněnost právě vytčená jeví se též v elegiích In memoriam, 132 kusech, jež nebyly složeny jedním proudem, nýbrž během 17 let. Líčí nikoli zdrcující bolest nad smrtí přítelovou, nýbrž tichý zal, v němž básník netone, ale obraceje zrak k budoucnosti vysoko nad něj se povznáší do světlých končin pevně důvěřující naděje. Z r. 1847 jest The princess, již nazývají předvěstí vyššího vzdělání ženského. Rekyně, dcera královská, chtíc vybaviti ženy z poddanosti mužů, založí universitu výhradně ženskou, jež měla odchovávati dívky k budoucí rovnoprávnosti s muži. Ale láska, které vší mocí se vzpírala, překonává její hrdost a mění ji v ženu něžnou, panující jen oddaností. – Zvláštní elegickou něhou vyniká delší epická báseň Enoch Arden (1864). Rek, chudý plavec, získá lásku dívky, která proň odmítne bohatšího nápadníka mlynáře. Vydá se, aby ze mzdy zachoval více, než doma vydělati může, na lodi obchodní do světa a má ve dvou letech se vrátiti. Ale loď se rozkotá a nevrací se. Deset let žena čeká a neuživila by sebe a dětí, kdyby jí nepodporoval dřívější nápadník, člověk šlechetný, kterému konečně, když došla bezpečná zpráva o záhubě lodi, ruku podá. Mezitím Enoch s dvěma soudruhy z rozbité lodi zachrániv se na opuštěný ostrov marně čeká, až by nějaká loď plula kolem. Ale po dlouhých letech dočká se přece a dostane se domů, kde se dovídá o druhém sňatku své choti. Připlíživ se k oknu jejímu na večer vidí na vlastní oči spokojený život rodinný a – obětuje se, aby klidu toho nepřerušil. Dlouhé útrapy ho změnily k nepoznání; zůstane v rodné dědině a teprve umíraje prozradí se staré sousedce a vzkazuje bývalé choti své ubezpečení, že ji do smrti věrně miloval a ještě umíraje jí žehnal. – Na výši dokonalosti vypravovatelské Tennyson stojí v Idyllách královských (Idylls of the king), kterých celkem je 12, složených v různých dobách: 1859 Enid, Vivien, Elaine, Guinevere, 1869 The coming of Arthur, The Holy Grail, Pelleas and Ettore, The passing of Arthur, 1872 Gareth and Lynette, The last tournament, 1885 Balin and Balan. Prvotně každá z těchto idyll byla myšlena jako samostatný celek; v nových vydáních básník sám je seřadil tak, že dávají do jisté míry epos souvislé. Jsou takořka vzkříšením staré britskokeltské báje o králi Artušovi a vybraných rytířích jeho stolového kruhu, jakož i vznešených paní a dívek k nim náležitých. Tennyson děje tyto fantastické pojal se stanoviska nejlépe jim svědčícího, vypravuje je, jako se vypravují pohádky dětem. Osoba Artušova jest vnějším svazkem, jenž jednotlivé kusy v celek spojuje; ale také vnitřní pásmo je víže vespolek: nevěra Artušovy choti Guinevery, o které rytířský král nemá tušení a která přece všechen dvůr jeho otravuje. – Teprve v 66. roce věku Tennyson začal psáti dramata a složil jich sedmero. O dvou The Cup (1881) a The falcon (1879) říká se právem, že by látku v nich obsaženou zajisté mnohem zdárněji byl vzdělal ve formě epické. Třetí The promise of May (1886) jest jakási tragédie občanská, jejížto rek, zástupce zásad evoluce, jednu dívku lehkomyslně zmaří a po málo letech by si vzal její sestru, kdyby z nenadání, ale ještě v čas, neobjevila se první a neprozradila jeho podlost. Poslední kus básníkův The Foresters (1892) založen jest na národních balladách o Robinu Hoodovi, zidealisovaném loupežníku; jest to rozmarná lehká hříčka pastýřská Dramata vysokého slohu, tragédie historické Tennyson napsal tři; Queen Mary (1875); Harold (1877); Becket (1885). Rekyně prvního kusu jest dcera Jindřicha VIII., známá v dějinách anglických jakožto královna krvavá, která v říši své snaží se zase povznésti katolicismus, neúprosně a krvavě potírá odboj protestantů, ale konečně vidouc marnost svého zápasu zoufá si a zahyne. Harold je poslední král anglosaský, který neblahým sběhem okolností ještě jako princ dostav se do rukou Viléma, vévody normanského, přísahal mu, že mu dopomůže k trůnu anglickému a pak sám byv ustanoven králem (po smrti Edvarda Vyznavače) přísaze dostáti nemůže a v bitvě Hastingské byv poražen hyne. Becket konečně jest nelprve spolubojovník a přítel krále Jindřicha II., a povýšen byv od něho na arcibiskupství canterburské, staví se energicky na stanovisko duchovní moci proti světské a v zápase tom i život ztrácí. Tragické jádro ve všech těchto dějích nepochybně jest obsaženo, ale básníku nepodařilo se dosti dramaticky je soustřediti a k platnosti přivésti. Ale charakteristika osob je ve všech dramatech Tennysových výborná a kusy jeho jako díla poetická jsou genia jeho důstojny. – Srv. Chamber's Cyclopaedia of Engl. literature III.3, kde na str. 548 uvedena jest hojná literatura podrobná; dále též dr. Gust. Körting, Grundriss d. Gesch. d. engl. Litteratur, 2. vyd. 1905, str. 415. Do češtiny překládali z Tennysona J. V. Sládek, Primus Sobotka, Fr. Krsek.

Související hesla