Tenor

a) vysoký mužský hlas, rozsah asi c – c2; b) v gregoriánském chorálu tón, na němž se recituje text; c) v raném vícehlasu (asi do 16. stol.) název hlasu, který je základem skladby (cantus firmus).

Ottův slovník naučný: Tenor

Tenor, lat., nepřetržitý průběh; řada; smysl neb obsah (nějakého článku nebo spisu). Tenor (ital. tenore), vyšší mužský hlas, vlastní dospělejšímu věku mužskému. Rozeznávají se dva druhy tenoru, lyrický a hrdinný. Lyrický tenor je měkčí a vyšší, kdežto hrdinný silnější a nižší, blíže se barytonu; hrdinný tenor odpovídá asi mezzosopránu a má menší objem (od c – b'), lyrický dosahuje c'' a cis’’. Ve sboru smíšeném tenor tvoří druhý hlas prostřední, ve sboru mužském vede jakožto první tenor hlavní melodii a jako druhý tenor má vyšší hlas střední. Klíčem tenoru býval dříve klíč C na čtvrté linii, teď tenor znamená se klíčem houslovým a zpívá se o oktávu níže. – Tenor slove také part ve skladbách vokálních a instrumentálných, jenž jest určen pro hlas tenorový neb aspoň jemu co do své výšky odpovídá. Podle toho také nástroje, mající objem tenoru, slovou tenorové, jako tecornet, tenofagot, tenorový roh a j. Jméno tenor znamenalo původně, ve století XII., hlavni melodii, proti níž hlas vyšší (discantus) diskantoval, t. zpíval odlišně. Později k tomu přistoupil kontratenor, protějšek diskantu, který však se pohyboval brzo výše, brzo níže než tenor, tak že vyžadoval velikého objemu. Rozdělil se tudíž ve hlasy dva, a to podpůrný hlubší (basis, bas) a výplňkový vyšší (altus, alt, zvaný ještě dlouho kontratenor). Za to diskant stal se později hlasem melodie, cantus, zván jsa také supremus, soprano (nejvyšší). U Francouzů slove tenor také taille a bývá zhusta spojován s hlasem hrdelním č. fistulí, ač fistule jest jen surrogatem tenoru.

Související hesla