Tichý oceán

, Pacifik – největší oceán na Zemi, mezi Asií, Amerikou, Antarktidou a Austrálií; plocha asi 180 mil. km2 (35 % povrchu Země, polovina plochy světového oceánu), střední hloubka 3 780 m, maximální hloubka 11 034 m (Marianský příkop, nejhlubší místo světového oceánu). – Spojen se Severním ledovým oceánem Beringovou úžinou, s Atlantským oceánem Drakeovým průlivem. Hranici s Indickým oceánem tvoří Velké Sundy a Malé Sundy a průlivy Torresův a Bassův. Nejčlenitější je pobřeží východní Asie, Aljašky, Kanady a jižního Chile. Mnoho tisíc ostrovů, největší jsou soustředěny ve východní části Tichého oceánu (Velké Sundy, Malé Sundy, Nová Guinea, Filipíny, japonské ostrovy). – Největší struktury dna Tichého oceánu tvoří Severovýchodní pacifická pánev a Jihozápadní pacifická pánev; hlavní podmořské hřbety Jihopacifický a Východopacifický. Podél pobřeží kontinentů a ostrovů často hlubokomořské příkopy (Marianský 11 034 m, Tonžský 10 882 m, Filipínský 10 830 m). Místy vystupují nad hladinu skupiny podmořských hor, většinou sopečného původu (Havajské ostrovy). – Ve východní části Tichého oceánu převládají pasátové větry, při pobřeží Asie monzunová cirkulace s častými tajfuny, v mírných a subpolárních šířkách zejm. západní větry. Hlavní mořské proudy Severorovníkový a Jihorovníkový, oddělené Rovníkovým protiproudem (teče od východu k západu). – Některé části Tichého oceánu jsou ekonomicky intenzívně využívány, např. při pobřeží východní Asie, Japonska a USA. Bohatá loviště ryb (u pobřeží Peru, Chile, Kalifornie, Japonska, Kurilských ostrovů; celkem v Tichém oceánu asi 50 % světového rybolovu). Místy těžba surovin ze šelfu. Rozsáhlé oblasti Tichého oceánu jsou však zcela liduprázdné (jihovýchodní část je největší souvislou vodní plochou bez ostrovů na Zemi).

Ottův slovník naučný: Tichý oceán

Tichý okeán, někdy též Veliký (angl. Pacific ocean, fr. Océan Pacifique, špan. Marpacifico, rus Tichyj okěaň, něm. Stiller Ocean, viz mapu ), byl nejprve nazván Mar del Zur, Jižní moře, protože Balboa, který r. 1513 po prvé stanul u jeho břehů na šíji Darienské, viděl moře to rozlévati se na straně jižní. Název Jižního moře udržel se posud ponejvíce u plavců pro čásť Tichého okeánu jižně od čáry japansko-havajské. Teprve Magalhães přepluv jej po tříměsíční plavbě, aniž ho zastihla bouře, dal mu jméno T. o., pokus Maltebrunův, zavésti název Velikého okeánu, se nezdařil. T. o., největší vodní hladina na světě, rozlévá se mezi Amerikou, Asií a Australií přecházeje na j. bezprostředně do Jižního Ledového moře, tak že za hranici se béře obyčejně jižní polární kruh, na v. na poledníku mysu Hoornova souvisí s Atlantským, na z. u poledníku mysu Leeuwin s Indickým okeánem, s nímž souvisí mimo to kolem rovníku řadou průlivů, na sev. pak stýká se průlivem Beringovým se Sev. Ledovým mořem. Hladina jeho přerušena je množstvím souostroví a ostrovů, které oddělují hlavní čásť jeho od moří okrajných, někdy také třásňových. Tak Aleuty dělí T. o. od Beringova moře, Kurily od moře Ochotského, Nipon od Japanského, Liu-Kiu od Žlutého a Východočínského, Filipiny od Jihočínského. V archipelagu Indickém rozlévá se několik menších pánví mořských jako moře Suluské, Celebeské, Bandské, Floresské, Javské. Za N. Guineou šíří se pak Arafurské, za N. Kaledonií Korálové a za N. Zealandem Tasmanovo moře. S těmito okrajními částmi měří T. o. 175,641.851 km2, bez nich 161,125.673 km2, tak že svou rozlohou předčí rozsah všech pěti zemědílů dohromady. Dno Tichého oichý okeánu vykazuje značné rozdíly hloubkové, ale možno všeobecně říci, že níží se ponenáhlu od jihoamerického pobřeží na západ k Ladronům a ostrovům Japanským; průměrná hloubka měří kol 3370 m podle Supana, 3912 m podle Krümmela. Největší známou hloubku konstatovala severoamerická válečná loď »Nerœ r. 1899 jv. od ostrova Guamu v souostroví Ladronském na 12° 40' s š. a 145° 40' v. d. 9636 m. Následkem toho ustoupily do pozadí hloubky před tím za největší pokládané: v Kermadeckém příkopu Penguinem konstatovaná 9427 m na 30° 23' j. š. a 176° 39' z. d. – o něco severněji jsou hloubky o 9410, 9184 a 8709 m – , dále t. zv. hloubka Tuscarora nebo severozápadní pacifická blíže Jessa v. od Cugarského průlivu 8513 m. Souvislé prohlubně rozvírají se podél Aleut, Aleutský příkop, podél Japanských ostrovů, Japanský příkop, podél Ladron, Ladronský příkop, a sv. od N. Zealandu Kermadecký a Tongajský příkop; při Americe zmínky zasluhuje Atacamský s hloubkou 7300 m. Jednotlivé skupiny ostrovní, jichž většina rozkládá se jz. od čáry Jokohamamys Hoornův, spočívají na rozličných podmořských hřbetech, oddělených značnými hloubkami, jako je na z. hřbet Boninský, na j. Tongajský a Novokaledonský, na s. Havajský, při Již. Americe Juan Fernandezský a nižší, ale rozsáhlejší práh Velikonočních ostrovů. Proudy Tichého oichý okeánu vykazují silnou analogii s okeánem Atlantským, neboť i zde jsou dva rovníkové proudy pod vlivem passátů směrem západním proudící a dva rovníkové protiproudy. Oba rovníkové proudy plynou od v. k z., kdežto protiproudy směrem obráceným. Severní proud plynoucí mezi 8 – 20° s. š. stupňuje k z. svou rychlost a dorážeje k Filipinám obrací se na sev. k pobřeží japanskému. Jižní blížící se více k rovníku nabývá někdy na svém severním okraji značné rychlosti. Na západě pak dělí se mezi ostrovy australskými v několik ramen, z nichž jedno otáčí se kol Nové Caledonie k jv. Avšak tyto části jeho, jakož vůbec mnohá proudění ostatního okeánu jsou nám posud poměrně málo známy. Nejdůležitější a neznámější je Kuro-Šivo, teplý proud omývající východní pobřeží japanské, promíchaný podobně jako Golfový proud Atlantského okeánu úzkými prameny chladné vody od severu proudící; podporován jsa západním větrem doráží ku břehům americkým a otepluje značnou měrou tato pobřeží. Odtud opět otočiv se k jz. napájí proud rovníkový. Labradorskému proudu studenému odpovídá rovněž studený proud protékající Ochotské moře a dorážející ku břehům Koree. Konec jižního rovníkového proudu stočen je kolem pobřeží Již. Nového Walesu, kde pak přechází ve studený proud směru východního, posiluje antarktický příhon, podporovaný západními větry a objevuje se u jihoamerického pobřeží pode jménem studeného proudu Peruanského. V něm hledá se původ silných mlh v těchto končinách. Někdy však silný vítr severní přivádí úplný klid hladiny. Někteří badatelé vysvětlují také původ studené vody u pobřeží peruanského z proudění vertikálního. Zvláštností Tichého oichý okeánu jest okolnost, že hluboké pánve na dně okeánu obklopené vyššími podmořskými hřebeny mají ve zpodních vrstvách svou cirkulaci samostatnou, která za hranice pánve nezasahuje. Nejasné známosti o teplotě mořské vody osvětlilo nám hlavně studium rozšíření korálů. Můžeme tedy celkem říci, že teplota vody Tichého oichý okeánu mezi 28° s. š. a 28° j. š. neklesá pod 20°C s výjimkou oblasti proudu Peruanského a okolí pobřeží kalifornského. Nejvyšší teploty dosahuje voda v obou rovníkových protiproudech. Slanost vody je poměrně menší než v Atlantském okeáně. Na jižní polokouli dostupuje maxima u Tuamotu (36,9‰), kdežto rovníkové protiproudy vykazují pouze 34,5‰. Na severní straně rovníku rozlévá se nejslanější voda mezi Ladrony a Havajským souostrovím (35,5 až 35,9‰, nejméně slaná je pak mezi Alaskou a Kalifornií (33‰). Barometrický tlak a směr větrů potřebuje také ještě hlubšího studia, ač i tu jsou četné analogie s Atlantským okeánem. V zimě lze pozorovati v Tichém oichý okeáně tři oblasti barometrického maxima: první 765 – 767 mm sz. od Havajského souostroví, druhou 765 mm blíže vých. pobřeží Asie, třetí 768 mm, podél jihoamerického pobřeží. Těmto maximům odpovídají minima: východně od Kamčatky (752 mm) a v pásmě rovníkovém 760 – 757 mm. V létě jsou pouze dvě oblasti maxim: v severní části mezi 180° – 130° z. d. o 765 – 767 mm, druhá v celé šířce Tichého oichý okeánu mezi 20° – 30° j. š. o 765 mm. Kolem rovníku rozkládá se pásmo minim (skoro 760 mm), druhé pak podél 60° s. i j. š. téměř 740 mm. Podle větrů lze rozeznati čtyři pásma symmetrická. Pásmo kalmové podél rovníku až k 5° na obou polokoulích převládá pouze na východě a není tak klidné jako kalmy okeánu Atlantského. Za 5° šíří se až k 30° pásmo passátů a to na sev. polokouli passátu sev.-východního a na jižní jihovýchodního; za nimi pak rozkládá se na obou stranách oblast větrů nestálých, převahou však západních, které na jihu bývají dosti bouřlivé. Sz. spadá do monsúnové oblasti, která dosahuje až k 145° v. d. a na j. zabírá ještě Novou Guineu i Fidžijské ostrovy a Nové Hebridy. V této části vyskytují se často strašné orkány řádívající zhoubně od ledna do března a způsobující na Samojských, Fidžijských a Tongajských ostrovech hrozné škody. Na sev. straně této oblasti vyskytují se pravidelně tajfúny dující od Filipin směrem sev.-východním až k Aleutům, kdežto zmíněné orkány dují k jihovýchodu. Tichý okeán oichý okeán otevřel se světovému obchodu velmi pozdě, ačkoliv jeho východní čásť podél pobřeží asijského brázdily četné lodi činské i arabské. Columbus neměl o něm tušení, a teprve Vasco Nuñez Balboa stanul první na jeho americkém pobřeží. Vlastním však objevitelem je Magalhães, který jej první přeplul. Ale i potom T. o. zůstal světu neznám, netěše se valné pověsti pro svou bouřlivost. Teprve Jamesu Cookovi náleží zásluha o důkladnější prozkoumání jednotlivých končin, tak že po něm zbýval již spíše podrobnější výzkum některých částí. Se šířící se známostí proudův a větrův, se vzmáhající se kolonisací australských i amerických břehů množil se také obchod námořský, tak že dnes je zavedeno pravidelné poštovní parolodní spojení mezi jednotlivými zemědíly a ostrovy, jakož i četné plachetní lodi používají určitých proudů stálých a větrů. Tak nejdůležitější paroplavební linie mezi Amerikou a Vých. Asií vycházejí jednak ze San Franciska (plavba trvá 16 dní), jednak z Vancouveru (za 14 dní) do Jokohamy a odtud do Hongkongu. Australie má s Amerikou spojení ze San Franciska do Honolulu (8 dní) a odtud přes Fidžijské ostrovy do Aucklandu (14 dní) nebo do Sydneye. Mimo to čilé spojení panuje podél východoasijského pobřeží, kde se účastní plavby i rakouský Lloyd vysílající lodi do Šang-haje a Jokohamy, a podél amerického pobřeží od mysu Hoornova do San Franciska. Plachetní lodi plující od západu k vých. drží se ve vyšších šířkách, obráceným směrem používají pak zase passátů. Plachetní linie mys Hoornův-Honolulu přechází rovník na 120° z. d.; téhož směru používají lodi plující do San Franciska. Plují-li pak odtud do Hong-kongu, drží se nejprve v šířce San Franciska, od 150° z. d. uhýbají se na Honolulu a odtud zaměří přímo na západ do Hong-kongu. Při plavbě zpáteční používají proudu Kuro-Šivo a západních větrů podél 45° s. š. do San Franciska. Kabelové spojení přes T. o. zřízeno bylo teprve r. 1902 a to z Vancouveru přes Fidžijské ostrovy a Norfolk do Brisbanea v Queenslandu a na Nový Zealand v délce 13.000 km. Na jaře r. 1906 dokončen byl kabel ze San Franciska přes Havajské souostroví, Guam do Manily a odtud do Šang-haje. Rybolov v Tichý okeánichém oichý okeáně není již z daleka tak výnosný jako před půl stoletím, kdy zvláště severní čásť byla oživena hojnými loďmi rybářskými. V Ochotském a Beringově moři loví se veliké množství tresek a sleďů, tamtéž kvetl lov velryb, jehož hlavními východišti byly San Francisco a ruské přístavy. Jak lov velryb poklesl, svědčí okolnost, že před 50 lety vyplulo ze San Franciska vždy přes 700 lodic, nyní toliko 50. Podobně i lov tuleňů se zmenšil, že z bývalých 100.000 kusů nyní uloví se ročně sotva polovice. Veliké důležitosti pro světový obchod může nabýti lov lososa podél pobřeží ruského a japanského. V čínských a korejských vodách pronásleduje se žralok pro žaludek a ploutve, ve středním Tichém oichý okeáně vorvaň a holothurie (trepang) a želvy. Celkem možno říci, že T. o. bohatstvím rybním vyniká nad okeán Atlantský. Avšak řádné zužitkování jeho bohatství a produktů tichomořských ostrovů bylo vyhrazeno teprve moderní době po zdokonalení dopravních prostředků. Výbojná politika Spojených Obcí sev.-amer., netušený rozmach Japanu, probouzení se Číny jakož i prokopání šíje Panamské v dohledné době jsou důležitými zjevy v dějinách tichomořských. Že by však T. o. jednou dohonil v obchodním i hospodářském významě okeán Atlantský, nelze tvrditi tak snadno. Již sama ohromná šířka jeho mezi San Franciskem a Jokohamou měřící 9500 km a stoupající mezi Hong-kongem a Panamou na 18.000 km, bude značnou překážkou obchodu, proti čemuž Atlantský okeán, podobající se úzkému mořskému pásu rozlévajícímu se mezi pobřežími silně lidnatými, bude se vždycky těšiti podmínkám výhodnějším. Literatura: Boguslawski, Handbuch der Ozeanographie (Štutgart, 1884, 2 sv.); Findlay, Directory for the navigation of the North Pacific Ocean (3. vyd. Lond., 1886): t., Directory for the navigation of the South Pacific Ocean (5. vyd. t., 1884); Makarof, Le Vitiaz et l'Océan Pacifique (Petrohr., 1894), Stiller Ocean (atlas o 31 mapách vydala Deutsche Seewarte, Hamb., 1896); Segelhandbuch für den Stillen Ocean (vydala táž, 1897); hrabě Wilczek a Weule, Die geschichtliche Bedeutung des Stillen Ocean (Lip., 1899), Colquhoun, The Mastery of Pacific (1900); Pech, Zápas o Tichomoří (»Nová Čes. revue«, roč. I.); Vojejkov, O budoucnosti Tichý okeánho oichý okeánu v »Izvěstijích« petrohrad. zeměpisné spol. r. 1904.

Související hesla