Tizian

, italský malíř; jeden z nejvýznamnějších představitelů vrcholné renesance, činný v Benátkách, představitel benátské školy. Žák Giovanna Belliniho, ovlivněn spolužákem a spolupracovníkem Giorgionem (dokončil jeho Venuši a Koncert v přírodě). Usiloval o vytvoření obecného ideálu krásy postav i krajiny, dokázal spojit duchovní základ s porozuměním pro smyslovou krásu (Láska nebeská a pozemská, Venušina toaleta). Pracoval především se světlem a barvou, jejíž živost a intenzita je pro jeho dílo typická; obnovil iluzionismus, který však pro něho již nebyl cílem, ale vyjadřovacím prostředkem (Noli me tangere, Assunta, Madona rodiny Pesaro, Ecce homo, Apollo a Marsias, Pieta aj.). Jeho dynamické mytologické a biblické kompozice s dramatickými afekty (Bitva u Cadore, Mariina cesta do chrámu) a dušezpytné portréty (Karel V., Ippolito de Medici) předjímaly principy barokní malby. V závěru díla používal dělený rukopis z barevných skvrn (Autoportrét, Snímání z kříže).

Ottův slovník naučný: Tizian

Tizian [-cian], Tiziano Vecellio, malíř italský (* 1477 v Pieve di Cadore ve Furlansku – † 27. srpna 1576 morem ve svém domě u Biri Grande v Benátkách). Tizian jest nejslavnější z malířů benátských. Vyšel jako Palma Vecchio a Giorgione ze školy Giovanni Belliniho. V l. 1507 – 08 prováděl spolu s Giorgionem malby v kupeckém domě německém (Fondaco dei Tedeschi) v Benátkách, a první tato práce jeho jest skorem zničena. Rada obrazů kostelních, t. zv. Santa Conversazione (Madonna a různí světci a světice), vznikla za první doby jeho působení a uzavřena jest obrazem Peníz daně, jehož hloubka výrazu a vznešenost pojetí jsou podnes obdivovány, malba sama pak mistrná. R. 1511 Tizian povolán byl do Padovy, aby za součinnosti Domenica Campagnuoly provedl cyklus fresek z legendy o Sv. Antonínovi (Scuola del Santo). Malby tyto vynikají harmonií barev, nemají však monumentálnosti. Tizianovo nadání neslo se více k provádění tabulových obrazů, jak dokazoval příští svou prácí, oltářním obrazem Sv. Marka, patrona republiky Benátské (nyní v chrámě Sta Maria della Salute). Zároveň působil jako malíř podobizen a dosáhl v tomto odvětví dokonalosti dotud nevídané. Většina jeho podobizen benátských dožů byla zničena požárem paláce Sv. Marka r. 1577, ale zachované portraity Tizianovy náležejí k nejskvělejším výtvorům malířského umění. Když Tintoretto pracoval na vyzdobení sálu Velké rady v dožecím paláci v Benátkách, dostalo se Tizianovi úkolu oslaviti slavné činy republiky olejovými malbami velikých rozměrů, častými požáry však byly tyto dekorace zničeny. Již na počátku XVI. věku sláva Tiova vzrostla daleko za hranice Benátská, neboť Tizian dovedl se zmocniti hybných prvků tehdejšího kulturního života, a porozumění jeho díla vrcholilo ve všeobecném uznání a v úctě, jejímiž projevy předstihovali se všichni zástupci intelligence i politické moci, najmě umění milovní Gonzagové v Mantově a rod Este ve Ferraře. Alfonso I. z Ferrary objednal u Tiziana r. 1520 obrazy z mythu o Dionysovi a Venuši (Bacchanale a Uctívání Venuše, t. zv. Slavnost Venušina, obé v museu Prado v Madridě), komposice plné jásavé radosti ze života. Skorem v téže době Tizian pracoval o obrazech obsahu náboženského, provedl r. 1518 oltářní obraz pro kostel Sta Maria de' Frari Nanebevzetí B. P. Marie (t. zv. Assunta, nyní v akademií benátské, ryl N. Schiavoni). Tizian stvořil v této malbě dílo nového slohu, v pravdě monumentálního, které působí silou barvy i světla nadmíru úchvatně. Podobně dojímá t. zv. Madonna rodu Pesaro, obraz věnovaný touto rodinou kostelu Sta Maria de Frari r. 1526. Z tohoto období pocházejí díla, jimiž velebí krásu ženského těla, proslavené jeho podobizny paní a dívek benátských. Palma Vecchio a Pordenone byli jeho soupeři v tomto oboru, a s nimi závodil též v malbě oltářních obrazů, jako na př. Smrtí Petra mučedníka, malovanou pro kostel San Giovanni e Paolo. R. 1867 zničeno také toto dílo požárem. Veliký sloh v podání děje snoubil se tu s porozuměním pro krajinu, jejíž krásy Tizian ve svých komposicích vždy dovedl využitkovati. Obraz Kladení Kristovo do hrobu, malovaný r. 1523 pro vévodu mantovského (nyní v Louvru), nebo Madonna del Caniglio (s králíčkem) vzniklý r. 1530 (rovněž v Louvru), podávají svědectví o moci a nevyčerpatelné barvitostí Tizianovy paletty, jiná díla (Maria v chrámu v akademii benátské), vykazují zároveň genrovité detaily, ze skutečnosti cituplně odporované. Tizian byl přítelem spisovatele Pietra Aretina, muže duchaplného, ač jinak dosti nevázaného, jenž si Tiziana velmi vážil a jeho slávu všude šířil. Tizian stal se miláčkem císaře Karla V., který jej učinil svým »osobním malířem«, nemělť nikdo jiný podobizny císařovy malovati, zároveň udělil Tizianovi šlechtictví a r. 1553 hodnost hraběcí. Odtud všichni mocnáři a vlivní lidé vyznamenávali Tiziana svou přízní, tak hlavně vévoda z Urbina a jeho choť, Ippolito de'Medici, Davalo, Granvella a j. Pobyt svůj v Římě r. 1545 sám Tizian pokládal za důležitou událost svého života. Papež Pavel III. hostil Tiziana ve Vatikáně, a byť mistr nyní sedmdesátiletý nepodléhal jíž vlivům jiných umělců, přece osvěžil se stykem s Michelangelem a seznáním maleb RaffaeIových. Když r. 1548 na pozvání císařovo navštívil Augšpurk, by zahrnut objednávkami podobizen ode všech knížat a velmožů, tak že ještě po 2 letech za nové návštěvy tohoto města pilně byl jimi zaměstnán. V poslední době svého života pracoval skoro výhradně pro španělského krále Filipa II., ač jeho díla z tohoto času prozrazují ochabnutí umělecké síly Tizianovy. V Madridě zachovaná díla (40 jest jich v museu Prado) lze pokládati za repliky, někdy pozměněné, a za atelierové práce, zhotovené pomocí žáků. Umění Tizianovo z doby jeho stáří nejlépe poznáme v jeho nástropních malbách (nyní u Sta Maria della Salute v Benátkách), provedených r. 1540 – 50, výjevech ze Starého zákona, jejichž mohutnost blíží se tvarosloví Michelangelovu. Smělé zkráceniny, šířka malby byly pak od benátských malířů pozdější doby často napodobovány. Z 80. roku věku Tiova pochází veliký obraz v dožecím paláci, malovaný na paměť dožete Antonia Grimani († 1523), t. zv. La Fede (víra), a ještě později vznikly Kristus trním korunovaný (1560), Venere del Pardo, t. j. Jupiter a Antiopé (1574, obé v Louvru), obraz na paměť bitvy u Lepanta (1574), řada podobizen, mezi nimi vlastní Tiova a obraz jeho dcery Lavinie. Tizian maloval až do svého 99. roku. Císař Ferdinand I. zřídil r. 1582 jeho obrovský náhrobek z bílého mramoru v kostele Sta Maria de' Frari v Benátkách, v jeho rodném městě Pieve di Cadore postaven bronzový jeho pomník r. 1880 (modeloval Dal Zotto). Tizian zanechal veliké množství maleb, které vesměs svědčí o dosaženém mistrovství jeho. Velebná prostota jeho komposicí pojí se s výrazností krásných typů jeho postav, malba jeho, vždy volné šířky, lahodí hřejností i zářivostí světla. Z obrazů jeho buďtež mimo uvedené zaznamenány: Madonna alla Zingara (Cigánská, s děckem stojícím na kamenném zábradlí, ryl J. L. Raab); třešňová Madonna, t. j. Marie s Ježíškem a Sv. Janem, který jí podává třešně a jahodové květy; a sv. Zachariáš a Josef; Madonna se sv. Jeronymem, Štěpánem a Jiřím (všechna díla ve vídeňské cís. obrazárně, poslední opakováno s některými změnami v Louvru); Navštívení P. Marie (akademie v Benátkách); Klanění pastýřů (Nationalgallery v Londýně); Kristus zjevuje se Magdaléně (tamtéž). Z doby jeho nejvyšší slávy: Vzkříšení (pět dílů, 1522, v San Nazzaro e Celso v Brescii); Madonna di San Niccolò (1523, ve Vatikáně v Římě); Zvěstování (1525, Scuola di San Rocco v Benátkách); Sv. Jeronym (1523, v Louvru). Z poslední doby: Ecce Homo z r. 1543 (malovaný pro rod d'Anna v Benátkách, pak až do r. 1648 v majetku vévody Buckinghamského, nyní ve Vídni), dílo velmi slavné; Nanebevzetí P. Marie (1543 v hlav. chrámě ve Veroně); Seslání sv. Ducha (1545, Sta Maria della Salute v Benátkách); Cesta do Emmaus (1547, v Louvru); Sv. Vavřinec, z nejslavnějších oltářních obrazů (1558, Jesuité v Benátkách); Sv. Jeronym v lesní krajině (1560, Brera v Miláně); Zvěstování (1560, San Salvatore v Benátkách); Gloria t. j. Sv. Trojice, Madonna a císař Karel V. se svým rodem (Prado v Madridě); Pohřeb Páně (tamtéž, kopie staré a pozměněné ve Vídni a v Ermitáži petrohradské); Cizoložnice před Kristem (Kristus jako na obraze »Peníz daně«, ve Vídni); a poslední malby Sv. Šebestián (Ermitáže) a Snětí s kříže (nedokončeno, akademie v Benátkách). Z mythologie Tizian volil mnohé náměty, aby použil příležitosti k malbě krásných těl. Z nejprvnějších jsou: Bakchos a Ariadné (1514 pro vév. z Ferrary, nyní v Londýně, Nat. Gallery); Diana a Kallistó (v Madridě, opakované ve Vídni a Bridgewatergallery v Londýně); Bakchanal (v Madridě a Palazzo Pitti ve Florencii); Danaé (často malovaná, 1545 v Madridě, pak ve Vídni, v Petrohradě); Aktaión (1559, v Londýně, Bridgewaterhouse). Sem též náležejí Tizianovy Venuše, obrazy ženy, buď zcela nebo částečně obnažené, malované s velikou noblessou i lahodností barevnou. Známá jest Venuše na lůžku odpočívající, vedle Amor a loutnista (Fitzwilliam museum v Cambridgei, kopie v Drážďanech); pak Venuše z Urbina (asi podobizna vévodkyně Eleonory, z r. 1537, ve Florencii, Uffizie); Venus a Adónis (Prado v Madridě, stará kopie v Londýně, národní galerie); Venuše v Ermitáži petrohradské (z r. 1563), Venuše s Bakchantkou a Satyrem (Pinakotheka v Mnichově). Jiné malby Tizianovy jsou rázu allegorického, jako Tři věky lidské (v Londýně, Bridgewaterhouse), a t. zv. Láska nebeská a pozemská (Řím, galerie Borghese), obraz malovaný na zakázku, o němž nelze s určitostí říci, pro koho byl proveden a jakého lest obsahu, neboť skrývá asi mnohé narážky. Jako malíř podobizen Tizian proslul již za své doby, klidný a vznešený ráz jeho portraitů líbil se ode dávna, a také genrovité rysy některých jeho podobizen jsou jeho způsob příznačný, jak bylo též u jeho t. zv. »Venuší«. Slavné jsou obrazy Maîtresse du Titien, žena u stolku, za ní muž s dvěma zrcadly (1520, v Louvru); Flora t. j. Benátčanka s květinami v ruce (Florencie, Uffizie); Bella di Tizian o (1535, Florencie, pal. Pitti, ryl Perfetti). Sama sebe maloval Tizian (nedokončeno, v Berlíně) a svou dceru několikráte: s miskou v pozdvižených rukou (Berlín), jako dceru Herodiady (Prado v Madridě), jako Magdalénu (Ermitáže v Petrohradě), jako snoubenku (1555 vdaná za Cornelia Sarcinelliho); jako paní (oba poslední v Drážďanech), jako 40letou (ve Vídni). Dále zajímají: Císař Karel V. na koni v bitvě u Mühlberku a Karel V. s doggou (obé v museu madridském); Karel V. sedící v lenošce (1548, Mnichov); jeho manželka Isabella Portugalská (mus. Madrid); Filip II. (t.); Francesco Maria della Rovere, vév. Urbinský a manželka jeho Eleonora Gonzaga (1537, Uffizie ve Florencii); Jan Bedřich Saský; Tizianův Iékař Parma (obé ve Vídni); Pietro Aretino (1545 v pal. Pitti ve Florencii); L'homme au gant (t. j. muž s rukavičkami, v Louvru); Dívka s kožíškem (ve Vídni); Vanitas (t. j. krásná žena držící dohořívající svíčku, v Mnichově). – Pražské Rudolfinum chová: staré kopie Tizianovy podobizny Eleonory, vév. urbinské; ital. básn. a dějepisce Benedetta Varchiho; mužskou podobiznu. Z rodiny Tizianovy též byli malíři Orazio Vecellio, syn Tizianův, pomocník jeho na malbách z poslední doby pocházejících († zároveň se svým otcem morem 1576); Francesco Vecellio, bratr Tizianův, působil v různých městech Furlanska; Cesare Vecellio, bratrovec Tizianův, byl s ním v Augšpurce a vydal zajímavou knihu krojů Abiti antichi e moderni; Marco Vecellio, mladší žák a pomocník Tizianův. Pod vlivem Tiziana byli zvláště Paris Bordone, Schiavone, Tintoretto, Paolo Veronese, Bassano. F. H-s.

Související hesla