Tkadlík František

, český malíř a kreslíř; příslušník zakladatelské generace českého výtvarného umění 19. stol. Od roku 1836 první český ředitel Akademie v Praze. Vycházel z klasicismu a empíru, zajímal se o holandské malířství 17. stol. Jeho obrazy madon jsou plné lyrismu a citovosti (Madona s přeslicí, Madona adorující dítě). Autor portrétů J. Dobrovského a F. Palackého. Za pobytu v Římě vytvořil kresby italské krajiny, v nichž uplatnil smysl pro přesný detail. Po návratu do Čech maloval obrazy s vlasteneckými a romantickými náměty z české historie (Svatý Václav a Ludmila při mši).

Ottův slovník naučný: Tkadlík František

Tkadlík František X. viz Kadlík.

Kadlík František X., malíř čes. (*23. list. 1786 v Praze-†1840 t.). Rodiče jeho provozovali na Malé Straně č. 51. »U zlatého koníčkæ hostinskou živnost. Udání, že narodil se v Unhošti nebo v Budňanech r. 1787, nejsou správná. Otec jeho psal se Tkadlík, on však sám podpisoval se Kkadlík, aby prý Němci mohli jméno jeho vysloviti. Měl se státi mydlářem, ale odporem svým způsobil, že dán na novoměstské gymnasium, kde studoval filosofii a rhétoriku (za Cornovy, Meinerta, Meissnera a Seibta); při tom navštěvoval i malířskou akademii, na níž r. 1803 za ředitela Berglera přijat jako řádný žák. Zde dostalo se mu řady cen za práce konkurrenční, z nichž uvádíme zejména 1. cenu r. 1815 za komposici Hagar na poušti. Od r. 1816 požíval pak stipendia hr. Rudolfa Černína 250 zl. stř. ročně, ale již násl. r. zvýšeno mu stipendium na 600 zl. a povolán do Vídně za komorního malíře hraběcí rodiny Černínské a inspektora její obrazárny. Ve Vídni stal se také ještě žákem Fügerovým a první výsledek dvojího vlivu školy pražské a vídeňské byl obraz Modlící se malý Kristus (maj. JUDra V. Popela v Praze), jejž sice již v Praze započal, ale teprve r. 1820 ve Vídni dokončil. V obraze tomto jeví se sice již patrná snaha po kolorismu, ale naučená tradice ostré linie a kontury odnímá ještě barvě pružnost a splývavost. Pod vlivem Fügerovým provedl Kkadlík ve Vídni dále obrazy: Diana a Apollo; Odysseus; Víra, naděje a láska a započal obraz Enyo (Následky války) jakožto malovaný epilog Napoleonský. Až posud klonil se převahou k antikisujícímu eklekticismu, ale vedle toho počínají se probouzeti v něm již disposice, vedoucí k pozdějšímu jeho stanovisku výlučně katolickému; dílo to dokončil teprve v Římě. Do doby vídeňské spadají také ještě některé oltářní obrazy v městech sever. Čech, dále: Smrt Abelova, Oběť Noemova a Návrat sv. Vojtěcha z benedikt. kláštera do vlasti r. 933 (1824, v obrazárně vlast. Společnosti přátel umění v Praze). R. 1825 cestoval Kkadlík jako c. k. stipendista do Říma, kde nepřipojil se sice k žádné straně, ač přes to vlivům Nazarenů se neubránil; tam dovršila se přeměna jeho prvotního formového antického ideálu v ideál křesťanský abstraktní a mystický a jeho láska k antice ustoupila lásce k mistrům quattrocenta. V tomto novém směru provedl Kkadlík hned v prvém roce svého římského pobytu Madonnu s dítětem (pro hraběnku SalmReifferscheidtovou), Narození Krista (pro hr. Kolovrata), Tobiáše (v průvodu anděla s rodiči se loučícího, pro vyslan. radu ryt. Genotteho) a zejména tento poslední obraz ukazuje již zřejmě vlivy primitivů křesťanských. Psychologicky tento převrat, nový ideový obsah jeho ducha měl však na technickou stránku jeho umění vliv velmi malý, neboť jeho školská erudice nestačila již k tomu, aby pro nové idee nalezl nové formy výrazové; linie jeho zůstala ostrou, jeho postřehování věcí konkretně plastickým a reliefním; ten rozpor v dílech jeho trvá: naturalistní vypjatá linie, racionální forma oproti mystickým koncepcím jeho duševní individuality. Konečně zvítězila víra nad dřívějším racionalismem jeho úplně, neboť v dopise malíři Gruszovi r. 1830 píše mezi jiným: »Kde nevěra a indifferentismus bují, tam nemůže pravému umění se dařiti; toto zakládá se vždy jen na náboženství.« Z dopisu toho vysvítá také, že po smrti Berglerově (1829) marně ucházel se o místo ředitele pražské akademie malířské. Poslední jeho dobu římskou velmi dobře charakterisuje obraz Pavel loučí se s obcí Miletskou (skizza k dílu tomu v maj. dra Popela v Praze); byla to práce spojená se státním stipendiem jeho a po několik let vystavena byla v Belvederu ve Vídni, načež bezpochyby umístěna v některém cís. zámku. Za to koupen byl pro Belvedere (nyní v mus.) jiný obraz jeho asi z téže doby Sv. Lukáš za 250 dukátů. V Římě pobyl Kkadlík 7 let a vrátil se r. 1832 do Vídně s přesně vypracovaným programmem nazarenským, jehož důsledky vrcholily v umělecké theorii o božnosti umění. S touto theorií, že totiž umění vésti má k poznání toho, k čemu positivní vědeckou methodou dospěti nemůžeme, přišel konečně Kkadlík do Prahy, kde r. 1836 po smrti Waldherrově jmenován byl ředitelem akademie. Již před tím r. 1835 vystavil v kreslířském sále akademie Madonnu s Ježíškem a anděly (nyní v dom. kapli hr. Kinského v Kostelci n. O.) a Sv. Václava na zlaté půdě malovaného (nyní v kostele v Hodušíně u Tábora). Doba jeho ředitelství byla krátká (zemřel již po 4 letech), ale zásluhou jeho potrvá, že tehdy zcela pokleslou akademii pražskou přivedl alespoň na stupeň svého theistického názoru uměleckého, jenž spojen s přesným studiem tvaru znamená vývojnou fási pokročilejších akademií, jak ji pozorujeme v letech dvacátých, z níž přechod k ideám realismu let čtyřicátých byl již dosti na snadě. Z ostatních děl Kkadlíkových uvádíme: Potopa (prov. v Římě, později v maj. dvor. medailleura I. D. Böhma ve Vídni); Tři andělé u Abrahama (prov. v Římě, pro rak. vyslance hr. Lützowa); Italská krajina (maj. dr. Popel, Praha). V Černínské obrazárně ve Vídni jsou: Kristus v Emausích; Jupiter Hromovládce; Odpočinek Panny. Marie na útěku do Egypta; Sv. Jan Krt. na poušti; Dítě s andělem; Partie z parku v Krásných Dvorech (19 aquarellů pro hraběnku Marii roz. Schönborn-Hessenstammovou, nyní v býv. ložnici hr. Eug. Černína na rožmberské chodbě zámku jindřichohradeckého). V obrazárně »Společnosti vlast. přátel umění v Praze« jsou ještě kresby: Spravedlnost a mír (Řím, 1832); Mladá Italka (Řím, 1829) a j.-Výstav pražských súčastnil se Kkadlík dosti hojně a sice vystaveny: r. 1823 podobizna Dobrovského (ryl Benedetti); roku 1824 Víra, naděje a láska; Madonna s dítětem a Janem; r. 1825 Marie s Ježíškem; podob. markraběte a markrab. Salm-Reifferscheidtů; podob. Frant. Palackého (maj. dra F. L. Riegra); r. 1827 Kristova hlava s trnovou korunou; r. 1832 skizza k Rozloučení se sv. Pavla s Milétskými; r. 1839 Sv. Ludmila se sv. Václavem u služeb božích; Sv. Cecilia; Sv. Rozalia (skizza k dílu tomu, maj. dra Popela v Praze).-Některé jeho dopisy jsou v archivu zámeckém v J. Hradci. Srv. F. X. Jiřík, Romantická perioda českého malířství (»Květy« 1896). J-k.

Související hesla