Tomáš Akvinský

, italský teolog a filozof; člen dominikánského řádu, žák Alberta Velikého. Dovršil úsilí scholastiky o racionální osvojení víry prostřednictvím přijetí Aristotelovy filozofie. Filozofie zkoumající svět má sloužit víře; mezi věděním a vírou není rozpor; poznání víry se proto může rozvíjet v souvislosti s přirozeným poznáním. (Podává například pět důkazů boží existence, vycházejících z Aristotelova učení, pomocí racionálního poznání.) Některé teologické pravdy (stvoření, učení o Trojici, vtělení, dědičný hřích, vykoupení a zmrtvýchvstání) však stojí nad rozumovým poznáním. Filozofie je nezávislá na zjevení, má svůj vlastní předmět i metody. Stvořením je světu dán smysluplný hierarchický řád, ve kterém nad přírodou neživou stojí příroda živá; lidský svět je přechodem k nadpozemskému světu. Pravdivé poznání spočívá ve shodě řádu myšlení s řádem stvořeného světa (adekvační teorie pravdy). Ve sporu o univerzália byl stoupencem umírněného realismu. Člověk může proniknout do podstaty věcí a poznat v nich univerzália tak, jak je Bůh myslel. Nesmrtelná duše je formou těla, tj. tím, co činí tělo živým. Bůh je cílem všech bytostí. Člověk se k Bohu přibližuje, když jedná podle přirozenosti, tj. rozumu. Stát, jehož nejlepší formou je monarchie, má hájit obecný zájem. K rozsáhlému dílu Tomáše Akvinského patří komentáře (zejm. k Aristotelovi a k bibli), filozofické a teologické spisy De ente et essentia (O jsoucnu a bytnosti), Summa theologica (Teologická suma), spisy ke křesťanské dogmatice, apologetické dílo Summa contra gentiles (Suma proti pohanům), spisy k filozofii práva a státu. Též autor liturgických hymnů. V roce 1277 některé myšlenky Tomáše Akvinského církví zavrženy, záhy se však jeho učení prosadilo. V roce 1322 byl svatořečen. 1879 se tomismus stal oficiální naukou katolické církve a v podobě novotomismu působí dodnes.

Ottův slovník naučný: Tomáš Akvinský

Tomáš: Aquinský (Thomas Aquinas, zvaný Doctor Angelicus, Doctor Universalis), filosof a scholastik středověký (* 1227 na zámku v Rocca Secca poblíž města Aquina v král. Neapolském – † 1274), pocházel z rodiny hrabat Aquinských; jeho děd měl za manželku sestru cís. Bedřicha Barbarossy. V pátém roce věku svého byl dán na vychování do kláštera na Monte Cassino a potom r. 1237 do Neapole. Záhy probudila se v něm touha k životu řeholnickému, ale bráněno mu v tom jeho rodinou a teprve na zakročení Innocence IV. vyhověno jeho přání, že směl vstoupiti do řádu dominikánů, kteří jej poslali do Kolína n. R., aby tam pokračoval ve studiích pod Albertem Velikým (1245). Ke sklonku r. 1252 přišel do Paříže, kde s neobyčejným úspěchem i učil i kázal a od Ludvíka IX. přibírán byl k poradám státním a církevním. Stejně veliké přízni těšil se u papežův Urbana IV. a Klimenta IV. V l. 1266 – 69 vyučoval v Bologni; pak v Paříži, Římě a naposledy v Neapoli, odkudž odebíraje se na koncil Lyonský, pro churavost byl nucen cestu přerušiti v cisterciáckém klášteře Fossa-Nuova, kde zemřel. Jan XXII. řka o něm: quot scripsit articulos, tot miracula fecit – prohlásil jej bez processu beatifikačního za svatého (1323). – Metafysický základ jeho filosofie jest aristotelismus, jakož i jinak pokládán byl za nejlepšího znalce Aristotelových spisův, ač jeho filosofii znal jen z překladů latinských, namnoze nesprávných a neúplných. V otázce universalií kloní se k mírnému, prostředkujícímu realismu, že obecniny jsou immanentně obsaženy ve věcech, odkudž abstrahující mohutností přicházejí k našemu povědomí. Ale na druhé straně také tvrdí, že idee jsou myšlenkami, které také bohu jsou immanentní, tak že výsledek celé této nauky jeví se u něho tento: universalia ante rem, in re, post rem. Princip individuační jest hmota, bůh jest pouhá aktuální forma. Jest nejen příčinou světa, ale i konečným jeho smyslem a účelem (causa efficiens et causa finalis). Jsoucnost jeho lze dokázati jen a posteriori, a to z existence světa, jehož řád předpokládá svého tvůrce. Postavení, které zaujal Tomáš k dogmatům církevním, činí jej tak význačným pro scholastiku. Nechtěl dokazovati všechen obsah dogmatický, jako činila scholastika periody Anselma z Canterbury, nýbrž jen čásť jeho, pokud jest postižitelný přirozeným rozumem, a ostatní, jako jsou dogmata o trojici, dědičném hříchu, stvoření světa v čase, posledním soudě, věčném zatracení a spasení, nechal státi jako předměty pouhé víry, ne že by byly protimyslné, nýbrž že jsou položeny mimo chápavost rozumu. Provedl jako nikdo před ním rozlišení filosofické, t. j. přirozené theologie od křesťanského zjevení a spojil Aristotelovu filosofii, nakolik mu byla přístupnou, s orthodoxní naukou církevní tak, že hájil i právo přirozeného rozumu i požadavky víry. Stvořil takto novou methodu myšlení filosoficko-náboženského; liší filosofii od víry i co do látky i methody, ale přece víře neubírá pole, nýbrž naopak ji živí, podávaje pro ni v jistém okruhu rozumové důkazy. – Nauky jeho ujali se nejprve dominikáni, proti nimž ve XIV. stol. povstal ze řádu františkánského Duns Scotus a založil t. zv. směr skotismu, k němuž františkáni se klonili. Trvali proti thomistům při extrémní formě realismu a hájili neposkvrněné početí P. Marie. Koncilem Tridentským byla přijata nauka Tomáše Aquinského za vůdčí filosofii katolickou a encyklikou Aeterni Patris Lva XIII. z r. 1879 uvedena s důrazem v novou paměť biskupům a katol. intelligenci. Snahy t. zv. neo-thomistické odtud počínající chtějí nauku tuto oživiti, přizpůsobiti ji pokrokům vědy a přenésti její důsledky na pole sociální a státovědecké. (Viz k lit. Antoniades, Die Staatslehre d. Th. von Aquino, Lip., 1889; Schaub, Die Eigentumslehre nach Th. v. Aquino und dem modernen Sozialismus, Freiburg v. Br., 1898; Fr. Picavet, Le mouvement Thomiste v »Revue philos.« 1895 – 96; Wehofer, Die geistige Bewegung im Anschluss an die Thomas-Encyklika Leos XIII., Víd., 1897). Od r. 1882 založena stolice thomistické filosofie v Levně v Belgii. Mimo kommentáry k Aristotelovi a k Písmu svatému uvádějí se jako jeho hlavní spisy kommentáře ke čtyřem knihám Sententiarum Petra Lombarda, Summa de veritate fidei catholicae contra gentiles a Summa totius theologiae, kde zahrnuta jest dogmatika a mravouka, Quaestiones disputatae et quodlibitates. Díla jeho vyšla v Římě (1570), v Benátkách (1594, 1787), v Antverpách (1612), v Paříži (1660, 1872), Parmě (1852 – 72, 25 sv.) a na podnět Lva XIII. podniknuto nové vydání v Římě 1882 a sl. – K literatuře: Werner, Der heilige Thomas (Řezno, 1858 – 59, 3 sv.); Schutz, Thomas-Lexicon (2. vyd. Paderborn, 1895); Ch. Jourdain, La philosophie de saint Thomas d'Aquin (Pař., 1858); Eucken, Die Philosophie d. Thomas u. die Kultur der Neuzeit (Halle, 1886); Frohschammer, Die Philosophie d. Thomas (Lip., 1889); Guttmann, Das Verhältnis des T. von Aquino zum Judentum und zur jüd Litteratur (Gotinky, 1891); Portman, Das System der theol. Summe d. Th. von Aquino (Lucern, 1894); Hlavatý V., Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského (Praha, 1885); Pospíšil Jos., Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského (I. – II. d., Praha, 1883, 1897). Překlady: J. K. Votka a V. Vojáček, Tomáše Akvin. spisek o bytí a bytnosti a Pecciho výklad vlašský (Praha, 1887); M. Vaněk, Sv. Tomáše Akvin. Výklad modlitby Páně (Brno, 1897). Zb.

Související hesla