Tón


1. fyzika zvukové vlnění s periodickým průběhem charakteristických veličin. Je-li periodický průběh čistě harmonický, jedná se o čistý tón; kmitočet udává výšku tónu. Hudební tóny bývají anharmonické. Vyšší harmonické kmitočty udávají barvu tónu;
2. hudba základní a nejmenší prvek hudebního díla; výška a trvání tónu se zachycují notovým písmem, síla a barva tónu slovními označeními;
3. polygrafie určující znak barevné plošky určité světlosti mezi nejvyššími světly a nejhlubšími stíny (dříve polotón).

Ottův slovník naučný: Tón

Tón . Názvem zvuku v nejširším slova smysle zahrnují se jak sluchové dojmy, tak i jejich vnější příčiny. Akustika fysikální zabývá se studiem vnějších příčin zvuku a jejich souvislosti s povahou vjemů sluchových. Po stránce vnějších podmínek může býti zvuk zjevem velmi nepravidelným a složitým, jakož i poměrně jednoduchým, po stránce vnitřní důležitý jest přízvuk vjemů sluchových, který může býti nepříjemný nebo v opačném případě zvláště milý. Akustika vylučuje ze svého studia zvuky o vnějších podmínkách nepravidelných a nepravidelně proměnných a omezuje se na zvuky v užším smysle, t. j. na zvuky, jejichž vnější podmínkou jest vlnivý pohyb těles, který alespoň po určitou dobu se nemění. Je-li vlnivý pohyb tělesa, který je příčinou zvuku, zvláště jednoduchý, t. j. povstává-li tento pohyb jednoduchými harmonickými kmity částic tělesných, pak povstává zvuk, který i po stránce vnitrné jeví zvláštní jednoduchost a příjemnost a který se nazývá zvukem hudebním čili tónem. Po vnitrné stránce lze na tóně rozeznávati jeho výšku, intensitu a zabarvení. Výška tónu má objektivní příčinu svou v počtě kmitů za sec. (v kmitočtu) čili v periodě kmitavého pohybu Podle této vlastnosti tónu byl by tónem v přesném smysle zvuk, jehož kmitavý pohyb by byl pouze jeden jednoduchý harmonický pohyb vlnivý určitého kmitočtu. Fysikálně nelze takovéto tóny vylouditi, nejspíše ještě vzbuzují se tyto čisté tóny ladičkami. Intensita tónu vyznačuje mohutnost tónu, s níž tento zaznívá. Objektivní příčinou intensity tónu jest amplituda pohybu kmitavého, jímž zvuk vzniká. Jak podrobnější úvaha ukazuje, může intensita tónu měřiti se čtvercem amplitudy. Rozvine-li se harmonický pohyb kmitavý časově, znázorněn jest časový průběh amplitud křivkou sinusovou. Podobný obraz vzniká při okamžitém zachycení vlnivého pohybu, který povstal tím, že bodovou řadou rovnoměrně šíří se jednoduchý pohyb kmitavý od částice k částici. Rozmanitými methodami optickými lze studovati skutečný průběh vlnivého pohybu na zvučících tělesech a konstatovati tvar vlny. Ukazuje se při tom, že tělesa vydávající tón téže výšky (a po př. intensity) dávají vlnu sice stejně dlouhou, ale ve tvaru, který je křivce sinusové pouze podoben, více méně od sinusového průběhu se lišící. Těmito rozdíly jest objektivně charakterisováno různé zabarvení tónu, které se vniterně jeví jako zvláštní charakteristický znak popisu se vymykající, jejž hledíme pouze srovnáním vystihnouti. Tak na př. rozezná se tón určité výšky vzbuzený na strunovém nástroji docela snadno od téhož tónu (téže výšky) hraného na dechovém nástroji atd. Theoreticky lze vyložiti zabarvení tónu superposicí jednoduchých kmitů (tedy oněch ideálních tónův, o nichž byla dříve řeč), jejichž periody jsou v jednoduchých poměrech; z nich vyniká však svou amplitudou jeden, který rozhoduje o výšce tónu. Odtud se mluví o tónu hlavním a tónech svrchních. Tón hlavní jest pak ovšem bez jakékoliv barvitosti (tón v užším smysle). Výška tónu udaná kmitočtem sluje absolutní výška tónu. Při srovnávání několika tónův určuje poměr absolutních výšek dvou tónů jejich relativní výška čili interval. Na určitém postupu těchto relativních výšek tónů založeny jsou stupnice tónů. V těchto stupnicích vyskytující se intervaly mají různý název podle své velikosti. Tak slují intervaly 9/8 a 10/9 velikým a malým celým tónem, intervaly 16/15 a 25/24 velikým a malým půltónem. Tón, který tvoří počátek stupnice, sluje tónem základním. Název tento přiděluje se však též tomu tónu, který povstává na určitém zařízení (struně, píšťale a pod.) při nejjednodušším rozvlnění tělesa. Zároveň s tímto tónem základním zní tóny svrchní, tak že úhrnný zvuk skládá se ze základního tónu a z tónů svrchních jako tónů parciálních (částkových). Jsou-li tóny svrchní o relativních výškách 2, 3, 4 vzhledem k tónu základnímu, slují tóny harmonickými. Zaznívají-li dva tóny absolutních výšek n1 a n2 dosti intensivně, pak povstávají za určitých podmínek tóny o výšce n1 + n2 resp. n1 – n2. Tóny tyto slují kombinační, rozeznává se pak z nich prvý tón jako tón summační, druhý jako tón differenční. Tóny summační zní velmi slabě, za to tóny differenční vystupují docela zřetelně a někdy i větším počtem (differenční tóny vyššího řádu), když oba dva původní tóny mají dostatečně intensivní tóny svrchní. Kombinační tóny vznikají objektivně, t. j. mají svůj původ mimo orgán sluchový jen tehdy, když vznikají ve společném prostoru, tedy na témž chvějícím se tělese. Má-li každý tón z oněch dvou základních svůj vlastní zdroj (na př. zní-li dvě ladičky, dvě píšťaly atd.), pak vzniká kombinace tónu teprve ve sluchovém orgáně a tóny takové jsou pouze subjektivní. Tyto tóny nazývají se též tóny Tartiniho, tóny objektivní slují tóny Helmholtzovými. Tóny differenční pozoroval varhaník J. Sorge a popsal zjev tento r. 1744. Romieu nazval tón differenční »úkazem třetího zvukų (1751), Tartini stanovil pravidlo na určení výšky tónu differenčního. Lagrange a Young pokládali tóny differenční za tóny rázové, naproti tomu Helmholtz poukázáním na existenci tónů summačních a na rozdílnou čistotu tónu differenčního a tónu rázového o stejném kmitočtu tento náhled zamítá. Mění-li se intensita nějakého tónu periodicky a je-li tato perioda dostatečně krátká, vznikají z původního tónu dva tóny nové, t. zv. variační. Je-li absolutní výška daného tónu n a perioda oné variace 1/v, pak tóny variační mají výšku nv/2 resp. n + v/2. Koenig demonstroval tóny variační sirenou Seebeckovou, jejíž otvory měly průměr periodicky proměnný. K. L. Schaefer a O. Abraham (1901 – 04) a podobně S. Exner a J. Pollak (1903) ukázali zajímavými pokusy fysikální (objektivní) existenci těchto tónů. Přihlížíme-li ke způsobu mechanických pohybů, kterými tón vzniká, rozeznáváme tóny třecí, lamellární, kontaktní, torsní, transversální atd. Tóny třecí vznikají při proudění plynu konstantní rychlosti proti napiatému drátu, ostré hraně atd. (Viz V. Strouhal, Ueber eine besorndere Art der Tonerregung, habilitační spis ve Vircpurce, 1878) O tónech lamellárních mluví se při retných píšťalách, kde lamella vzduchová (úzký pruh proudícího vzduchu) naráží na ostrou hranu. Složitou otázku vzniku těchto tónův a podmínek, které působí náhlou změnu ve výšce, studovali R. Wachsmuth (1903 – 04), M. Weerth (1903) a J. Kiessling (1903).Tóny kontaktní vznikají při doteku horkého tělesa se studeným. Název tónů torsních, transversálních a pod. vztahuje se ke způsobu, jakým byly tyto tóny na tyčích a pod. vzbuzeny. Podrobnosti viz v učebnicích akustiky, na př. Č. Strouhal, Akustika (Praha, 1902); W. C. L. van Schaik, Wellenlehre und Schall (něm. překlad od H. Fenknera, Brunšvik, 1902); J. H. Poynting a J. J. Thomson, Sound (v »A Textbook of physics«, 2. vyd., Lond., 1900). nvk.– Tón v malířství jest odstín barvy v přírodě pozorovaný, intensitou světla podmíněný. V novější době teprve vzniklo pojímání barevných dojmů jako obdobných zvukovým, a směry moderního malířství vycházejí právě z obdoby zvuku a barvy, ze »zvučivostį barvy, z její »vibrace«. Záměna těchto pojmů je příznačná, moderním lidem barva »zní«, barvy jsou »laděny«, mluví se o »barevných akkordech«, »barevné harmoniį. Tak lze konstatovati jakýsi hudební živel v malířském umění, a jednotlivci počali také již malovati »barevné skladby«, jako hudebníci komponují »barevné nálady« nebo »obrazy«. Je to ovšem učení posud nejasné a spíše obrazné, ale v podstatě jeví se mezi požitky zrakovými i sluchovými jakási příbuznost, hlavně co se týká dojmu všeobecného, neboť disharmonie zvuková a příkrost barevných kontrastů vyvolávají velmi příbuzné pocity nelibosti, jako soulad barev i harmonie zvuků nás naplňuji pocity příjemnými. Malíři sami užívají slova tón též jako označení stupně světlosti jedné a téže barvy, nebo rozlišují »teplé« a »studené, chladné« tóny, t. j. barvy červené, rudé se všemi odstíny žlutě a hnědi, v nichž převládá rudá, a barvy modré, zelené se všemi odstíny, v nichž převládá barva modrá. Tu ovšem je rozlišování jednotlivých tónů věcí jemnějšího smyslu pro barvu buď vrozeného, buď též vycvičeného. Úvahy o tónu barevném a jeho působení na pozorovatele vedly v novější době malíře k rozkládání tónů (pointillismus francouzský), totiž k nánosu různě zbarvených skvrn, které z jisté vzdálenosti se slučují a tvoří nový tón, právě ten, který byl malířem v přírodě postřehnut. Tu ovšem záleží zase na schopnosti divákově, zda dovede z barevných teček a skvrnek složiti onen přírodní tón, a nejčastěji vadí tu zdravý, dobrý zrak, jenž různé tóny stále i na větší vzdálenost rozlišuje. Proto také většina malířů tvoří tóny již »hotové«, klade barvy nerozložené na plochu obrazovou. F. H-s.

Související hesla