Tortura

, útrpné právo – mučení; soudní prostředek, který měl donutit obviněného nebo svědka k přiznání. Až do konce 18. stol. byla obecně rozšířeným prostředkem trestního řízení. Ve většině evropských zemí byla zrušena v 18. století.

Ottův slovník naučný: Tortura

Tortura (lat., od torquere, kroutiti, mučiti; něm. Marter, Folter [z lat. tortura], harte oder peinliche Frage, z čehož přeloženo rus. pytka čes. útrpné právo, mučení, soudní prostředek donutiti obviněného nebo svědka způsobenými mu velikými bolestmi k vyznání pravdy. Tortura náleží k oněm poblouzením lidské společnosti, jež se dála po mnoho set let jménem práva. Bývala téměř do konce XVIII. stol. obecně rozšířeným prostředkem trestního řízení, a v orientálních státech nevyšla z užívání ani ještě dnes. U Řekův a Římanův užívalo se jí nejdříve jen při výslechu otroků, později i u lidí svobodných, a to s počátku jen při zločinech proti panovníkovi. Církevní právo, chtějíc pohnouti vinníka k vyznání viny prostředky mírnými, nedovolovalo ve starší době užívání tortury (ecclesia abhorret sanguinem). Na konci XIV. stol. byla tortura ve věcech kacířských praktikována jen úřady světskými. Avšak od dob papeže Urbana V. duchovenstvo, chtějíc zachovati tajemství processu, přestalo se obraceti o pomoc k světským úřadům. Ve Španělsku užití tortury záviselo na uznání promotora inquisitionis, který v inkvisičním processe měl úkol žalobce. Světské soudy vzavše z círk. práva základní formy inkvisičního řízení, počaly užívati tortury jako prostředku donutiti obviněného k doznání viny. Tou měrou, jak mizelo užívání ordalií, šířila se tortura Jako při akkusačním processe obviněný mohl se očistiti od podezření zkouškou rozžhaveným železem nebo vařící vodou nebo vítězstvím při souboji, tak při inkvisičním processe mohl se očistiti trpělivým snášením tortury. I tortura podobně jako ordalie spočívala ve víře, že bůh pomůže nevinnému vytrpěti nezasloužená muka, kdežto skutečný vinník nebude s to, aby je snesl. Znenáhla tortura stávala se střediskem inkvisičního processu. Na poč. XVI. stol. počaly se v říši Římskoněm. již klásti meze zneužívání tortury. Constituo criminalis Karla V. nedovoluje již soudcům torturu v případech, kde není proti podezřelému dosti závažných okolností. Přes to však užívalo se tortury i nadále v širokých rozměrech, a to nejvíce proti čarodějnicím. Formy tortury bývaly velmi různé podle místa a času, kde a kdy se jí užívalo. V Německu na př. známo bylo na konci XVI. stol. asi 60 – 70 způsobů tortury. Zákony nebylo v té příčině stanoveno nic. Vyvinula se tedy u jednotlivých soudů rozličná praxe. Mnoho pracovala tu i doktrina. Teprve Constitutio Criminalis Theresiana z r. 1768 upravuje podrobně užívání tortury, když už zákonodárstvím počala býti odstraňována. Znázorněny jsou tu na 45 tabulkách i druhy torturay. Od prvé pol. XVIII. stol. počaly se ve společnosti rozléhati hlasy proti tomuto nelidskému prostředku soudnímu. Ve Francii Voltaire a encyklopaedisté, v Italii Beccaria dokazovali úplnou nevhodnost tortury jako prostředku k seznání pravdy. Vlivem tohoto hnutí zákonodárství rozličných zemí počalo pomalu rušiti torturu. V Prusku zrušena byla r. 1754, v Dánsku 1770, v Rakousku 1787, ve Francii 1789. Na konci XVIII. stol. zrušena v malých státech německých, jež přijaly franc. trestní zákonodárství, ale po pádu Napoleona I. byla v některých státech obnovena. Definitivně zrušena v Hannoversku 1822, v Gotě 1828. Ve skandinávských státech a v Anglii následkem rozvoje soudů porotních brzo vyšla z užívání. V Anglii poslední případy jejího užití pocházejí ze stol. XVI. V baltických provinciích, když náležely ještě Švédsku, zrušena Karlem XI. r. 1686. Na Rusi činí prvou zmínku o tortuře Suděbnik Ivana III. r. 1497. Osnovou trest. zák. z r. 1754, která však nestala se zákonem, upraveno bylo po prvé užívání tortury v Rusku. Kateřina II. torturu r. 1763 obmezila a pak r. 1774 tajně zakázala. Přes to však užívání tortury udrželo se na Rusi hluboko do XIX. stol.

Související hesla