Toskánsko

, italsky Toscana – kraj ve střední Itálii u Ligurského moře; 22 997 km2, 3,5 mil. obyvatel (1998), správní středisko Florencie (377 000 obyvatel, 1998). Povrch se zvedá od pobřežní nížiny k východu do Apenin. Hlavní řeka Arno. – Pěstuje se pšenice, vinná réva, tabák, olivy. Chov skotu, ovcí. Těží se železná ruda, mramor, olovo, zinek. Průmysl hutnický, strojírenský, textilní. Hlavní přístav Livorno. Významný cestovní ruch (přímořská střediska na severozápadě, historická města Florencie, Pisa, Siena aj.). – Původně osídleno Etrusky, ve 4. – 3. stol. př. n. l. ovládnuto Římem. 568 – 774 langobardské vévodství, od 9. stol. markrabství. Od 11. stol. formování městských komun. Ve 12. stol. Matylda Toskánská odkázala Toskánsko papeži; poté soupeření ghibellinů a guelfů. Ve 14. – 15. stol. kulturní rozmach (kolébka renesance, centrem byla Florencie). Od roku 1569 toskánské velkovévodství pod panstvím florentského rodu Medici. Od 1737 v držení Habsburků. V roce 1860 bylo Toskánsko připojeno k sardinskému království. Od roku 1861 součást Itálie.

Ottův slovník naučný: Toskánsko

Toskánsko bylo ve starověku královstvím Etrusků, jež po r. 280 př. Kr. pod panstvím římským úplně pozbylo významu. Již ve starověku nazývalo se také Tuscia, kterýžto název přešel i do středověku. V době císařské vzrostl jeho význam, avšak po zaniknutí říše Západořímské r. 476 Toskánsko stalo se částí říše Odoakerovy. Znova rozkvetlo za vlády Ostrogotův, avšak rychle zase podlehlo nadvládě Byzantinců. V VII. stol. zmocnili se země Langobardi, za jichž vlády Toskánsko bylo spravováno od několika vévod, z nichž vévodové sídlící v Lucce byli nejmocnější a náleželi obyčejně ke král. rodině. Po zničení říše Langobardské Karlem Vel. r. 774 Toskánsko dostalo se pod panství Karlovců, kteří tam dosazovali markrabí. Po vymření Karlovcův vévodové spoletští opanovali jižní čásť Toskánska, kdežto ostatek spravován byl markrabaty, kteří nabyli samostatnosti skoro úplné. Markrabí Bonifác II., zároveň hrabě Modenský, Reggijský, Mantovský a Ferrarský, nejbohatší a nejmocnější kníže v Italii, zůstavil po své smrti (1052) nezletilého syna Bedřicha, za nějž vedla vládu jeho matka Beatrice. Tato provdala se po druhé za Gottfrieda Bradatého, jenž pro vzpouru proti Jindřichovi III. byl zbaven vévodství dolnolotrinského, avšak po smrti Bedřichově ujal se vlády v Toskánsku. Spor Gottfriedův s císařem měl za následek, že markraběnka Beatrice i dcera její Mathilda byly r. 1055 od císaře odvlečeny jako rukojmí do Německa, odkudž byly propuštěny teprve po smrti Jindřicha III. Po smrti matčině i otčímově stala se markraběnkou toskánskou Mathilda, jež pomáhala kurii v boji proti cís. Jindřichovi IV. Poněvadž odkázala své země »sv. Petrų, vznikl po její smrti (1125) vleklý spor mezi císaři a papeži o t. zv. »statky Mathildiny«. Za těchto sporů při častém střídání se markrabat upadala jejich moc, naproti tomu zase moc měst, jako Pisy, Florencie, Lukky a Sieny, víc a více vzrůstala. R. 1133 císař Lothar dal statky Mathildiny Jindřichovi Pyšnému. R. 1139 – 53 panoval v Toskánsku markrabí Hulderich, dosazený od Konrada III., po něm nastoupil Welf, bratr Jindřicha Lva, a r. 1195 ujal se vlády pátý syn Bedřicha I. Filip. R. 1210 Otto IV. Brunšvický obnovil cís. nároky na statky Mathildiny, podobně též Bedřich II., dosáhnuv koruny císařské, domáhal se uznání práv císařských v toskánských městech. Tím rozdmýchány byly po celém Toskánsku urputné boje mezi Guelfy a Ghibelliny. Po smrti Bedřichově opanovali Toskánsko Guelfové, byli však (1260) poraženi od krále sicilského Manfréda, jemuž musili holdovati. Vítězství Karla z Anjou nad Manfredem u Beneventa (1266) způsobilo opět obrat ve prospěch Guelfů. Z Guelfův a Ghibellinů vyvinuly se časem nové strany politické, totiž »černí a bílí« (neri e bianchi), jež ustavičnými boji podvrátily politickou jednotu Toskánska. Tak guelfská Florencie rozšířila své území, vedle ní ještě Lucca, Pisa a Siena dosáhly úplné samostatnosti svých území. V jednotlivých městech zavedeny ústavy republikánské, avšak stálé spory vrstev chudších s bohatými patricii měly za následek úpadek ústavy republikánské. V některých městech vznikly vlády aristokratické, tak v Sieně, některá se připojila k Církevnímu státu, tak Perugia, jinde vznikla přechodní nebo trvalá vláda jednotlivců, jako ve Florencii, kde již od r. 1378 stávali v čele obce členové rodu Medici. Karel IV. i Sigmund pokusili se o dosažení vlivu v zemi, zeslabené meziměstskými válkami, avšak jejich pokusy dopadly právě tak neúspěšně, jako podobné pokusy papežů. Konečný výsledek všech meziměstských válek byl ten, že celé Toskánsko až na Luccu a Sienu bylo sjednoceno pod panstvím Florencie, v niž po různých proměnách rod Medici dosáhl úplného panství. R. 1532 Karel V. povýšil svého zetě Alessandra de Medici na dědičného vévodu florenckého. T., dosud podle jména republikánské, přetvořilo se za jeho vlády v monarchii, mající v čele dynastii Medicejskou. Když od r. 1711 stalo se pravděpodobným vymření rodu Medici, Toskánsko bylo předmětem vyjednávání mezi četnými mocnostmi. Poslední vévoda z rodu Medici Jan Gaston († 1737) musil se brániti proti hrozivému nátlaku Španělska, jež snažilo se dědictví toskánské pojistiti synu Filipa V. Donu Carlosovi, avšak v míru Vídeňském (1735) bylo nástupnictví po Janu Gastonovi zajištěno Františku Štěpánovi Lotrinskému, manželu Marie Terezie. Tento r. 1737 dal Toskánsko obsaditi rakouským vojskem a svěřil vládu knížeti z Craonu. Po tomto ujal se vladařství r. 1749 hrabě Richecourt a r. 1757 nenáviděný maršál Antonio Botta-Adorno. Za těchto vladařů i za vlády Leopolda I. (cís. Leopolda II.), jenž v Toskánsku nastoupil po svém otci r. 1765, byly provedeny četné změny ve zřízení fideikommissním a lenním, správa financí a stát. dluhu byla zlepšena, majetek církve a inkvisice byly obmezeny. Tím položen základ k novému rozkvětu země, jenž pokračoval, i když Leopold stal se císařem a v Toskánsku nastoupil jeho druhý syn Ferdinand V.. Za válek francouz. snažil se zachovati neutralitu, ale přes to byl do nich zapleten, r. 1799 z Toskánska vypuzen a mírem Lunevillským (1801) donucen k abdikaci, začež obdržel náhradu v Německu. Již před tím Napoleon přivtělil Toskánsko ke království Etruskému, jež udělil 1. říj. 1800 vévodovi Ludvíkovi z Parmy, a prohlásil dědictví španělské dynastie. Smlouvou ve Fontainebleau (27. říj. 1807) král. Etruské bylo opět odstoupeno Francii a dekretem ze 30. kv. 1808 spojeno s císařstvím Franc. pod dřívějším jménem Toskánska. Napoleon rozdělil zemi ve 3 departementy a zřídil ve Florencii generální guvernérství, jež svěřil své sestře Elise Bacciocchi, užívající titulu velkovévodkyně toskánské. Jejímu muži byla již r. 1805 udělena knížetství Lucké a Piombinské. Po pádu Napoleonově vrátil se definitivně Ferdinand III., jemuž vídeňský kongress vrátil Toskánsko v rozsahu jako před r. 1800 a přidal neapol. provincii Stato degli presidii, Elbu, Piombino a nárok na zdědění Lukky. Po Ferdinandovi III. nastoupil jeho syn Leopold II., který s podporou ministrů Fossombroniho a knížete Neri Corsiniho vládl mírně a osvíceně jako jeho předchůdcové. Avšak po odstoupeni Fossombroniově stal se zjevným reakcionářský vliv Rakouska, a když italské politické hnutí reformní zachvátilo i T., vznikl přirozeně odpor proti vládě. Tato však byla první z ostatních vlád ital., která za příkladem papeže Pia IX. odhodlala se k některým koncessím liberálním a tím zjednala klid. Dne 7. kv. 1847 vydán nový mírnější zákon tiskový, udělena amnestie, trest smrti zrušen, zahájeny přípravy k reformě správy obecní, zřízena státní rada (consulta), jež měla míti vliv na zákonodárství, a j. Po abdikaci Karla II., vévody luckého, bylo toto území spojeno s Toskánskem (11. říj. 1847), avšak podle ustanovení Vídeňského kongressu a podle smlouvy z r. 1817 a 1844 měl distrikt Fivizzano připadnouti Modeně, distrikt Pontremoli Parmě. Obojí provedeno bylo teprve po branném odporu obyvatelstva jmenovaných distriktů. Revoluční hnutí r. 1848 začalo v Toskánsku dříve, než vypukla únorová revoluce v Paříži, proto již 17. ún. 1848 Leopold II. udělil své zemi konstituci. Po vypuknutí povstání v Lombardsku účastnilo se také toskánské vojsko i dobrovolný sbor války proti Rakousku a Leopold II. vzdal se titulu rakous. arcivévody. Dne 26. čna 1848 byl zahájen nový parlament (senát a komora deputovaných), avšak ani to ani jiné ústupky liberálních ministrů Ridolfiho a Capponiho nestačily na potlačení hnutí, vedeného Guerazzim, jež nabývalo víc a více rázu revolučního. Když pak při povstání vypuklém v Livorně 25. srp. i vojsko přešlo k lidu a nedlouho potom i ve Florencii vzniklo povstání, Leopold II. přiklonil se úplně k demokratické straně a jmenoval 27. říj. 1848 ministerstvo, v němž professor Montanelli měl předsednictví a zahraniční věci, Guerazzi vnitro. Toto ministerstvo rozpustilo dosavadní umírněnou komoru deputovaných, při nových volbách pak zvítězila strana radikální, tak že při zahájení nové komory 10. led. 1849 Leopold II. byl nucen prohlásiti se pro pokračování ve válce s Rakouskem a pro svolání ital. shromáždění národního. V nitru byl však velkovévoda nepřítelem těchto novot a proto 21. ún. opustil Florencii a odešel do Gaëty, kam se byl uchýlil také papež Pius IX. Ve Florencii ustavila se prozatímní vláda (Montanelli, Mazzoni, Guerazzi) a svolala ústavodárné shromáždění, jež 27. bř. vzneslo na Guerazziho výkonnou moc ve formě diktatury. Avšak velmi záhy mírnější liberální strana ve Florencii způsobila protirevoluci, Guerazzi s jinými vůdci byl zajat, ústavodárné shromáždění rozpuštěno a vláda přenesena na fiorencký magistrát, jenž povolal nazpět Leopolda II. Tento z Gaëty jmenoval generála Serristoriho svým mimořádným kommissařem (1. kv.) a 24. kv. jmenoval nové ministerstvo pod předsednictvím Baldasseroniho. S tajným svolením velkovévodovým vtrhl do Toskánska oddíl rak. vojska v čele s polním zbrojmistrem d'Aspre, jenž dokončil podrobení celé země. Teprve v čci 1849 Leopold II. vrátil se do Florencie, prohlásil obsáhlou, ačkoli neúplnou amnestii a 22. dub. 1850 ujednal s Rakouskem vojenskou konvenci, podle níž mělo 10.000 rak. vojáků zůstati v Toskánsku až do dalšího ustanovení. Od té doby vláda počínala si reakcionářsky, v září 1850 ústavu formálně suspendovala, až konečně ji definitivně zrušila dekretem z 8. kv. 1852. Konkordátem z 19. čna 1851 byla kurii poskytnuta v Toskánsku neobmezená svoboda a zahájeno pronásledování protestantství. R. 1853 odsouzeni vůdcové revoluce in contumaciam k doživotnímu žaláři, kterýžto trest byl panovníkem změněn v doživotní vyhnanství. Teprve za krymské války r. 1855 odtáhlo ze země rak. vojsko. Hnutí, které od r. 1858 opětně Italii zachvátilo, nalezlo i v Toskánsku půdu úrodnou, neboť Leopold II. po úradách s papežem a s králem neapol. Ferdinandem II. postavil se zjevně na stranu rakouskou. Po vypuknutí války rakousko-piemontské r. 1859 vzniklo ve Florencii povstání (27. dub.), a když vojsko zpěčovalo se zakročiti proti lidu, žádajíc společně s ním za allianci s Piemontskem, velkovévoda opustil Florencii a odejel do Vídně. Ve Florencii ustavila se ihned provisorní vláda, jejímiž členy byli dřívější gonfaloniere florencký Peruzzi, advokát Malenchini a advokát Danzini, a nabídla králi sardinskému diktaturu. Viktor Emanuel II. odmítl nabídku, vzal však Toskánsko po čas války pod svoji ochranu a jmenoval vyslance ve Florencii Buoncompagniho svým mimoř. gener. kommissařem. Tento ujal se vlády 8. kv., povolal v čelo nového ministerstva Ricasoliho a svolal consultu složenou z důvěrníků. 10. čna všichni úředníci byli vyzváni, aby složili přísahu Viktoru Emanuelovi jakožto protektorovi národní vlády v Toskánsku. Podle ustanovení míru Villafranckého měl se do Toskánska vrátiti Leopold II., avšak proti tomu ozvalo se obyvatelstvo zejména ve Florencii velmi bouřlivě. Leopold II. tedy 21. čce ve Vöslavě vzdal se trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Ferdinanda V., jenž vydal proklamaci k obyvatelstvu toskánskému, v níž sliboval zachování ústavy, uznání práv národních a j. Avšak consulta, magistrát ve Florencii a jiné korporace vyslovily se proti němu a při úředním hlasování municipalit vyslovilo se 225 pro sesazení dynastie, jediná pro zachování. Aby při nastávajících volbách do sněmu nevzniklo zdání nátlaku, sardinský král odvolal Buoncompagniho a vládní moc přenesena na Ricasoliho. 16. srp. nový sněm usnesl se jednohlasně na sesazení habsbursko-lotrinské dynastie a 20. srp. rovněž jednohlasně na připojení k Sardinsku. Při plebiscitu 11. a 12. bř. 1860 znělo 386.445 hlasů pro annexi, 14.925 pro samostatný stát. Na to 22. bř. dekretem Viktora Emanuela Toskánsko bylo spojeno s královstvím Sardinským, proti čemuž Ferdinand IV. v Drážďanech marně protestoval. Prozatím byl Ricasoli jmenován gener. guvernérem a princ Eugen Savojsko-Carignanský král. místodržitelem a vrchním velitelem ve Florencii. Na poč. r. 1861 oba odstoupili a tím bylo dokončeno úplné vtělení Toskánska do Sardinska. – Literatura: Rohault de Fleury, La Toscana au moyen âge (1874, 2 sv.); L. Pignotti, Storia della Toscana sino al principato (1813 – 14, 9 sv.; 3. vyd. 1825, 6 sv.); Reumont, Gesch. Toscana's seit dem Ende des florent. Freistaates (1876 – 77, 2 sv.); R. Galuzzi, Istoria del granducato di Toscana sotto il governo della casa Medici (1871, 5 sv.); A. Zobi, Storia civile della Toscana 1737 – 1848 (1850 – 52, 5 sv.); Leopoldo II. e i suoi tempi, memorie di G. Baldasseroni (1871); Cambray-Digny, Ricordi sulla commissione governativa toscana del 1849, Montanelli, Memorie sull' Italia e specialmente sulla Toscana dal 1814 al 1850 (1853 – 55, 2 sv.); E. Poggi, Memorie storiche del governo della Toscana (1871, 3 sv.); A. Zobi, Cronaca degli avvenimenti nel 1859 (1859 – 60); Compendio della storia toscana fino all' anno 1818 (1819, 2 sv.); Canestrini, Négociations diplomatiques de la France avec la Toscane (vyd. Desjardins, 1859 – 86, 6 sv.); A. Lumini, La reazione in Toscana nel 1799 (1892) a j. Skč.

Související hesla