Třetihory

, terciér – starší část (65 – 1,8 mil. let) kenozoika; dělí se na starší třetihory neboli paleogén (zahrnuje paleocén, eocén a oligocén) a mladší třetihory neboli neogén (zahrnuje miocén a pliocén). Třetihory jsou charakterizovány velkými paleogeografickými změnami (alpínské vrásnění); kontinenty dosáhly současného tvaru, došlo k rozvoji kvetoucích rostlin, hmyzu a savců.

Ottův slovník naučný: Třetihory

Třetihorní útvar, kaenozoicum (s tabulkou), mohutný soubor vrstev následující po útvaru křídovém, po celé zemi rozšířený a různé petrografické povahy. Jsou to uloženiny mělkých moří, brakických zálivů, sladkovodních močálů neb i řek, které často na týchž místech se střídají, z čehož vysvítá, že v době té panovaly oscillace povrchu zemského a časté pošinování čar pobřežních. Zároveň i vyvěrání sopečných hmot bylo velmi časté. Rozvržení souše a moře v třetihorní útvarm úřetihorní útvaru, zvláště ve starším oddělení jeho, různilo se ještě značně od nynějšího. V Evropě bylo moře Středozemní velmi rozšířeno (Thetys), Starý svět byl přímo spojen se světem Novým jednak spojkou z Irska přes ostrovy Farörské, přes Island a Grónsko, jednak přes nynější úžinu Beringovu. Východní Indie souvisela s Afrikou a Asie s Australií. Obrys kontinentů však stále se měnil a za dob třetihorní útvarho úřetihorní útvaru znenáhla přibližoval se poměrům nynějším. V té době pohyb kůry zemské byl mimořádně mohutný a všecka veliká pohoří, jako Alpy, Karpaty, Apenniny, Kavkáz, Atlas, Himálaja, Cordillery a j. dostoupily nejvyššího stupně svého vypětí. O síle pohybu přesvědčují nás některé vrstvy staršího třetihorní útvarho úřetihorní útvaru, které v záp. Alpách vyzdviženy jsou až do výše 3500 m. Podnebí v těch dobách bylo teplejší než nyní, v Evropě téměř tropické, ale znenáhla teplota klesala. Poněvadž jednotlivé pánve třetihorní útvar jsou poměrně málo rozsáhlé a přečasto jeví rázy místní, jest srovnávání jich a rozdělování třetihorní útvarho úřetihorní útvaru nesnadné. Dělí se ve starší oddíl palaeogen a mladší neogen. Onen rozvádí se ve 3 pododdělení palaeocén, eocén a oligocén, tento v miocén a pliocén. Pokud týče se zbytkův ústrojných, objevuje se v třetihorní útvarm úřetihorní útvaru bohatá květena, složená z rostlin jehličnatých, jedno- i dvouděložných. Z jehličnatých nejrozšířenější byl rod Sequoia, z jednoděložných dlužno uvésti palmy Sabal, Chamaerops a j., z nichž mnohé rostly až v Anglii. Mezi dvojděložnými setkáváme se s rody tropickými, jako jsou čeledi Proteaceae, Araliaceae, skořicovník a j., dále subtropickými, j. fík, vavřín, magnolie, ořech a dále i s jinými našich lesů, jako jsou dub, javor, platan, jilm, vrba, habr a j. Pokud se týče zvířeny nižších mořských živočichů, jest znamenitým znakem třetihorní útvarho úřetihorní útvaru ohromné bohatství a rozšíření některých dírkonožců, jako velikých nummulitů, pak i jiných rodů, j. Orbitoides, Miliola, Alveolina. Rozhojnily se hlavně v teplých mořích eocénu, a zde také byly četné útesy korálové, které znenáhla již putovaly do krajin rovníkových. Z ostnokožců nejdůležitější jsou ježovky, jejichž starý typus radiálního uspořádání zde mění se v hojnější nový vzor oboustrané souměrnosti. Nejčastější rody jsou Scutella, Linthia, Brissus, Schizaster, Echinolampas a j. Zvířena měkkýšů znenáhla připodobňuje se zvířeně nynější. Z mlžů mimo velmi hojné ústřice počínají panství rody s výkrojem plášťovým, j. Venus, Cytherea, Corbula, Tellina; zvláště hojný rod je Congeria a pak i Cardita, Pectunculus, Lucina a j. Z plžů podobně převládati počínají rody s dlouhými sifony, jako Fusus, Pyrula, Voluta, Conus, Murex, Strombus a j. a pak i jiné čeledi, j. Natica, Nerita, Ranella, Melania a j. Mezi korýši možno pozorovati znamenitý rozvoj krabů, j. Ranina, Lobocarcinus, Psammocarcinus a j. Mezi rybami nabyli převahy žraloci, zastoupení hojně hlavně zuby, j. Carcharodon, Otodus, Lamna a j. Novým zjevem v historii tvorstva na zemi jest vyskytnutí se placentárních ssavcův, kteří starobylé ssavce bez placenty v brzku zatlačili. S počátku však ssavci bez placenty, dnes hlavně na Australii a některé krajiny americké omezení, byli rozšířeni po všem světě. Nejstarší ssavci placentární jsou starobylým kollektivním typem, na kterém možno pozorovati mnoho znakův embryonálních. Tak nejstarší skupina, prakopytníci Condylarthra, jsou ploskochodí, s 5 prsty téměř stejnými. Jsou to rody Phenacodus, Meniscotherium a j. V eocénu však kopytníci již se rozdělují v lichoprstce a sudoprstce. Z lichoprstců starých jest několik zajímavých rodů, j. Palaeotherium, Hyracotherium a j. Čeleď koňovitých ukazuje úplnou řadu přechodů ve vývoji nohy i chrupu, která zvláště v Americe jest úplná. Z předků koně hojní jsou Hippotherium (Hipparion) Anchitherium a j. V oligocénu počala panství své čeleď nosorožců, která zvláště vymřelými druhy rozšířila se po všem světě. Sudoprstci s počátku rovněž byli zastoupeni tvary starobylými, j. Anthracotherium, Anoplotherium, Oreodon a j. Hrochové byli rozšířeni po jižní Evropě i Asii, i vepři byli hojní. Z přežvýkavců žirafy bohatý měly rozvoj, jeleni s počátku neodvrhovali mohutných svých parohů, tak že přibližovali se antilopám. Tyto zase vykazovaly přechody ke kozám. Šelmy původně byly zastoupeny starobylou skupinou prašelmami (Creodontia), z nichž později vytvořily se šelmy, které čítaly ještě mnohé typy smíšené, tak přechody mezi hyénou a cibetkou, mezi hyénou a medvědem a j., teprve později povstali pravé hyény, kočky, psi a medvědi. V pliocénu po všem světě rozšířena byla ohromná kočka Machaerodus. Prasloni (Amblypoda) vyznačovali se značnými rozměry a podivnou lebkou, j. Loxolophodon, Coryphodon a j. Velikou úlohu přejali sloni, a to hlavně 3 rody, největší ssavec třetihorní Dinotherium a Mastodon počínající miocénem, Elephas pliocénem. Poloopice staré (Lemuridae) vykazují zřetelné vztahy ke kopytníkům. I ostatní řády ssavcův, j. hlodavci, hmyzožravci a netopýři byli zastoupeni. Z kytovitých (Cetacea) žily tvary velikých rozměrů s mohutnými zuby v mordě, Zeuglodon; ochechule, Sirenia, vyznačovaly se ohromnými kostrami. Opice rozšířeny byly v již. i střední Evropě. Palaeocén znám jest ze sev. a střední Francie, z okolí Londýna a z Belgie. Ve Francii nad křídou uložen vápenec a slín meudonský, pak písky bracheuxské glaukonitické s tmavými jíly. Podobné jsou v okolí Remeše písky, vápence a slíny rillyské. Slepence cernayské uchovávají znamenitou zvířenu ssavčí, prašelmy, Allotheria, poloopice, prakopytníky, hmyzožravce, ptáky a j. Svrchní polohy palaeocénu tvořeny jsou v okolí Paříže plastickými slíny, u Remeše jíly chenayskými, které jsou sladkovodní, mění se však v brakické. V Belgii jest nejzpodněji vápenec monský a pak následují písky a slíny s hnědým uhlím stupně landenského. V Anglii náleží sem mořský pískovec ostrova Thanetu, vrstvy woolwichské a readingské, nad nimiž leží štěrky a písky oldhavenské, obsahující zvířenu brakickou. V Dánsku v okolí Kodaně vyskytují se slíny tohoto stáří s vložkami hnědého uhlí. U Berlína ve vrtané díře v Lichterfelde nalezeny stopy po zvířeně tohoto stáří. V jižní Evropě rozšířeny jsou sladkovodní uloženiny s plžem Physa, v sev. Africe náleží sem mořské jíly s mlži Ostrea kurkurensis, Cardita, hlavonožcem Aturia ziczac a j. (stupeň kurkurský). Ve střední Rusi u Saratova nad nejmladší křídou vyskytuji se písky s miskami mlžů Cyprina, Pholadomya cuneata a j. V Nov. Mexiku téhož stáří jsou vrstvy Puerco, bohaté naleziště ssavců jak vačnatých, Allotheria, tak prakopytníků, prašelem, poloopic a j. V eocénu moře v Evropě zaujímalo 2 veliké oblasti. Jedna povstalá ze Severního moře kryla severní Francii, Belgii, již. Anglii a prostírala se od Bretagně až na ostr. Jutsko a Šlesvik-Holštýn. Druhá, mnohem větší oblasť alpinská zaujímala jižní Evropu, Francii, Alpy, Karpaty a zasahovala daleko do sev. Afriky, Sahary, Egypta a na v. přes Kavkáz, Arabii a Persii až k Thien-šanu a k Himálaji a odtud přes Jávu a Sumatru na Borneo a Filipíny. Moře toto, Thetys zvané, bylo spojeno přes Pyreneje s Atlantským a mimo to bezpochyby i s Polárním okeánem. V severoevropské oblasti znamenitě vyvinuta jest pánev pařížská. Zde na zpodu vystupují mořské písky (Soissonais), bohaté jednak dirkonožci Nummulites planulatus, jednak ulitami plžů Velates, Rostellaria, jakož i mlžů Pholas a j. Pak přichází hlavně v okolí Grignonu hrubý vápenec (calcaire grossier) písčitý neb slinitý, s četnými Nummulites laevigatus, s ohromnými ulitami (1/2 m) plže Cerithium giganteum, dále Fusus bulbiformis, Conus deperditus, s mlži Cardium porulosum, Crassatella ponderosa a mn. j. Vápenec ten jest stavebním kamenem města Paříže. Střední písky beauchampské chovají Num. variolarius, mlže Ostrea multistriata, plže Dentalium grande, Cerithium mutabile a j. Ve svrchních polohách vyskytují se vložky sladkovodní vápenec st.-quenský. Nad tím střídají se uloženiny mořských slínů s vrstvami sádry. Sádra montmartreská chová bohatou zvířenu ssavců po prvé Cuvierem popsanou. Nejčastěji objevují se rody Palaeotherium, Anoplotherium, Xiphodon a j. V Belgii jsou na zpodu mořské slíny (Ypressien) bohaté dirkonožci, hlavně Num. planulatus. Nad těmi leží glaukonitické pískovce (Paniselien) s mlžem Pinna margaritacea a plžem Rostellaria fissurella, pak písky (Bruxellien) s mlži Pectunculus pulvinatus, Cardium porulosum a j. Písky v nadloží (Laekenien) obsahují Num. laevigatus a křemičité písky svrchní (Wemmélien) Num. variolarius. V Anglii sem náleží londýnský jíl; jsou to šedohnědé septariové jíly a písky s pazourky. Vykazují zvláštní mořskou zvířenu z hlavonožců Nautilus imperialis, Aturia ziczac, Belosepia sepioides, z plžů Fusus regularis, tuberosus, Rostellaria ampla, i mlžů Pinna affinis, Pectunculus decussatus a j. Nad nimi přicházejí písky bagshotské s bohatou květenou Araucaria, Eucalyptus, Platanus a pak písky brackleshamské se zvířenou mořskou Cerithium giganteum, Turritella imbricata, Conus deperditus, Nummulites laevigatus a j. Jíly bartonské obsahují Num. variolarius, Voluta athleta a j. a písčité slíny headon-hillské na ostrově Wightu a pobřeží hampshireském sladkovodní s pruhy hnědého uhlí. V Německu jsou malé výskyty hnědelových vrstev (Bohnerz) vyplňující rozsedliny starších hornin se zbytky ssavců Lophiodon, Proviverra a j. Mladší jest vápenec u Buchsweileru podobně s kostmi ssavců. V jižním Rusku jest eocén hojně rozšířen v poříčí Dněpru, Donce a Volhy. Jsou to písky s konkrecemi fosforitovými se zkřemenělými kmeny a hojnými miskami mlžů (stupeň bučacký). Nad nimi jsou slíny kijevské s mlžem Spondylus a otisky ryb. V poříčí Volhy písky saratovské chovají nečetné zkameněliny. Na severu Evropy na Islandě, Medvědích ostrovech, Špicberkách a dále na sev. Ameriky na Grónsku, Grinnellově zemi objevují se jíly se zbytky rostlin, jako topolu, jilmu, dubu, buku, ano i taxodií, platanů, magnolií, tedy rostlin, které poukazují na podnebí aspoň takové, jaké jest nyní ve střední Evropě. Stáří těchto uloženin není nad pochybnost zjištěno, někteří kladou je do miocénu. Oblasť jihoevropská skládá se z pevných vápenců, pískovců i břidlic a chová přehojně nummulity, které vrstvy přeplňují, plže značných rozměrův, útesy korálové a ježovky. Ve Francii u Biaritze a Nizzy rozšířeny jsou nummulitové vápence, podobně ve Švýcarech a v Bavorsku. Zvlášť mohutný vývoj vykazují vápence zároveň s čedičovými tufy v Benátsku a ve veronských Alpách. V Sedmihradech jest eocén mohutně vyvinut. Na zpodě jsou to jíly a sladkovodní vápence, pak přicházejí hrubé vápence s Nummulites perforatus, contortus, variolarius a j., svrchní čásť vápence, kološské vrstvy, mají bohatou zvířenu připomínající francouzský calcaire grossier. Následují slíny s Num. intermedius a bryozové hlíny s bohatou zvířenou. V této oblasti mimo nummulitové vápence rozšířen také písčito-břidličnatý ráz ve Švýcarech flysch, v Apenninách macigno zvaný. Šedé tyto pískovce a břidlice chudé zkamenělinami jsou spojeny s nummulitovými vápenci a zvlášť mohutného rozšíření dosahují v Karpatech, Istrii, Dalmacii, Bosně, Řecku a na Kavkáze a táhnou se odtud Malou Asií a jižní Asií. V těch místech zastupují také oligocén. Na mnohých místech, jako v Ligurii prorývají je lože diabasu, gabra a serpentinu. Dále objevují se v nich t. zv. exotické balvany, do vrstev uložené to ohromné útržky žul, rul, porfyrův a jiných krystallických hornin, které pocházejí ze severu. V Africe jsou nummulitové vápence hojně rozšířeny v Alžírsku a Egyptě a skýtaly zde hlavní stavivo k pyramidám jsouce plny Num. distans a Lucasanus. Libycká poušť jest bohata zkamenělinami tohoto období. Zpodní eocén africký jest uloženinou mořskou (libycký stupeň, mokattam), svrchní brakickou a sladkovodní. Podobně na Madagaskaru vyskytují se vápence nummulitové. V Asii po celém jihu vyvinuty vápence tyto i flysch. V Australii, Tasmanii a na Nov. Zealandě rovněž známy jsou uloženiny staršího eocénu. V Sev. Americe tvoří široký pás od New Jersey přes Floridu do Texasu, uvnitř země ve státě Wyomingu a pak na pobřeží Tichého okeánu. Pobřežní uloženiny povstaly z moře, vnitrozemské jsou sladkovodní a bohaté kostmi ssavců, j. Coryphodon, Hyracotherium, Eohippus a j. Jsou to stupně Wasatch, Bridger a Uinta. V již. Americe a hlavně v Mexiku jsou nummulitové vápence; na ostrovech Záp. Indie přistupuje k nim i flysch. V době oligocénové Severní moře rozšířilo se značně k jihu, pokrylo sev. Německo až k Frankfurtu, Lipsku, Harci, Osnabrücku a vnikalo na v. do Polska, jižní Rusi a do Asie. V jedné době bylo i s jihoevropským mořem spojeno. V pánvi pařížské na zpodu jsou slíny (marnes supragypsenses) sladkovodní s plžem Limnaeus strigosus, pak slíny s mlžem Cyrena, vápenec brieský, pak písčité jíly brakické (molassa etrechyská), pobřežní uloženina, pískovec fontainebleauský s plži Natica crassatina a Cerithium plicatum, dále mlýnský pískovec u Montmorency a vápence u Beauce sladkovodní s plži Planorbis, Limnaeus, Helix a kostmi ssavců Aceratherium, Anthracotherium a j. Na jihu Francie známy jsou fosfority u Quercy se zajímavou zvířenou ssavčí, j. Anoplotherium, Palaeotherium, Cebochoerus, Lophiodon, Adapis i s kostrami plazův, obojživelníků a j. V Anglii oligocén jest vyvinut na ostrově Wightu a v krajině u Hampshireu. Jsou to brakické vápence a slíny stupňů Headon, Osborne, Bembridge a Hempstead. Tento mění se nahoře v uloženinu mořskou s Ostrea callifera, Voluta Rathieri, Cerithium plicatum a j. V sev. Německu na zpodu jsou jíly latdorfské, mořské, které v některých krajinách, jako v Durynsku u Lipska a u Královce mají polohy hnědouhelné. U města posledně jmenovaného vyskytuje se také jantar, zkamenělá to smůla třetihorních borovic. Pak následují slíny septariové (Rupelthon) s bohatou zvířenou mořskou, dále štětínský písek a pak písky kasselské a šternberské. Podobný jest oligocén belgický, jen že ve svrchních vrstvách jest původu sladkovodního, tak že tyto pozemní uloženiny jsou vklíněny mezi mořskými eocénem a miocénem. Mohučská pánev prostředkuje mezi oblastí jihoevropskou a severoevropskou. Zpodní oddíl jest nepatrně vyvinut v Elsasích. Střední stupeň obsahuje slíny a písky s Cyrena semistriata, Cerithium plicatum, se ssavci Hyopotamus a Anthracotherium. Na některých místech jsou vložky hnědého uhlí. Pak následují septariové slíny s mlžem Leda Deshayesiana a mořský písek přecházející ve slepence s Ostrea callifera, Pectunculus obovatus, Spondylus tenuispina a j. Svrchní oligocén obsahuje brakické uloženiny písčité či vápenité, na některých místech pak (Hochheim) vápenec s pozemními plži Helix a písky s otisky rostlin Sabal, vavřín, skořicovník, javor, borovice a j. V jižním Německu jsou hnědelové uloženiny (Bohnerz) s kostmi ssavců Palaeotherium, Anoplotherium a j. V alpském předhoří a ve Švýcarech rozšířeny jsou slinité písky a slepence zv. molassa zpodní. Dole jsou to uloženiny mořské, ve svrchnějších polohách brakické. V Čechách stáří oligocénu dlužno přičísti pískovcům hnědouhelným a vrstvám žateckým, pískům s lupky a plastickými jíly. Téhož stáří jsou i hnědouhelné tufy písčité a slinité s pruhy nečistého uhlí. Na jižní Rusi oligocén jest rozšířen na poříčí Dněpru a Donce v podobě glaukonitických pískovcův u Charkova s bohatou mořskou zvířenou. Nad těmi jsou jíly s hnědým uhlím u Poltavy. Podobně jest tomu na Volze. Jihoevropská oblast skládá se v Alpách, Apenninách, Karpatech, v Uhrách a na Balkáně hlavně z flyšového pískovce. Mimo ten vyskytují se i nummulitové vápence a pokryvačské břidlice s hojnými otisky ryb. Velikého rozšíření a mocnosti jest oligocén v Benátsku. Na zpodu jsou slíny s vápenci plnými mechovek a dirkonožců Num. contortus, Orbitoides papyracea (Priabona), pak následují tufy čedičové rovněž se zkamenělinami (Montechio) a nahoře podobné tufy s korály (Castel Gomberto). V Sedmihradech jsou slinité vápence nummulitové, sladkovodní i brakické slíny, pak mořské slíny a písky a břidlice s rybami. V Alpách vyskytuje se hnědé uhlí, slíny, písky a nummulitové vápence. Hlavní naleziště jsou Häring v Tyrolsku, Sotzka ve Štýrsku a Radoboj v Chorvatsku. Oligocén Sev. Ameriky dělí se ve 2 oddělení. Zpodní (Vicksburg) obsahuje nummulitové vápence, svrchní (Chipolan) limnické a pobřežní uloženiny. Ve střední Americe a pak na ostrovech Kubě a Jamaice jsou nummulitové vápence. Za dob miocénu Alpy i ostatní vřásnatá pohoří v Evropě a bezpochyby i v Asii dostoupily nejvyššího stupně vypětí. I sopečná činnost byla vydatná. Moře severní v Evropě ustoupilo poněkud, ale moře jižní velmi se rozšířilo, vnikalo do Švýcar, přes Vídeň a odtud na východ do Karpat a Uher. Koncem miocénu moře toto rovněž ustoupilo a zanechalo slaná jezera vnitrozemská. Ve Francii v okolí Bordeaux a v krajině Touraine zastoupen miocén písky zv. faluns s velmi četnými zkamenělinami Ostrea, Pecten, Voluta, Arca a j. (faluns de Salles, de Sancats). V severozápadním Německu rozšířeny jsou písky holštýnské, slinité jíly s Arca diluvii, Pectunculus pilosus, Venus, Conus, Fusus a j. V ostatním Německu jsou uloženiny sladkovodní s vložkami hnědého uhlí, oddělené na zpodu obyčejně čedičem. Zpodní polohy těchto uloženin skládají se z hlín s plžem Melania, hořeji přichází brusířská břidlice a tufy čedičové. Sem náležejí i výskyty hnědého uhlí, které rozšířeno jest v několika samostatných pánvích na s.-z. Čech. Vyvřeliny v Čechách jsou velmi časté a povahy různé. Nejstarší jsou fonolity, pak čediče, trachydolerity, tefrity, trachyty, mladší fonolity a nefelinické porfyry. V mohučské pánvi na zpodu jsou vápence brakické s mlžem Corbicula a plžem Hydrobia, pak vápence s Hydrobia a Litorinella, uloženiny to močálů s pruhy hnědého uhlí. Ve Virtembersku jest osamělá pánev sladkovodní s plžem Planorbis a kostmi ssavců i ryb Tapirus, Anchitherium, Rhinoceros a j. V zemích alpských náleží sem svrchní neogenií molassa, pískovce to a slepence mořem usazené, a nad těmi t. zv. sladkovodní molassa, dole brakická, nahoře úplně vyslazená. Ve Švýcarech na horách panuje molassa z hrubého slepence t. zv. Nagelfluh, v nížinách jsou jemnější písky a hlíny. Ve svrchní sladkovodní molasse je na Bodamském jezeře známé bohaté naleziště Oeningen, odkud popsáno bylo na 1500 druhů rostlin a živočichů. Odtud pochází také mlok Andrias Scheuchzeri (homo diluvii testis). Pánev vídeňská rozložena jest mezi českým massivem Karpaty a Litavským pohořím a zasahuje do Moravy i také malými choboty do Čech. Zpodní čásť jest uloženina ryze mořská, ale vody znenáhla se vyslazovaly. Na zpodu jest první stupeň středozemní (mediterranní) čili hornerské vrstvy, písky hrubé, či jemnější i také břidličnaté slíny s četnými zkamenělinami. Šedé slíny t. zv. schlier podobně jsou bohaté. Ke druhému stupni středozemnímu náležejí grundské slíny se zvířenou, která je smíšenina význačných tvarův obou stupňů, dále slepencovitý vápenec litavský, lithothamniový vápenec se zbytky vápenné řasy Lithothamnium a badenský plastický jíl s četnými ulitami plžů. Třetí stupeň sarmatský jeví se býti uloženinou vnitrozemského jezera, které bylo bez spojení s mořem. Vídeňská pánev rozšiřuje se výběžky na v., j.-v. a s. a tvoří podružné bassiny haličsko-podolský, v dolním poříčí Dunaje danubický a pannonský. V haličsko-podolském bassinu jsou u Wieliczky mohutné uloženiny sádry a kamenné soli stáří asi druhého stupně středozemního. V jižním Rusku oba stupně nejsou již tak typicky vyvinuty. Na zpodu objevují se mocné břidličnaté slíny, svrchní čokracké vrstvy obsahují zvířenu příbuznou zvířeně černomořské. V Řecku a Italii mořský miocén je velmi rozšířen, buduje větší díl Sicilie a ostrova Malty, kdež vrstvy vápencové bývají plny skořápek dirkonožce Globigerina. V Italii u Turina jsou konglomeráty (superga) a jílovité vrstvy (schio) plny ježovek. Ve Španělsku na poříčí řeky Ebra miocén skládá se z jílův a červených slepenců se sádrou a solí kamennou. V sev. Africe vyskytuje se typus švýcarský. V Asii a na Javě jest miocén mohutně vyvinut. V Sev. Americe jsou uloženiny mořské (Chesapeak) a limnické (Loup Forke). V Jižní Americe náležejí sem brakické vrstvy Patagonie a vrstvy u Santa Cruz, obě známé svým velikým bohatstvím koster ssavčích. Na počátku pliocénu moře ustoupilo znovu, zvláště na severu. Průliv Mancheský nebyl dosud vytvořen a Anglie souvisela s Francií, podobně ani Dardanelly nebyly vytvořeny. V Italii pliocén zachován typicky, jest to souvrství hlín, slínův a písku. Na zpodu je stupeň Piacentin, modravé slíny, pak žluté písky Asti a pak písky s kyzem Arno s kostrami Elephas meridionalis a Hippopotamus major. V okolí Říma sluší sem modré slíny vatikánské a písky a slíny Monte Mario s bohatou zvířenou mořskou. Nad těmi jsou kyzy a písky s kostmi ssavčími. V jižní Italii na zpodu jsou vápenito-písčité uloženiny pobřežní, Zancleano a pak polohy sádry a soli kamenné Messiano. Písky na Monte Pellegrino jsou nejmladší. V Anglii pliocén zastoupen souvrstvím slínův a písků zvaným Crag, bílých, červených, korálových. V Cragu zvířena znenáhla přizpůsobuje se poměrům tepelným a vyskytují se již i tvary severské. Nad tím jsou sladkovodní uloženiny Forest beds. V Nizozemsku jsou mocné písky mořské. V Německu mořský pliocén schází, ale limnicko-říční uloženiny oplývají zbytky ssavců. V porýnských Hessích jest známé naleziště Eppelsheim, kde ve vrstevnatém písku nalezeny byly Dinotherium giganteum, Mastodon longirostris, Aceratherium incissivum, Rhinoceros Schleiermacheri a j. Mladšími jsou říční staré štěrky mastodontové. Sem náležejí také některé výskyty hnědého uhlí na Mohanu. Ve vídeňské pánvi nad sarmatským stupněm jsou brakické uloženiny congeriové (pontický stupeň) s četnými rybami a hlavně mlžem Congeria conglobata. Nad těmi jest hrubozrný štěrk belvederský. Ve východním a jižním výběžku pánve vídeňské v Chorvatsku, Slavonii, Řecku a pod. jsou mohutné písky sladkovodní, levantinské, které poskytly veliké množství skořápek r. Paludina a podaly důkaz o nenáhlé přeměně vnějších ozdob. V jižním Rusku jsou mohutné mořské vápence pliocénové (stupeň kerčský či maeotický). V již. Francii stáří pliocénu dlužno přičísti některým proslaveným nalezištím kostí ssavců, jako Mont Léberon. Světoznámé naleziště v Řecku jsou červené slíny u Pikermi s přečetnými kostrami ssavců. V Asii na úpatí Himálaje jsou podobně bohaté uloženiny Siwalik Hills, písky, slepence, slíny s hnědým uhlím chovající četné a výborně zachované zbytky ssavců, želv a j. Podobné uloženiny vyskytují se v jeskyních Japanu a Číny. Na Javě v čedičových tufech asi téhož stáří nalezen byl přechodní tvar mezi opicí a člověkem Pithecanthropus erectus. V Sev. Americe jsou pliocenní uloženiny ve Floridě i ve vnitrozemí (Blanco). V jižní Africe pliocén zastoupen vrstvami stupně Parana mořem usazenými. – Srv. E. Kayser, Lehrbuch d. Geologie (1902); Credner, Elemente d. Geologie (1902); A. Lapparent, Traité de géologie (1906); Woldřich, Všeobecná geologie (1905) a j. Pa.

Související hesla