Tunisko

, Tuniská republika, arabsky Al-Džumhúríja at-Túnisíja – stát v severní Africe u Středozemního moře; 164 150 km2, 9,3 mil. obyvatel (1998), hustota zalidnění 57 obyvatel/km2, hlavní město Tunis (674 000 obyvatel, 1994); úřední jazyk arabština, měnová jednotka 1 tuniský dinár (TND) = 1 000 millimů. Administrativní členění: 23 guvernorátů. – Severní část pobřeží je skalnatá, místy s korálovými útesy, na východě nízké pobřeží se zálivem Malá Syrta. Jižní a východní část země pokrývají nížiny, na severozápadě zasahují horská pásma Atlasu (nejvyšší Djebel Chambi, 1 544 m n. m.). Na jihu poušť Sahara. Stálých řek je málo, největší na severu Medžerda; četná slaná bezodtoká jezera (Chott el-Djerid). Podnebí při pobřeží subtropické středomořské, na Sahaře suché kontinentální až tropické. Na pobřeží středomořská vegetace, na jihu polopouštní stepi až písečné pouště. – Obyvatelstvo tvoří zejména Arabové (98 %), menšina Berberů (1,2 %). Náboženství muslimské (99 %, sunnité). Přirozený přírůstek obyvatel 1,2 % ročně (1998). Střední délka života mužů 69 let, žen 71 let (1996). Negramotnost 33 % (1995). Urbanizace 57 % (1995). – Rozvojový stát s rostoucím průmyslem a významným cestovním ruchem. Hrubý domácí produkt 2 110 USD/obyv. (1997). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 22 % v zemědělství, 34 % v průmyslu (1994). Obdělává se 30 % plochy, pastviny pokrývají 19 %, lesy 4 % území (1995). – Pěstují se olivy (1,5 t, 1997; jeden z nejvýznamnějších světových producentů), palma datlová (109 000 t), pšenice, ovoce a zelenina, cukrová řepa, mandle, vinná réva. Chov ovcí (6,3 mil. kusů, 1997), koz, skotu. Těží se fosfáty (7,1 mil. t, 1996), železná ruda, ropa, zemní plyn, soli. Průmysl zpracovává těžené suroviny (hutnický, petrochemický, úprava fosfátů) a zemědělskou produkci; dále průmysl textilní, chemický. Dopravní síťje hustá jen při pobřeží. Hlavní přístavy Tunis, Sfax. Rozvinutý přímořský cestovní ruch; 4,7 mil. zahraničních návštěvníků ročně (1998), příjmy z mezinárodního cestovního ruchu 1,5 mld. USD (1998). – Ve starověku osídleno Berbery, v roce 814 př. n. l. založeno punské město Kartágo, po punských válkách 146 př. n. l. připojeno k římské říši, zřízena provincie Africa. 439 – 534 ovládnuto Vandaly, poté součást byzantské říše. Od 7. stol. islamizováno, 670 založeno město Kairouan. 800 – 909 ovládnuto Aghlabovci, 909 – 1048 Fátimovci, v 11. – 12. stol. Zíríovci, 1159 – 1570 Hafsovci. V roce 1570 Tunis připojen k Osmanské říši. 1705 – 1957 zde vládli bejové z dynastie Husajnovců. Od 19. stol. se Tunisko stalo předmětem zájmu koloniálních velmocí, po tuniské krizi zřízen 1881 – 1956 francouzský protektorát. Do čela národního hnutí se postavila strana Nový Dustúr, 20. 3. 1956 dosažena nezávislost, 25. 7. 1957 vyhlášena republika. 1973 – 74 proběhla neúspěšná jednání s Libyí o sjednocení. Od 90. let zaveden pluralitní politický systém. 1995 v Bruselu podepsána dohoda o obchodní spolupráci (volném obchodu) mezi EU a Tuniskem (jako první arabská země); nabyla platnosti v březnu 1998. – Tunisko je nezávislá republika. Hlavou státu je prezident, volený obyvatelstvem na 5 let. Zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění (182 členů, funkční období 5 let). Výkonná moc je v rukou prezidenta a vlády. Poslední volby se konaly v říjnu 1999. Prezident Zín al-Ábidín Ben Alí.

Ottův slovník naučný: Tunisko

Túnis, Túnisko (fr. Tunisie, u domorodců Ifrikía, patrně ze starého řím. názvu Africa), bývalý vasallský stát Turecka, nyní vladařství pod protektorátem francouzským »Regence de Tunis« nazývaný; zabírá nejsevernější čásť Afriky, přiléhaje na s. a na v. ke Středozemnímu moři, na z. mezuje s Alžírskem a na j. i jv. s tureckým Tripolim. Měří 167.400 km2, z čehož připadá 47% na úrodnou půdu, 10% na náhorní stepi a 43% na poušť. Na sev. straně je pobřeží nízké vroubené mírnou pahorkatinou, která k vých. stále se přibližuje a zvyšuje. Jsou to sv. výběžky Atlasu, které vybíhají ve skalnaté mysy svírající záliv Túniský. Nejdále k sv. vybíhá mys Bon (Rás Addár), jenž se až na 140 km přibližuje ku břehům sicilským a dělí tak se Sicilií a Italií moře Středozemní ve dvě části. Východní břehy jsou opět nízké, čím dále k j., tím rovnější a zároveň pustší. Tu zalévá se do souše Malá Syrta (záliv Gábeský), zúžený na s. ostrovy Kerkenskými, na j. plochým a žírným ostrovem Džebádem. Tento sám uzavírá menší nehluboký záliv. Při hranici tripolské rozlévá se pak laguna končící se u mysu Adžíru. Horopisně Túnis náleží k zemím atlaským, třebaže Atlas mnoho ze svého horského rázu pozbývá a zaniká na pobřeží. Jsa rozdělen údolím řeky Medžerdy (ant. Bagradu) na dvě části, má na sev. ráz plošinný a dostupuje výše kol 1000 m. Jižnější čásť je vyšší, neboť sahá do výše až 14,70 m (Džebel Bireno). Nejkrásnější a z města Túnisu viditelný je Džebel Zagván (1298 m), který dodává již od dávných časů vodu obyvatelům Karthaginy i města Túnisu. Řady pahorků k jv. nižší a nižší mizejí pak u rozsáhlých šotů. Jižně od zál. Gábeského prostírá se Džebel Dahar, v jehož údolích a jeskyních tuzemské obyvatelstvo našlo bezpečný útulek před invasí arabskou. Mezi jeho vých. svahem a mořem prostírá se čtvrtohorní step namnoze pustá, na západ v nedohledné dáli mizejí písky Sahary. O vodopise nesnadno mluviti, neboť jediná Medžerda přitékající z Alžírska zasluhuje názvu řeky, ostatní jsou spíše slabé potoky nebo vyschlá řečiště plnící se občas vodou, jež málokdy dosáhne moře. Za to v dávných dobách upoutaly na sebe pozornost jihotúniské šoty, o nich se soudilo, že tvoří řadu depressí. S tím souvisely i plány prokopati šíji Gábeskou 15 km širokou a zalíti okolí mořem. Ale podrobnějším zkoumáním zjistilo se, že nejsou asi nic jiného než zbytek mocné řeky pramenící se ve výši asi 91 m 173 km daleko od moře. Nejrozsáhlejší prostoru zabírá šot el-Džeríd, vysílající k v. užší chobot šot el-Fedžedž. Ale vody nelze často ani spatřiti, neboť místy ji zakrývá silná vrstva solná. Okolí, jmenovitě severní kraje (Džeríd) vynikají výbornou datlovou palmou, kteráž nese plody nejvíce ceněné v těchto končinách Afriky. V severní části převládá v nižších polohách oliva, dávající jemný olej, ve vyšších pak korkový dub, kde tvoří rozsáhlé lesy. Výnos těchto lesů tvoří důležitou položku v hospodářských výkazech Túnisu. Na náhorních plošinách sbírá se halfa. Jak lze z uvedeného pozorovati, převládá v podnebí na sev. ráz středomořský, s mírnou zimou, na j. pak saharský. Ale snadný přístup větrů severních i jižních má vliv na kolísání podnebí mnohem značnější než v Alžírsku. Tak na př. proti maximu 47° pozorovanému v Gábesu stojí minimum –0,4°, nebo ve Sfaksu 42° proti –3°. Průměrná roční teplota v celé zemi činí 17,8°. Dešťových srážek přibývá směrem k severu a do krajin výše položených, průměrně spadne deště v celé zemi ročně 412 mm. Jinak podnebí je dosti zdravé, tak že cestovatelům dokonce bylo nápadno, že na př. město Túnis rozkládající se při veliké laguně těší se dobrým podmínkám zdravotním. Obyvatelstvo odhadované na 1,820.000 duší má z větší části nátěr arabský. Ale leží na bíledni, že v těchto končinách, kde tolik ethnických prvků jako Gaetulové, Numidové, Foiničané, Římané, Vandalové, Řekové, španělští Maurové atd. na sebe navzájem působilo, nelze mluviti o jednotlivých skupinách národnostních. Z Evropanů, kterých tu žije 91.362, připadá na Francouze 24.204 (1901), na Italy 75.978; menší zlomek tvoří Malťané (11.977). Důležitou vrstvou obyvatelstva jsou Židé (60.000), kteří jsou tu usedlí od pradávných neznámých dob. Domorodé obyvatelstvo věnuje se úplně zemědělství pěstujíc vedle uvedených stromů také na sev. a ve středu země pšenici, na j. a v. ječmen, tak že pole osetá tímto obilím pokrývala r. 1900 1 mill. ha, t. j. šestinu veškeré vzdělané plochy; k tomu přistupuje pěstění révy na 11.374 ha, které vynesly 140.000 hl vína (1901). Ale chov dobytka není neznačný, jmenovitě ovce cení se pro výbornou vlnu (1901 794.973), neméně na trzích hledáni jsou koně (33.541) a velbloudi (186.103), kteří však nevyrovnají se saharským meharí. Rybolov je v rukou Vlachů, kteří loví anžovky, sardinky, sepie a houby. Průmysl soustřeďuje se ponejvíce v pobřežních městech a obmezen je nyní na tkaní hedvábných látek, vlněných plášťů a vyšívání, jakož i klenotnictví, jímž se zabývají zejména židé. Proslulá výroba fesů zanikla následkem konkurrence evropské. Evropský průmysl, jako zavedení lepší přípravy oleje, není dosud rozvinut stoje v rozvoji daleko za obchodem, který rychle vzrůstá. Vyvážejí se nejvíce obilí a luštěniny (r. 1900 za 11,7 mill. fr.), oleje a přírodní tuky (5,9), fosfáty zejména z jihu (4,2), rudy a kovy (3,2), halfa (2,2), živočišné produkty a odpadky (2,1), houby, ryby, tkaniny, ovoce, semena a j. V dovoze stojí na předním místě opět obilí (za 13,7 mill. fr.), pak kovové zboží (5,4), koloniální zboží (4), kámen a hlíny (3,6), nápoje, dříví, kůže, kovy, příze atd. Dohromady vývoz činil r. 1900 42,6, r. 1901 39,1, dovoz 61,5, resp. 64,7 mill. fr. Z toho připadá kol 60% na Francii a Alžírsko, na Anglii a Maltu 13%, na Italii 11%, zbytek na Rusko, Belgii, Rakousko-Uhersko, Tripoli, Skandinavské země a Španělsko. V 16 přístavech, z nichž vynikají jako přední obchodní města Túnis-Goulette, Bizerta, Sfaks a Súza, přistalo (r. 1904) 12.731 lodí s nákl. 3,044.088 t, mezi nimi 3375 parolodí s nákl. 2,891.943 t. Spojení s nitrozemím prostředkují trati společnosti východoalžírské Bône-Guelma, které náležejí všechny dráhy až na trať ze Sfaksu do Gafsy. Hlavní trať jde z alžírského Zúkarrásu údolím Medžerdy do Túnisu, s větvemi do Bizerty a na j. do Zagvanu, Súzy, Kairuánu. Trať Sfaks–Gafsa byla zbudována pro usnadnění dopravy fosfátů v bohatých ložiskách u Gafsy se vyskytujících. Všech tratí železn. bylo 962 km, délka tratí telegr. 3449 km, délka drátů 10.276 km, délka drátů telefon. 1262 km; poštovních úřadů 342. Kde není drah, tam Francouzové prozatím zařizují silnice, tak že i v jižním, zdánlivě zapomenutém Túnise lze pohodlně cestovati na kole. Státní zřízení zakládá se na smlouvě v Kasr el-Saidu z 12. kv. 1881, jíž Túnis podřízen Francii. Státní správa vykonává se jménem bejovým. Ale zahraniční záležitosti vede franc. generální resident jmenovaný ministerstvem zahraničních záležitostí v Paříži. Zemští úředníci podléhají franc. představeným; z vojska bejova zůstala pouze čestná stráž (1 prapor, škadrona a batterie); francouzského vojska jest 12.000 m. Z Bizerty byl nyní zřízen válečný přístav. Dějiny. Túniské území příslušelo většinou k území karthaginskému. Město Tunes bylo v době rozkvětu Karthaginy bez významu. R. 255 byl u Tunéta poražen a zajat římský vojevůdce Regulus od karthaginských žoldnéřů, jimž velel Xantippus. R. 429 dobyli Tunéta Vandalové, r. 533 zmocnili se města Byzantinci, konečně za chalífy Osmána (644 až 656) opanovali město Arabové a ti učinili Kairuán hlavním městem celého kraje. Ale město Túnis přes to počalo se zvedati po r. 699, kdy Arabové zničili Karthago. Když říše chalífů rozpadla se v několik částí, Túnis náležel nejprve al-Mohádovcům od r. 1140, potom Merínidovcům od r. 1260. R. 1270 Ludvík IX. Francouzský podnikl křížovou výpravu proti Túnisu a zemřel při obléhání města. R. 1534 zmocnil se města korsár Chairuddín Barbarossa a učinil z Túnisu pirátský stát, který působil veliké zhouby v moři Středozemním. R. 1535 dobyl Túnisu císař Karel V., který tehdy propustil na svobodu 20.000 křesťanských otroků, chovaných tam v zajetí. Od té doby Túnis náležel Španělům až do r. 1574, kdy zmocnil se ho turecký admirál Sinan paša. Sultán zemi celou udělil Sinanovi v léno. Po jeho smrti (1576) vypukly spory způsobované palácovými intrikami a nepokojnou tureckou posádkou, která na náčelníka, zvaného dej, jejž sama volila, přenášela nejvyšší moc. Proti třetímu dejovi, Kara Osmanovi, zmocnil se vší moci Murad bej, původně vysoký finanční úředník. Nástupci Muradovi vládli déle než sto let a prosluli námořním lupičstvím. Bej Hammuda (1782–1814) zbavil se turecké svrchovanosti. Po dobytí Alžíra od Francouzů bej túniský podporoval napřed Abd-ul-Kádira, ale již 8. srp. 1830 byl přinucen ke smlouvě, jíž zejména se zavázal odstraniti námořské lupičství a otroctví. Bej Sídí Mustafa (1835–37) opíral se o Francouze, jeho nástupce Sídí Ahmed věnoval mnoho péče rozmnožení vojenské moci, ale tomu se na odpor stavěla vláda turecká. Za jeho syna Sídí Muhammeda (1855–59) vzkvétal obchod Túnisu, ale r. 1857 došlo k pronásledováni židů, jež mělo za následek zakročení evropských konsulů; brzy potom hlavně vlivem francouzského a anglického konsula zaveden lepší pořádek v zákonodárství a ve správě. R. 1859 nastoupil na trůn túniský bratr předešlého Muhammed es Sádók a ten dal Túnisu dokonce r. 1861 konstituci. Ale rozvíjením veliké nádhery, napodobením velmocí ve všech směrech zavedl Túnis do dluhův a byl konečně nucen zastaviti placení úroků státního dluhu, který činil 275 mill. fr. Následkem toho zakročily západní mocností a Francie se snažila Túnis uvésti v závislost na sobě. Ale na zakročení Anglie, Italie a Pruska finance Túnisu dány byly pod dozor evropský a z příjmů celních měly se hraditi úroky státního dluhu, který byl zredukován na 125 mill. fr. Po válce prusko-francouzské r. 1871 Túnis vymanil se ze závislosti na Francii a Turecko na čas uplatnilo svá práva k zemi. Bej uznal svrchovanost sultánovu, zavázal se nevésti války a nevstupovati v diplomatický styk s cizinou bez svolení tureckého; za to sultán vzdal se poplatku. R. 1877 túniský bej poslal sultánovi značnou pomoc proti Rusku. Ale finanční hospodářství horšilo se stále. V té době stěhovalo se do země mnoho Italů a vláda italská hleděla svůj vliv v Túnise zesíliti. To vedlo k tomu, že Francie, vzavši si za záminku vpád lupičského kmene do Alžírska, poslala vojsko do Túnisu a přinutila beje, aby uznal francouzský protektorát. R.1882 po povstání, o jehož potlačení hlavní zásluhu si zjednal generál Saussier, byla správa zreorganisována podle vzoru francouzského, úřady byly obsazeny Francouzi, skutečným pánem země stal se francouzský ministerský resident, země dostala francouzskou posádku. R. 1883 bej dal francouzské vládě právo k provádění jakýchkoli reforem, r. 1884 odstraněny konsulátní soudy. Zvláště pak od r. 1886 osvětná práce Francouzů stala se vydatnou a učinila z Túnisu utěšenou kolonii. Vrtány artéské studně, zřizovány umělé oasy, sázen datlovník, oliva a j. stromy; kromě toho počaly se stavěti železnice a zřizovati hospodářské školy. R. 1902 zemřel Sídí Alí a bejem stal se jeho syn, Sídí Muhammed († 1906), po němž nastoupil Násrbej, jeho strýčenec. Literatura: Schwaiger-Lerchenfeld, Na Východě (Praha, Otto, 1886); Hesse-Wartegg, Tunis, Land u. Leute (Víd., 1882); Tissot, Exploration scientifique de la Tunisie (Pař., 1884); Fitzner, Die Regentschaft Tunis (Berl., 1895); Toutain, Les cités romaines de la Tunisie (v »Bibliothèque des écoles françaises d'Athènes et de Rome« (LXXII, 1896); Bertholon, Les populations et les races en Tunisie (Pař., 1896); Piesse, Algérie et Tunisie (Guide-Joanne, 1898); Olivier, Dubois a j. v., La Tunisie (t., 1898); La Tunisie, agriculture, industrie, commerces (2. vyd. t., 1900, 2 sv.); Conty, Algérie et Tunisie (t., 1902); Spatz, Die Regentschaft Tunis. Ein Handbuch für Turisten (Halle, 1903); Guide annuaire Tunisien (Pař., ročně); Mager, Atlas d'Algérie et Tunisie (Pař., 1900); úřední vydání velikolepé mapy Túnisu a Alžírska 1 : 50.000.

Tabulka: Tunisko- Predstavitele
BEJOVÉ
1956 – 1957 Muhammad Amín (vládl od 1943)
PREZIDENTI
1957 – 1987 Habíb Ibn Alí Burgiba
od 1987 Zín al-Ábidín Ben Alí
 
Související hesla