Tyl Josef Kajetán

, český dramatik, herec, prozaik a novinář; hlavní představitel sentimentálně vlasteneckého romantismu, organizátor národního kulturního života. Redigoval beletristické časopisy Květy a Vlastimil, 1848 – 49 politické časopisy Pražský posel a Sedlské noviny, jejichž popularita mu zajistila zvolení za poslance do říšského sněmu. Usiloval o založení stálého národního divadla; v roce 1846 byl jmenován dramaturgem českých her Stavovského divadla (jeho soubor v roce 1851 z politických důvodů rozpuštěn). Poté založil vlastní kočovnou divadelní společnost. Psal vlastenecké povídky s náměty ze současného života, kterými posiloval národní uvědomění a vytvářel ideální představu vlastence. Výbor z těchto povídek vydal pod názvem Kusy mého srdce. Byly poplatné dobovému sentimentalismu, stejně jako jeho román Poslední Čech, v němž idealizoval vztah mezi národem a šlechtou. Za román obdržel cenu Matice české, ale zdrcující kritika K. Havlíčka Borovského ukázala, že jde o typ literatury, který se vzdaluje kulturním potřebám národa. V próze Pouť českých umělců podal Tyl svoji představu vlasteneckého umělce, zatímco v novele Rozervanec karikoval K. H. Máchu a odsoudil jeho romantickou rozervanost. V časopisech publikoval drobné satiry (České granáty) a cestopisné črty, v nichž zobrazení sociální skutečnosti spojoval s moralizující a výchovnou tendencí (Chudé děvče a bohatý synek). V povídkách idealizovaně zpracoval i námět ze svého manželského života (Láska vlastencova, Sestry). Pod vlivem V. K. Klicpery a W. Scotta psal historické prózy (Rozina Ruthardova, Dekret kutnohorský, Braniboři v Čechách) a romantické drama z českých bájí (Čestmír), jejichž hlavním motivem je vlastenectví. Svou představu o podobě českého divadla vyjádřil ve stati Cestující společnosti herecké a realizoval ve vlastní tvorbě, zejména v lokální frašce s národním obsahem Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (píseň Kde domov můj? se později stala státní hymnou), v obrazech ze života Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář, Chudý kejklíř, v báchorkách Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna. V historických hrách Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova, Měšťané a študenti, Staré Město a Malá Strana vyslovil ideály revoluce v roce 1848 a reagoval na oklešťování svobody a pronásledování v letech 1849 – 50. Vytvořil první básnický překlad W. Shakespeara (Král Lear).

Ottův slovník naučný: Tyl Josef Kajetán

Tyl Josef Kajetán, spisovatel český (* 4. ún. 1808 v Kutné Hoře – † 11. čce 1856 v Plzni). Otec jeho, hudebník u vojenské posádky a potom mistr krejčovský v Kutné Hoře, vštípil mu lásku k hudbě a zpěvu a poskytl mu prvního vyučování po česku. Když vychodil hlavní školu ve svém rodišti, poslán byl r. 1822 do Prahy na staroměstské gymnasium. V Praze seznámil se s tehdejším hnutím vlasteneckým, zamiloval si divadlo a literaturu a k podnětu Vinařického a přítele svého J. V. Pelikána začal psáti básně. Na jaře r. 1827 opustil na radu J. Langra »lednici škol pražských, kde po celý čas na kathedře ani slovo české nezavznělœ, a odešel na další studie do Král. Hradce, kde působením J. H. Pospíšila a professorů Klicpery a Chmely rozvíjel se čilý život vlastenecký. Klicpera seznav jeho spisovatelské nadání a vlasteneckou horlivost, přijal ho do své domácnosti a byl mu upřímným rádcem v pracích literárních. R. 1828 Tyl vrátil se do Prahy na studie filosofické. Jednak hmotný nedostatek, jinak láska k divadlu brzy ho vypudily z Prahy. S přáteli svými Prokopem, Bílem a Magd. Forchheimovou, která se stala později jeho chotí, připojil se k divadelní společnosti Hilmerově a po dvou letech kočujícího života hereckého vrátil se do Prahy. Pomocí přátel domohl se místa účetního (fouriera) ve vojenské kanceláři pěšího pluku č. 28. Volný čas věnoval divadlu a literatuře. R. 1833 ujal se redakce časopisu »Jindy a Nyní« a po roce změniv jej v »Květy«, soustředil v nich téměř všechnu tehdejší práci belletristickou; redigoval je do r. 1836 a potom znovu v l. 1840 – 45. Vedle »Květů« vydával poučný časopis »Vlastimil« (1840 – 42) pro vzdělanější obecenstvo a od r. 1846 – 49 »Pražského Poslæ k poučení a zábavě nejširších vrstev lidových. Pro lid vesnický založil kromě toho r. 1849 »Sedlské Noviny«, které však vinou nakladatelovou brzy zanikly. Nejlepší své síly Tyl věnoval divadlu, jednak z osobní záliby, jednak i z přesvědčení, že divadlo je nejmocnější prostředek buditi vědomí národní, šířiti vzdělání a šlechtiti mravy. Sám jako herec nevynikal, ale osvědčil se jako obratný organisátor a režisér. R. 1835 sestavil z mladých přátel literárních čilou společnost ochotnickou a přinutil tehdejšího ředitele stavovskeho divadla Stögra věnovati větší péči českým hrám. Jeho přičiněním stal se r. 1842 pokus zříditi v Praze samostatné divadlo české v Růžové ulici. Tehdy vzdal se také Tyl svého místa ve vojenské kanceláři, čehož později trpce litoval. R. 1846 za ředitele Hoffmanna jmenován byl dramaturgem českých her, které řídil do r. 1851. Politického hnutí r. 1848, k němuž lid připravoval svými články časopiseckými a spisy vlasteneckými, činně a horlivě se účastnil. Byl členem výboru Svatováclavského, setníkem u Svornosti, účastníkem porad při zřizování Slovanské Lípy, členem Slovanského sjezdu, ano i barikády prý stavěti pomáhal. Při volbách na říšský sněm zvolen byl za poslance a účastnil se porad sněmovních ve Vídni a v Kroměříži. Jakmile praskla tuhá pouta censury, svírající naši literaturu, ozval se v jeho spisech také nový duch, odpovídající vzrušené náladě soudobé. Avšak politická reakce, která v letech 50tých těžce dolehla na všechen náš život veřejný, literární i umělecký, způsobila, že byl nucen opustiti Prahu a hledati výživu jako kočující ředitel divadelní. Jako vynikající vlastenec, skladatel bouřlivých dramat o Husovi a Žižkovi, jako známý žurnalista český nemohl dosíci vlastní koncesse divadelní a byl nucen pronajímati si koncesse cizí, aby mohl svou rodinu uživiti. Léta 1851 – 56 jsou nepřetržitým řetězem útrap, bídy a nouze, s nimiž bylo mu na cestě za uměním zápasiti. Listy jeho z této doby jsou přeplněny zoufalými výkřiky člověka pronásledovaného nelítostným osudem. Krutým bojem o život byly síly Tylovy podlomeny a tězká choroba uspíšila jeho smrť. – Tyl jako režisér, dramaturg a divadelní ředitel snažil se povznésti české divadlo a pojistil si významné místo v dějinách literatury dramatické. Repertoir český obohatil řadou dramat historických, rodinných a pohádkových. Nejoblíbenějším druhem dramatickým byly u nás již z dob Thámových hry z domácí historie; jimi Tyl začal též svou činnost dramatickou, zdokonalil je a přizpůsobil požadavkům časovým. První původní práce jeho na jevišti provozovaná byla historicko-romantická činohra Výhoň Dub. Potom následovala dramatická báseň Čestmír, vynikající zajímavým obsahem a vzletným slohem. Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři zůstanou památny jako první naše drama sociální, v němž velmi účinně uvedena na jeviště otázka dělnická se všemi hrozivými výjevy, násilím, stávkou a krveprolitím. Premiéra historické hry Jan Hus (26. pros. 1848) byla sensační událostí v Praze. Mohutným dojmem působilo také drama Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové a obraz z českých dějin Žižka z Trocnova a bitva u Sudoměřic. Divadelně účinné byly i hry Měsťané a študenti, Staré město a Malá strana. Za doby tehdejší byly v oblibě dojímavé hry z občanského a rodinného života. Tyl napsal několik takových dramat, jako Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Pražský flamendr, Bankrotář a Chudý kejklíř. Nejlepší z nich »Paličova dceræ může se po bok postaviti nejoblíbenějším toho druhu hrám cizím. Novým genrem dramatickým, jejž Tyl uvedl do české literatury, byly hry pohádkové: Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Čert na zemi a Lesní panna. Z veselých her památna je Fidlovačka tím, že z ní píseň starého harfenisty »Kde domov můj« znárodněla. Tyl vynikal přirozeným nadáním dramatickým, ale vloha jeho zůstala nerozvinuta. Příčinou toho bylo prostředí, které naň působilo, a životní poměry jeho. Literární obzor jeho zůstal úzký a básnická erudice skrovná. Německé divadlo pražské bylo vlastně hlavním zdrojem jeho vzdělání dramatického, avšak tehdejší repertoir nebyl toho druhu, aby byl mohl zjemniti jeho vkus. K prohloubenějším studiím literárním a aesthetickým neměl kdy při své mnohonásobné činnosti a při zimniční honbě za kusem chleba. Tím se vysvětluje, proč jeho hry nemají žádoucí zaokrouhlenosti umělecké. Nicméně těšily se po dlouhou dobu obecné oblibě a povznášely mysl posluchačův, neboť Tyl uměl v nich věrně zobrazovati český život a české lidi a odpovídati na všecky palčivé otázky doby. Vedle původní své produkce Tyl rozvinul plodnou činnost překladatelskou a hry oblíbených tehdy dramatiků německých i francouzských uvedeny byly v jeho překladech na divadlo české. Tyl byl svého času také nejpopulárnější novellista český. Historické povídky začal psáti za vlivu V. K. Klicpery. Dobrodružná romantika rytířská nejvíce ho s počátku lákala; tak povstaly povídky Statný Beneda, Bilinský vévoda, Vychovanec pomsty, Poslední pohanka, Vězeň v nové věži, Slečna Lichnická, Svátky na Vyšehradě a j. Na širším základě historickém založeny jsou nejlepší jeho novelly Rozina Ruthardova, Dekret Kutnohorský a z drobných obrázků Poslední doby v Bílé věži, Břeněk Švihovský, Dalimil a Braniboři v Čechách. Vybíral si z historie nejraději takové látky, které duchu současné doby odpovídaly a v nichž proudily podobné ideje, jaké zmítaly i myslí soudobého obecenstva. Proto Tyl povídkami z dějin plnil podstatnou čásť tehdejších úkolů buditelských. Druhou skupinu jeho prací tvoří novelly s látkou ze života přítomného; přední místo v nich zaujímají povídky vlastenecké, jako: Hudební dobrodruzi, Knihař vlastenec, Láska vlastenky, Láska básníkova, Láska vlastencova, Poslední Čech, Dva bratří, Sestry a j. Tyl vykonal těmito skladbami záslužný kus prace buditelské, šíře národní uvědomění, lásku k české řeči a knize ve vrstvách nejširších. Liboval si však často v naivní deklamaci o vlastenectví, vyličoval podivínské postavy místo skutečných lidí, zobrazoval hrdiny frase místo osob rázných činů. Proti tomuto způsobu vlastenčení vystoupil Havlíček v ostré kritice »Posledního Čechæ. Dále psal Tyl povídky ze života uměleckého, z nichž nejlepší je Pout' českých umělců, zobrazoval život chudých lidí (na př. v pěkné povídce Chudí lidé), skládal drobné povídký poučné pro lid ze života vesnického a řemeslnického, v nichž povzbuzoval k poctivosti, šířil lidskost a lásku bratrskou. Vůbec zůstal Tyl i v belletrii v první řadě publicistou a užíval rámce zábavné prósy, aby hlásal tendence vlastenecké, vzdělavatelné a humanitní. Práce jeho jsou větším dílem volné improvisace, spěšně načrtané skizzy, k jichž uměleckému provedení nebylo už kdy. Nicméně má Tyl jako novellista důležitý význam ve vývoji zábavné prósy. On zvelebil historickou povídku, rozšířil úzký rámec české novellistiky, pojav v obsah jeho i látky ze života přítomného, z města i ze vsi, ze salonu i z nuzné chatrče chudých dělníkův a řemeslníků. V jeho díle jsou již zárodky nových genrů románových, které teprve později u nás dospěly k platnosti. Kromě toho vytvořil plynnou řeč konversační. která jsouc prosta vší přemrštěné ozdobnosti, byla lahodná a plynná. Tyl stál vůbec téměř po 20let v popředí národního a literárního hnutí českého. Průkopnickou práci jeho vidíme v dějinách českého divadla, v literatuře dramatické a novellistické, v žurnalistice i kritice, v životě společenském a veřejném. Při své mnohostranné činnosti ve prospěch věci národní až příliš se rozptyloval a tříštil své síly, nicméně je jisto, že pro rozvoj a pokrok našeho života národního, naší osvěty i literaturv vykonal více než kterýkoliv jiný spisovatel tehdejší. První vydání Tylových spisů vyšlo r. 1844 s předmluvou spisovatelovou; druhé vydání v l. 1857 – 59 u Kobra s životopisným nástinem od V. Filípka; třetí vydání v letech 70tých s životopisem od J. L. Turnovského; čtvrté vydání úplné v15 dílech obstaral Turnovský v l. 1888 – 92 nákl. Hynkovým. Laciné vydání pro lid vychází nákladem B. Kočího. Srv. V. Filípek, Jos. K. T., jeho snažení a působení (1859); J. E. Sojka, Naši mužové (Praha, 1862); E. Krásnohorská, Jos. K. Tyl (»Osvětæ, 1878); J. L. Turnovský, Život a doba J. K. Tyla; J. Vlček, Tyl za konstituce (»Zvo◁, 1904); J. Máchal, Literatura česká XIX. stol. (vyd. Laichter, II. 757) a O Jos. K. Tylovi (»Výchova rodičů« roč. I., 1906, č. 6). Ml.

Související hesla