Uhlí

, druh kaustobiolitu; vzniká prouhelněním nekromasy tvořené buď pletivy cévnatých rostlin (humity), méně často pouze jejich odolných částí (liptobiolity). Viz též sapropel, sapropelit. Podle stupně prouhelnění se rozlišuje černé uhlí a hnědé uhlí. Podle využití se rozlišují uhlí energetická a koksovatelná. Část uhlí se užívá k výrobě briket nebo svítiplynu.

Ottův slovník naučný: Uhlí

Uhlí jsou horniny složené hlavně z uhlíku, mimo to obsahují vodík a kyslík a podřízeně též jiné prvky, jsou hořlavé, barvy tmavé, hnědé až černé. Uhlí jest původu rostlinného, vznikši z rostlinných látek dob geologických i současných proměnou, jejímž cílem jest větší a větší koncentrace uhlíku; hlavně na stupni té proměny a koncentrace závislé jsou petrografické vlastnosti různých druhů uhlí Části rostlinné, na něž působí kyslík měrou jen omezenou nebo skoro vůbec nic, obzvláště pod vodou, mění se v humus, směs uhlíkatých sloučenin, jež sice následkem dalšího pomalého setlívání uhlíkem se obohacují, avšak v plynné zplodiny se zcela neproměňují, jakž se děje při rozkladu substance rostlinné na vzduchu. Uhelnatění je způsobováno vnitřními lučebními pochody mezi nejmenšími částečkami hmoty, též bakteriemi, žijícími v prostředí bez volného kyslíku. Ústrojné hmoty spalují se na vodu a kysličník uhličitý svým vIastním kyslíkem; poněvadž však kyslík zbytku nestačí, aby přítomný vodík a uhlík úplně se spálil, a ježto vodík dříve se spaluje kyslíkem na vodu nežli uhlík v kysličník uhličitý, hromadí se ve zbytku víc a více uhlíku, až posléze zbytek jest uhlík více méně čistý. Že rašelina i hnědé uhlí jest původu rostlinného, jest patrno zevně. Uhlí kamenné dává po působení na př. chlorečnanem draselnatým a kyselinou dusičnou mikroskopicky rozeznatelné částečky rostlinné, jež jeví posud buněčnou strukturu, řidčeji nalézají se též pouhým okem patrné povrchové skulptury částí rostlinných. Nejčastěji jsou však uloženiny uhelné více méně, nezřídka docela homogenní. V tom případě možno s Gümbelem míti za to, že látky humosní, původně ve vodě rozpuštěné, opět se srazily a vyplnily dutiny buněčné i mezibuněčné jednotlivých zbytků rostlinných. Též anthracit jest původu rostlinného, jakž mimo jiné plyne z toho, že kamenné uhlí téže sloje přechází v anthracit. O původu uhlí převládá dnes mínění o autochthonním vzniku většiny slojí uhelných, t. j. že uhlí povstalo podobně jako rašelina z rostlin rostoucích na místě; jest však jisto, že některé sloje uhelné a většina menších nahromadění hmoty uhelné povstaly allochthonně, t. j. z částí rostlinných připlavených odjinud. Mnohá studia slojí uhelných a způsobu zachování zbytků rostlinných v jejich bezprostředních vrstvách podložních a nadložních opravňují nás míti za to, že sloje ty povstaly nahromaděním humusu jako se děje v soudobých rašelinách, zvláště v lesních močálech cypress-swamps jižní Sev. Ameriky. Rašeliny recentní i ty, z nichž sloje uhelné povstaly, mají to společné, že se tvořily z rostlin močálovitých a vodních, tedy z vegetací, jež svým stanovištěm hoví podmínce bohatého nahromaďování humusu. Skladba mnohých slojí uhelných, zvláště vzhledem k jejich horninám podložním, jeví u srovnaní se swampy a rašelinami ve mnohých bodech nápadnou shodu, tak že možno souditi na stejný původ. Jako hlavní znak autochthonie uvádí se často ohromná horizontálná rozloha slojí uhelných, jež ve zpodině své obsahují kořeny a oddenky v lupku, jenž, jsa impregnován jemně rozptýlenými částečkami uhelnými, za zkamenělou, humusem bohatou zemi pokládán býti může, kdežto svrchní části stromovitých rostlin (Lepidodendron, Sigillaria, kapradiny, přesličky), t. j. větévky, listy, plody, nalézáme ve vrstvách nadložních a též v proplástech lupkových ve sloji uhelné. Ty části bývají dobře konservovány, zvláště veliké, často krásně zachovalé listy vylučují připlavení; kmeny vzpřímené často pronikají slojí a horizontálné rozložení vidličnatě rozvětvených větví Stigmarií jeví se jako nutný prostředek, aby stromovité Lycopodiaceae udržely se na půdě měkké, močálovité. Ty větve jsou obyčejně posety kořenovitými přívěsky, jež jinak, zvláště transportem, velmi snadno se ulamovaly; i kořeny Calamariaceí (Astromyelon) ukazují na půdu močálovitou. Zřídka nalézá se kamenné uhlí v jediné sloji, bývá jich i velmi mnoho nad sebou, ve střídavém uloženi s lupky a pískovci, což svědčí o střídajícím se zaplavování a vynořování oněch částí povrchu za doby kamenouhelné a též tolikonásobném opakovaní existenčních podmínek. Též sloje uhlí hnědého poskytují mnohé doklady pro autochthonii, na př. miocénní sloje v Dolní Lužici, jež se jeví ihned jako fossilní swamp, tedy jako fossilní lesní rašelina, jejíž hlavní dřevina tu i tam jest Taxodium distichum. Jako v recentních swampech více lesních generací je patrno podle pařezů stromových v určitých obzorech v humuse uložených, podobně jeví se i zde, s tím toliko rozdílem, že humus proměnil se v hnědé uhlí Jeť většina slojí uhelných, z českých na př. sloje radnické, tvořící bohatství pánví plzeňské, radnické a kladensko-slanské, české sloje hnědouhelné, původu autochthonního, avšak jsou též známy sloje, jejichž původ jest allochthonní. Jako známka allochthonie uvádí se výskyt v lupcích sloj doprovázejících zbytků rostlinných v podobě »řezanky«, t. j. malých kousků nesnadno určitelných, poměrná hojnost zcela neurčitelných stonkův a zvláště t. zv. Knorrií, t. j. jader kmenův a větví Lepidophyt, nedostatek kolmých kmenův, úplný nedostatek Stigmarií neb tyto pouze bez přívěsků. Těm podmínkám hoví mnohá malá nahromadění hmoty uhelné, na př. v pískovcích a v Čechách z veliké části též sloj nýřanská, ve které vyvinuto jest ve střídavém uložení dvojí uhlí: černé kamenné a typické kanelové; ono jest bez makroskopických zbytků rostlinných, toto samo místy plné částí listů kapradinových, ponejvíce útržků, větévek i plodních klasů Calamarií, Sigillarií a j. a zvláště hojných Stegocephalů, Labyrinthodontů, ryb, tisícův exemplářů ráčka Gasocaris, stonožky atd. Není pochyby, že všechen ten materiál uhlí kanelového s celou florou i faunou svojí byl splaven, třeba s nedalekého vyššího místa nějakého. A představíme-li si, že ve sloji na neporušené ploše vrstevní uhlí kanelového, pokryté plochými kostmi velikého štítolebce neb tělem veliké krásně zachovalé stonožky a j., leží bezprostředně lavice typického uhlí kamenného, nemožno domnívati se, že jest původ toho plástu uhelného autochthonní, nelze si představiti, že rostliny, z nichž povstal, na témže místě vzrostly, zapouštějíce kořeny a oddenky své přes těla oněch obratlovcův a členovců do hmoty kanelové. Proto lze připustiti i stejný původ sloje jiné, skládající se pouze z uhlí kamenného. O druzích uhlí zvlášť bohatých látkami živičnými, jako na př. t. zv. boghead a některá uhlí kanelová, možno míti za to, že povstala z hnijícího bahna (sapropel) plného zbytků řas a těl drobných živočichů vodních. Ve skupině uhlí jest anthracit, černé č. kamenné uhlí, hnědé uhlí a rašelina. Anthracit jest šeděčerná, též sametověčerná křehká hmota uhelná lesku skelného až polokovového, lomu lasturového. Tvrdost 2 – 2.5, hustota průměrná 1.58. Obsahuje 92 až 96% uhlíku, hoři nesnadně a jen za silného tahu, bez patrného zápachu po uhlovodících, bez plamene neb s plamenem jen malým; nehodí se ani k výrobě svítiplynu ani koku, jemuž se svým složením nejvíce podobá. Louh draselnatý ho neporušuje. Co do složení mnohé anthracity jeví přechod k uhlí kamennému a naopak, což lze často pozorovati i v téže sloji uhelné. Zjev ten souvisí s poměry tektonickými, neboť na př. tytéž sloje uhelné, jež jsou ve vých. Pennsylvanii zvrásněny a jinak tektonicky porušeny, obsahují anthracit, avšak v záp. Pennsylvanii, kde poruchův oněch není, obsahují uhlí kamenné; podobně ve Walesu a j. Též střídají se v kolmém směru sloje kamenouhelné s anthracitovými neb nejčastěji nalézají se ve sledu vrstevním nejzpodněji sloje anthracitové, jimž vzhůru přibývá víc a více bituminu, až přešly v pravé sloje uhlí kamenného. Anthracit nalézá se zhusta v podobě jemných částeček, jimiž horninám (buližník, vápence, droby a j.) dodává tmavé barvy; někdy v týchž horninách tvoří větší shluky nepravidelné, avšak největší nahromadění anthracitu jest ve slojích, flecích, a to zvláště v útvaru kamenouhelném a permském. Nejvydatnější jsou anthracitové sloje v již. Walesu, u Monsu a Lutichu v Belgii, Brassac, Creuzot a Alais ve Francii, v donecké pánvi jihoruské a zvláště v Pennsylvanii, Ohiu a ještě velkolepější jsou uloženiny anthracitové v čínské provincii Šan-si. V Čechách dobývá se permský anthracit u Budějovic a u Brandova v Rudohoří (6000 t a 40.000 t). Uhlí kamenné č. černé (Steinkohle, Schwarzkohle, angl. coal, fr. houille) jest mastného lesku barvy sametově nebo smolně černé, vrypu černého, lomu lasturového. Složení jest velmi rozličné, mezi 74 – 96% C, 3 až 20% O, 1/2 až 51/2% H, až 21/2% N, 1 až 30% popela. Tvrdost jest poněkud menší než anthracitu, hustota 1.2 – 1.5. Jest snadněji zápalné, hoří jasným plamenem vydávajíc zápach bituminový. Některé druhy měknou horkem a spékají se; louh draselnatý nerozpouští prášek uhlí kamenného a nebarví se jím, leda zcela nepatrně hnědě. Ve směsi sehnané kyseliny sírové a dusičné dává roztok ulminové hmoty, jež se vodou sráží, smolné částečky spékavých uhlí lze vyloučiti alkoholem, aetherem neb zvláště sirouhlíkem. Bývá znečištěno kys. křemičitou, kyslič. hlinitým, vápenatým, kysličníky a sirníky kovovými. Podle toho, jak uhlí kam. chová se v žíhaném kelímku, rozeznával Karsten tyto druhy: a) uhlí spékavé (caking coal), jehož prášek v kelímku taje a v rovnoměrnou hmotu (kok) se spéká; b) uhlí škvařivé (splint coal), jehož prášek se seškvařuje v hmotu méně pevnou a rovnoměrnou; c) uhlí pískovité n. suché, jehož prášek je netavitelný a vůbec žádné soudružnosti nejeví. Též se rozeznává plynové uhlí, nejčastěji však rozeznávají kam. uhlí ve příčině technické na: a) žírné, též mastné uhlí kamenné, chudší uhlíkem, bohatší bituminem a látkami těkavými; b) chudé uhlí kam., bohatší uhlíkem, chudší bituminem. Ve příčině petrografické jsou známy zvláště tyto odrůdy: a) Uhlí lesklé, lasturového lomu, na lesklých plochách puklin silně, nejčastěji kovově lesklé; barvy železově neb sametově černé, nezřídka pestře naběhlé; křehké, tvrdost 2 – 2.5. b) Uhlí nelesklé neb hrubé s nerovným hrubozrným lomem, tlustě břidlicovité, na ploškách puklin méně lesklé až mdlé, na lomu třpytné, barvy šedočerné až smolově černé, tvrdosti 2 – 2.5. V poměru k a) jest b) chudší uhlíkem, bohatší vodíkem, zůstavuje více popela, méně koku. Obě tyto nejobyčejnější odrůdy uhlí nalézáme ve slojích pohromadě v t. zv. uhlí břidlicovitém neb pruhovitém, jež skládají střídajíce se v podobě vrstviček. Podle Gümbela uhlí lesklé obsahuje hlavně části dřeva a kůry, uhlí nelesklé hlavně listy. c) Uhlí kanelové (cannel-coal, candle-coal, houille compacte, v Nýřanech uhlí plackové) má lom ploše miskovitý třpytného lesku, barvu černošedou, hněděčernou i smolově černou; jest nejméně křehké, dá se soustruhovati a leštiti. Jest velmi bohato bituminem, zvláště též vodíkem, hustotu má 1.14 až 1.2, avšak když prostoupeno na př. ocelkem, kyzem a j. nerosty, mnohem větší. Naleziště: Wigan v Lancashire, Cleehill u Shropshire, Newcastle v Durhamu, Muirkirk v Clydesdale, Épinac, Blanzy ve Francii, Saarbrücken; v Čechách proslulo kan. uhlí nýřanské, náležející útvaru kamenouhelnému a obsahující přímo patrné zbytky rostlinné i živočišné (stonožky, pavouci, ryby, obojživelníci). d) Uhlí mourovité skládá se z práškovitých částek řídce spojených, má nerovný až zemitý, mdlý nebo třpytný lom, na vrypu lesklé, černí, snadno se drtí; barvy je šeděčerné. Obsahuje hlavně buňky parenchymu rostlin kamenouhelných. e) Uhlí vláknité, podobné uhlí dřevovému, lesku hedvábného, šedočerné až sametově černé, velmi měkké, černicí; jako tenké vložky mezi uhlím lesklým a nelesklým. Obsahuje hlavně zbytky dřeva jehličnatých (Araucarites a j.). Z akcessorických látek, jež v uhlí kam. se nalézají, jest nejznámější kyz železný, markasit, ocelek, kaolin, mimo to sádrovec, galenit, dolomit, vápenec a j.; jako výkvěty objevuje se hořká sůl, Glauberova sůl, kamenec draselnatý, keramohalit, mimo to objevují se jisté zemní smůly a vosky, jež v mladším uhlí hnědém jsou hojnější: walchowit v kamenném uhlí křídového útvaru na Moravě, middletovit, skleretinit v kam. uhlí. anglickém, anthrakoxen v kam. uhlí českém, ozokerit ve Skotsku, mellit v kam. uhlí jihoruském. Skoro jediný způsob uložení kam. uhlí jsou sloje (flece), tloušťky několika cm až i mnoha metrů a podobně i rozlohy proměnlivé. Největší rozlohu a podivuhodnou pravidelnost má t. zv. pittsburská sloj severoamerického karbonu, jež se rozkládá ve státech Pennsylvanii, Ohiu a Virginii v průměrné mocnosti 3 m a v rozloze přes 690 čtver. mil zeměpisných. Souhrn slojí uhelných a všech vrstev jiných hornin téhož útvaru, pískovců, arkos, slepenců, lupků, souhlasně s nimi uložených nazýváme pánví kamenouhelnou, poněvadž ve většině případů vrstvy ty od okraje k jednomu bodu neb čáře se sklánějí, při čemž skoro vždy s hloubkou přibývá též mocnosti slojí, kdežto k okrajům pánve se zeslabuji až do vytracení. Avšak přečasto původní pravidelné uložení slojí jest porušeno, zlomy vrstevné je prostupuji v různých směrech a podél zlomů těch jsou sloje s vrstvami je doprovázejícími vrženy nebo přešinuty a pošinuty, čímž dobývání uhlí velmi bývá znesnadněno. Vržení bývá malé, sotva třeba několik cm a m, jsou však i taková, že jest kolmá vzdálenost části netknuté a vržené i sta metrů: main-fault č. »hlavní sko▽ v pánvi coalbrookdalské ve Shropshire snížil sloje uhelné o více než 1000 stop. Mimo to vrstvy pánví, tedy i sloje, bývají tangentiálným tlakem zprohýbány a až v ostrá sedla a koryta stlačeny, jak spatřujeme na př. ve wormské pánvi u Kohlscheidu a Herzogenrathu, v pánvi devonshirské a cornwallské, v Belgii a j. Počet slojí jest rozličný, na př. v permsko-kamenouhelných pánvích středočeských 1 – 5, ve wormské p. 45, ve Vestfálsku 20 – 70, v Dol. Slezsku 12 – 80, v Belgii u Lutichu 85, Mons 115, Lancashire 120, v pánvi donecké 225. Mocnost slojí je též velmi proměnlivá: Radnická sloj svrchní u Kladna, Slaného, Radnic i přes 10 m, sloj u Dombrové 12.5 m. Ve slojích uhelných jsou obyčejně vyvinuty tenčí vrstvy lupků, písčitých lupků, t. zv. proplástků, jimiž jest hmota uhelná rozdělena v několik lavic n. lávek. Proplásty ty mívají význačné vlastnosti petrografické tak, že sloj i charakterisují, jako na př. baccillaritový proplást ve svrchní sloji radnické. Proplásty zesilují se někdy tak, že sloj rozdruží se ve 2 neb více slojí ve smysle hornickém neb naopak, mezera mezi slojemi se zmenší tak, že sloje splynou v jedinou ve smysle technickém. Sloje kamenouhelné nalézají se ve všech útvarech devonem počínaje až do útvaru křídového. Nejbohatší naleziště náleží však útvaru kamenouhelnému a to jeho stupni mladšímu. Vyjmenovati všechny pánve kamenouhelné nelze na tomto místě, uvádíme pouze stručný přehled důležitějších, odkazujíce k popisům jednotlivých zemí. Anglie: Již. Wales; v hlavní pánvi ze 76 slojí jsou 23 hodny dobývání, poskytujíce v celku 30 m uhlí; pánev somersetshirská, pánev Forest of Dean s 27 slojemi a 12 m uhlí. Pánev dudleyská s. z. Birminghamu s pověstnou 14metrovou slojí »ten Yard«; pánve u Coventry, Ashby de la Zouch, Nordstaffordshire (32 slojí), Sev. Wales, ostrov Anglesey; pánve lancashirská a cheshirská, manchesterská (75 slojí s 47 m uhlí), yorkshirenottinghamská, northumberlandská a durhamská, cumberlandská; ve Skotsku v okolí Glasgowa, Alloa s.-z. Dalkeithu j.-v. Edinburku (záp. Glasgowa 10 slojí s 31 m uhlí); v Irsku šest revírů uhelných, jižní u Leinsteru, Slieve-Ardaghu a Munsteru, severní u Monaghanu, Tyrone a Antrimu. Francie. Největší z vnitrozemských pánví jest u St. Étienne a Rive de Gier j. z. Lyonu; pánev u Creuzotu a Blanzy z. Chalons-sur-Saône s hlavní slojí 12 – 18 m mocnou; pánev u Autunu a Épinaku, pánev u Alais s 25 slojemi a 56 m uhlí, mimo to známo ve Francii asi 40 pánví menších. Belgie. Hlavní pánev souvisí s rýnskými a vestfálskými, jeví velkolepé zvrásnění a j. poruchy tektonické; u Lutichu známo 85 slojí, z nichž je nejsilnější 1.57 m mocná, v okolí Monsu známo slojí 115 mocnosti zřídka přes 1 m. Německo. Inde-Revier a Worm-Revier pojí se k belgickým uloženinám, v prvém slojí 46, největší hloubka pánve 1616 m; v druhém 45 slojí s 12.5 m uhlí; na pravém břehu Rýna vestfálská pánev ruhrská, neobyčejně bohatá, třemi sedly rozdělena ve 4 hlavní koryta u Wittenu, Bochumu, Essenu a Duisburku; sloje ve třech hlavních obzorech, ve zpodním dobývá se ve 21 sloji 14.4 m uhlí, ve střední ve 26 slojích 26.3 m uhlí, ve svrchním ve 26 slojích 22.7 m uhlí; celkový počet slojí jest značně větší. Pánev saarbrückenská má 145 slojí, z nichž dobývá se uhlí v 88 slojích v mocnosti 93 m; dolnoslezská pánev kamenouhelná, též waldenburská, s 27 slojemi a 30 m uhlí; její záp. okraj vchází u Žacléře do Čech. Ještě bohatší jest pánev hornoslezská, na níž má podíl též Rak. Slezsko, sev. Morava a Ruské Polsko i záp. Halič. Nejbohatší je krajina mezi Zabrzem a Brzęskowicemi, kde sloje mají mocnost 6 – 13 m. V Sasku má větší význam pouze pánev zvikavská s 10 slojemi, z nichž jednotlivé mají mocnost až 12 m. V Čechách jsou doly kamenouhelné ve výběžku pánve dolnoslezské u Žacléře a Svatoňovic, v malé pánvi radnické, jež má dvě sloje, z nichž svrchní, až 12 m mocná, má uhlí vynikající jakosti; tytéž sloje vyvinuty jsou s různými odchylkami v rozčlenění též ve velikých středočeských pánvích, plzeňské a kladensko-slanské, v oné pánvi nalézá se nad slojí radnickou t. zv. sloj nýřanská, význačná uhlím kamenným černým a kanelovým č. plackovým; nejsvrchnější 1 – 2 sloje v obou pánvích jsou stáří permského; jiné menší pánve jsou bezvýznamné. Morava a Slezsko mají pěkný podíl na hornoslezské pánvi, mimo to jest samostatná pánev rosicko-oslavanská. V Uhrách náležejí karbonu pánve u Újbánye a Szekulu. V Rusku jsou rozsáhlé uloženiny kam. uhlí v guberniích kalužské, tulské, rjazanské, jejich uhlí, ač je karbonní, má ráz uhlí hnědého; v již. Rusku jest donecká pánev mezi Dněprem a Donem. V Sev. Americe jsou hlavně čtyři rozsáhlá pole uhelná: apalačské, největší, se slojemi v celkové mocnosti až 38 m. O pittsburské sloji učiněna zmínka zpředu. Pole illinoisské a missourijské, skoro stejně veliké se slojemi v celkové mocnosti 22 m; michiganské menší a chudší pole; kanadské pole, jehož hlavní čásť je pod mořem. Mimo to jsou kamenouh. pánve v severní Malé Asii, na vých. svahu Uralu, na Altaji; obrovské jsou pánve v Číně, zvláště v provinciích Hu-nan, Šan-si, Ho-nan, Šen-si a Kan-su, s nesmírnými zásobami uhlí; na ostrově Amakusa j.-z. od Nagasaki dobývá se výborný anthracit. Kamenouhelné jsou též nejspíše pánve v Tenasserimu, Borneu, Nov. Již. Walesu a Nov. Zealandě. Útvaru permskému náležejí četné sloje uhelné, na př. v Čechách sloj kounovská, jež však ani rozlohou ani mocností nedostihují slojí kamenouhelných. Triasové uhlí kam. jest ve Virginii (3 – 4 sloje se 6 – 13 m uhlí), v Sev. Karolině, na sev. úpatí rakouských Alp (lunzské vrstvy). Rhaetu náležejí sloje v nejjiž. Švédsku, některé čínské a v Peru. Liasu náležejí některé kamenouh. sloje (grestenské vrstvy) na sev. okraji rak. Alp, v Banátě (Steyerdorf, Anina, 5 slojí, z nichž jedna až 4 m), sloje u Pětikostelí, v kom. Baranya, kdež je 25 slojí s 26 m uhlí, dále v Sedmihradsku, na Bornholmu, v již. Francii; v Asii jsou četné sloje liasové: ve Vých. Indii v Rajmahal-Hills a v údolí Damudském, zvláště u Ranigandže, v Revě, Sirgújahu, Talchiru a j., též některé ohromné pánve čínské náležejí triasu a liasu. Též hnědé juře, doggeru, náležejí četné sloje: Portugalsko, v Rusku v gub. simbirské, v Číně, Australii. Z bílého jury, malmu, jsou známy pouze sloje u Boltingen v kant. bernském. Ještě v útvaru křídovém jsou sloje kamenouhelné: Gosauské vrstvy u Grünbachu záp. Víd. Nov. Města, turon v Tyrolsku, cenoman u Mor. Třebové a Boskovic na Moravě se slojemi 1 – 1.6 m mocnými, senon u Kvedlinburka, svrchní křídě náležejí též některé sloje v Bakoňském lese a Banátě, též v jiných zemích. Uhlí hnědé jest hutná neb zemitá, snadno zápalná, hnědá až smolně černá hmota uhelná, vrypu hnědého, jež obsahuje více kyslíku a vodíku než uhlí kam., průměrně 55 – 75% C, 19 – 26% O (a N), 3 – 6% H, a více zemitých přimíšenin. Hlavní odrůdy jsou: Smolné uhlí hn., křehké, smolně černé, voskově neb mastně lesklé hn. uhlí s lomem dokonale lasturovým, ze všech odrůd nejtvrdší; zevně podobá se často velmi kamennému uhlí Bývá zhusta rozpukáno a zevně nikdy nejeví stop dřevové struktury. Obecné uhlí hn. má lom ploše lasturový, menší křehkost a tvrdost než předešlé, též lesk menší, barvy jest obyčejně černohnědé, se stopami struktury dřevové více méně znatelnými. Slatinové uhlí hn. (Moorkohle) tuhé s rovným lomem a složení jemně zemitého, černé barvy a lesklého vrypu; úzce souvisí se zemitým uhlím hn., jež snadno se roztírá a skládá se z drobounkých částek volně souvisících, lom má zcela zemitý, barvu černěhnědou až žlutohnědou, lesk velmi mdlý. Sem náleží t. zv. kolínská umbra. Dřevité uhlí hn., lignit, s velmi patrnou strukturou dřevovou, se suky, léty atd., barvy různě hnědé až černé; často v celých kmenech ležatých v hn. uhlí jiného druhu, zvláště v uhlí slatinovém. Lýkové uhlí hn. vzhledu lýkového, pružné a ohebné, mastně lesklé, a jehlicové uhlí hn. z hněděčerných pružných jehlic, délky často přes 2 dm a parallelně uložených; jsou to svazky cevní kmenů palmových. Lupenité, též papírové uhlí hn. (dysodil) složené z tenounkých, snadno se odlupujících kožovitých, ohebných a tuhých blánek barvy žlutohnědé až černohnědé, lesku nepatrného. Skládá se z bituminu, jílu a kyseliny křemičité. Gagat (jet) jest uhlí černě lesklé, tuhé, asfaltu podobné, jehož se užívá k výrobě řezaných a leštěných ozdob; nalézá se v menších isolovaných kusech, na př. uvnitř kmenů přesliček a j. rostlin, v útvarech mladších (lias ve Francích, rhaet u Schwandorfu, lias v Yorkshire). Z akcessorických nerostů v hnědém uhlí jest kyz železný a markasit, sírany železa, sádrovec, kamenec železitý, hořká sůl, též síra, křemen, z organických oxalit a melit (Bílina), retinit, pyroretin (Zálezly), walchowit (Valchov a Obora na Moravě), ozokerit, dopplerit a j. Počet slojí hn. uhlí bývá menší, za to vynikají často velikou mocností, 30 i více metrů. Mezi jednotlivými slojemi jsou obyčejně písky a plastické jíly, též tufy sopečné. Hn. uhlí náleží útvaru třetihornímu, jejž proto též nazýváme útvarem hnědouhelným. Severně Dunaje známe sedm hnědouhelných oblastí, jejichž uhlí není téhož stáří, nýbrž náleží různým stupňům třetihorního útvaru; každá ta oblast skládá se z několika pánví menších. 1. České pánve: Pánve u Fridlandu a Hrádku, pánev žatecko-duchcovská, pánev falknovská, chebská a pánve u Budějovic a Třeboně; z nich první a poslední mají nepatrný význam; nejrozsáhlejší jest žatecko-duchcovská, asi 2/3všech dolů v ní se nalézají. Mezi Mostem, Chomútovem, Hor. Litvínovem a Bílinou jsou sloje až 40 m mocné; sloje 10 až 20 m nejsou vzácné. Starší sloje jsou oligocénní, mladší miocénní. 2. Hornorýnská pánev mezi Černým Lesem a Vogesami. 3. Rýnsko-hesská pánev (miocénní) mezi Taunem, vestfálským Sauerlandem a Durynským Lesem. 4. Dolnorýnská pánev (oligocénní) sev. od Sedmihoři n. R. 5. Durynsko-saská pánev (oligocénní). 6. Severoněmecké pánve v Prusku a Polsku. 7. Slezská pánev (středo- a hornomiocénní, z části oligocénní), od Bobru daleko do Hor. Slezska a Haliče. Dále jsou pánve u Häringu j. Kufsteinu (zpodní oligocén), na sev. okraji Alp až do Švýcar (oligocénní) u Miesbachu sv. od Tegernsee, Plissenberg nad Lechem, sloje v údolích Mury, Drávy a Sávy, Sotzka u Cele v j. Štýrsku (svrch. oligocén), Radoboj na chorv.štýrské hranici (svrch. oligocén), v sedmihradském kom. hunyadském 25 slojí s 61 m uhlí (oligocén), Salgótarján v sev. Uhrách, Kreka a Zenice v Bosně a j. Zjistiti zásoby uhelné v zemi jest spojeno s velikými obtížemi, zvláště tam, kde není dostatek vrteb a vůbec otvírek umělých nebo přirozených. V novější době udávají se zásoby v hlavních uhlonosných zemích takto: Rakousko (17 milliard tun), Francie (19 mil), Belgie (20 mil), Rusko (40 mil), Velká Británie a Irsko (193 mil), Německo (280 mil), Sev. Amerika (681 mil), čín. prov. Šan-si (asi 1260 mil). Uhlí. (technol.). Vydané vlivům povětrnosti uhlí prodělává pomalou oxydaci, kteráž je spojena s vyvinutím tepla. Při vrstvách zvlášť vysokých může – přítomnost vody předpokládaje – nastati i samozapálení uhlí Proto se doporoučí rovnati uhlí jen do výše 3 m. Upotřebení kamenného uhlí je velmi rozdílné. Zda uhlí lze s výhodou užíti k výrobě svítiplynu, o tom rozhoduje zkouška s kokováním. Je-li uhlí vydáno působení žáru – bez přístupu vzduchu – pak dostaneme jisté množství vyvinujícího se svítiplynu, jakož i koks, který kvalitativně i kvantitativně může býti dosti rozdílný. Pro plynárnictví hodí se nejlépe uhlí, které při velikém množství svítiplynu dá pěkný koks kusový – spékavý; je to t. zv. uhlí mastné, které v kamnech spalováno hoří plamenem dlouhým. Mnohdy uhlí v stejném chemickém složení dá i o 10% rozdílný výtěžek koku. Pokud se týká složení chemického obsahuje uhlí z ruhrské pánve: Uhlík C (79, 72%), vodík H (4,85%), kyslík O a dusík N (7,24%), síra S (1,29%), popel (5,53%), voda V (1,37%). Z chem. složení uhlí lze vypočísti topivost podle Dulonga: Topivost = 81 C + 290 (H – O+N/8) + 25 S – 6V. Výsledek podle této formulky vypočtený bývá správný až na 1%. Topivost lze však určiti i kalorimetricky. České uhlí hnědé má topivost až i přes 6000 jednotek tepelných čili kalorií. Černé uhlí 6000 – 8000 i více. Uhlí černé – popela prosté – vykazuje i 9000 kalorií. Podnes však nekupuje se uhlí podle analys; kupuje se bez ohledu na obsah popela a obsah síry. Některé druhy uhlí obsahuji až i 10% popela, někdy i více, síry má některé 3 až i 5%. K topení parních kotlů, jakož i k vytápění příbytků hodí se lépe uhlí, které v žáru vyvinuje méně plynu a hoří plamenem krátkým, které nevyvinuje ani kouře ani sazí. Vgl.

Související hesla