Upanišady

, staroindické filozofické texty, původně esoterické a ústně tradované; nejmladší část korpusu védské literatury (viz též védy), jejíž náboženské a ritualistické představy upanišady rozvíjely ve směru spekulativní metafyziky a mystiky. V nejstarších upanišadách, složených v próze (Brhadáranjaka a Čhándógja, asi 800 – 600 př. n. l.) se postupně zformovaly tři představy navazující na brahmanové spekulace o podstatě a účincích oběti: a) rituální úkony a posléze všechny činy mají pro jedince nevyhnutelné následky, a to jak za života, tak i po smrti; b) po smrti dochází k opětovnému zrození v jiném světě určeném předchozími rituálními úkony; c) všepronikající prapodstatou světa je nedefinovatelné brahma, totožné s individuálním duchovním principem, átmanem. V období středních a mladších upanišad byly tyto představy skloubeny v konzistentní celek: charakter každého příštího zrození (sansára) je závislý na charakteru činů v předešlé existenci (karma); únik z tohoto koloběhu (mókša) je žádoucí a možný jednak pochopením totožnosti individuálního a kosmického principu (átman je brahma), jednak pomocí askeze a jógových meditačních praktik. Chápání reinkarnace jako nežádoucího jevu a s ním spojené nutné odplaty činů se stala základním východiskem veškerého indického náboženství a filozofického myšlení; idea brahmanu a átmanu byla různými filozofickými systémy různě modifikována (sánkhja, védánta), popř. i zcela odmítána (buddhismus).

Ottův slovník naučný: Upanišady

Upanišad (slovo sanskrt., vl. »přisednutí k někomų, odtud snad »vzývání, uctívání«) je jméno, kterým Indové označují spisy básnické i prosaické, vykládající formou obyčejně dialogickou o otázkách náboženských, zvl. o otázce po záhadě jediné bytosti jakožto původu všehomíra. Upanišad se zachovalo veliké množství a pocházejí z dob velmi rozličných: nejstarší snad z doby kolem r. 800 př. Kr., nejmladší z doby velmi pozdní. Vlastní upanišady se počítají k literatuře védské, a zachovaly nám jakýsi obraz rozhovorův o nejnesnadnějších otázkách náboženských, v jakých si libovali staří kněží ind. i jiné osoby vynikající vzděláním náboženským a hloubavostí; upanišami se nazývají však často i rozpravy podobné mimo literaturu védskou (např. části Mahábhárata rázu podobného). – Vydávány i překládány bývají význačnější upanišady dosti často, zvl. v Indii; z překladů srv. na př. anglický M. Müllera (v »Sacred Books of the East«) a něm P. Deussena (Sechzig Upanishads des Veda, Lip., 1897). Některé upanišady jsou obsaženy u nás v Čuprově »Učení staroindickém«. Ztý.

Související hesla