úponka

, cirrhus botanika ovíjivý orgán, jehož pomocí se rostliny přichycují k podložce. Je původu stonkového (např. u révy vinné) nebo listového (např. u hrachoru).

Ottův slovník naučný: úponka

Úponky (lat. cirrhus, něm. Ranke) jsou tenké a dlouhé, jednoduché neb rozvětvené údy niťovité rostlin vyšších, jež kolem pevných těles mohou se ovíjeti čili oplétati. Náleží tudíž mezi ústroje k popínání sloužící (Kletterorgane). Úponky jsou tvarozpytně původu různého, buď stonkového nebo listového. V onom případě slouží k účelu tomu osy zvlášť přeměněné, na nichž listy buď zcela zakrňují nebo v podobě malých šupinek přítomny bývají, ve druhém případě jsou to listy celé neb části jich úponkovitě přeměněné. Úponky stonkové (jakož i listové) mohou býti jednoduché nebo rozvětvené. Jednoduché úponky stonkové odpovídající přeměněným postranním větvím prýtu má na př. mučenka (Passiflora). Rozvětvené úponky stonkové příslušejí dýňovitým (Cucurbitaceae), loubinci (Ampelopsis) a vinné révě (Vitis). V posledních dvou případech úponky, ačkoli postranně vynikají, přece původně jsou konečné (terminální), jen že tím, že úžlabní prýt zmohutněl a do pokračováni předešlého internodia se postavil, zatlačeny byly stranou na souosí (sympodiu) takto vzniklém. Úponky listové mohou býti velmi rozmanité podle toho, zdali celý list nebo které jeho části úponkovitě se vyvinou. Tak u hrachoru (Lathyrus aphaca): celý list až na jeho palisty může býti přeměněn v dlouhou úponku. V rodě Smilax naopak palisty vyvinuji se úponkovitě, kdežto čepel zůstává plochá. U mnohých motýlokvětých rostlin s listy zpeřenými, na př. u hrachu neb vikve, konec listu (jeho vřeteno) vybíhá v úponku jednoduchou nebo rozvětvenou. Někdy řapík listu, jako u španělské řeřichy (Tropaeolum, Lophospermum scandens) a j. nalezáme, nebo postranní řapíčky složitého listu, jako u plaménků (Clematis), mohou se ovíjeti a jsou tudíž povahy úponkovité. Důležitá vlastnost všech úponek záleží v tom, že jsou dráždivé pro trvalý dotyk, tlak aneb opětovaný úder. Podráždění se jeví v tom, že v místě dotyku buňky vystoupením vody elasticky se zkrátí, kdežto na opačné straně vzrůst dále trvá. Tím nastává silné zakřivení, které způsobí, že úponky ka těsně k podkladu se přitiskne, kolem něho se ovíjejíc. To děje se s jistou silou, tak že v měkkých lodyhách anebo v kaučukových rourách mohou i vtisky vzniknouti. Podráždění ostatně záhy šíří se k místům sousedním na obě strany, tak že nejen úponka několikrát kolem předmětu šroubovitě se ovine, ale též na svém zpodě spirálovitě se zkroutí. Působí pak jako pružné péro, které popínavou lodyhu k podložce ještě blíže přitáhne. Úponky, kterým podaří se podložku svou zachytiti, ztloustnou a zdřevnatí, čímž únosnost jejich znamenitou měrou se zvýší, ty však, které o tvrdý předmět nezavadily, scvrknou, uschnou a odpadnou. Další výhodná vlastnost úponek jest jejich kroužení (nutace), při čemž konce jejich opisující při svém vzrůstu kružnice neb ellipsy jako by hledaly vhodný předmět, kterého by se zachytily. Úponky některých rostlin jsou na všech stranách dráždivé a schopné zakřivení (Cobaea, Cissus, jiné však jen na své straně zpodní (úponky dýňovitých a j. s vehnutým koncem), jiné opět mají toliko boky své dráždivé (Mutisia). Pomalu zachycují podklad úponky révy a loubince, velmi rychle činí to úponky mučenky a posedu. Při úponkách jen dotyk s nerovnostmi tvrdého předmětu vybavuje podráždění, naopak ani nejsilnějším deštěm ani stálým úderem rtuťových kapek nelze způsobiti podle Pfeffera zakřivení úpoek. Před rostlinami oplétavými mají úponkovité rostliny přednost tu, že nejsou odkázány na podložky příbližně svislé, nýbrž jakékoli polohy. Jenom že nesmějí býti podložky ty příliš tlusté. Na této podmínce jsou nezávislé toliko úponky, jež při dotyku s pevným tělesem (na př. se zdí, balvanem) následkem svého negativního heliotropismu k němu se přitlačí. Špičky takých úponek mají bud předem již rozšířeniny knoflíčkovité anebo si je na místech dotykem podrážděných vytvoří. Rozšířeniny jsou lepkavé a proto přilnou k podkladu, zbujejí pak dále a vyrostou v ploské příssavkovité destičky, jejichž buňky jako chloupky kořenné tak pevně s podložkou srostou, že spíše úponky, později zdřevnatělé, se přetrhnou, než by příssavky ode zdi a p. se oddělily. Tak u některých loubinců (Ampelopsis) a vinných rév, na př. Vitis inconstans. lč.

Související hesla