Utilitarismus

z latinského utilis - vhodný, užitečný, etické stanovisko snažící se odvodit lidské jednání a veškeré etické kategorie a mravní hodnoty z prosté užitečnosti čehokoli pro člověka. Utilitární morálka podle zakladatele utilitarismu J. Benthama usiluje nalézt takové mechanismy, které povedou k zajištění maximálního blaha pro maximum jednotlivců. Tím, že zdůrazňuje následky jednání, nepovažuje žádné jednání za správné či nesprávné samo o sobě. Tím, že neredukuje užitečnost na uspokojení fyzických potřeb, odlišuje se od hédonismu. Za předchůdce utilitarismu lze považovat Epikúra, T. Hobbese aj; K dalším představitelům patří např. J. S. Mill.

Ottův slovník naučný: Utilitarismus

Utilitarismus (také utilitarianismus) jest zvláštní směr éthiky reflexivné, t. j. učení, které vlastní pramen jednání mravných neklade do hnutí citových, nýbrž do uvažování a rozhodování rozumového. Nese-li se toto uvažování a rozhodování k jednáním, která podle zkušenosti užitek přinášejí jednajícímu samému neb jemu i spolu jiným, tedy nazývá se takové rozhodováni a jednání utilitárným, a éthické učení, které cení jednání lidská podle toho, jakou měrou dotčeného užitku dosahují, které tedy mravní dobro klade na roveň s užitkem způsobeným, nazývá se utilitární nebo prostě utilitarismem. Učení, která pěstovala utilitarismus ryze egoisticky, jsou v rozvoji celého toho učení pouze jistým dočasným vybočením a neznamenala ostatně nikdy jen nějaké naprosté a hrubé vychvalování egoismu, nýbrž vycházela z názoru, že lidé, sledujíce své zištné osobní záměry, slouží tím bezděčně prospěchu obecnému, protože je sobeckost jejich (závist, ctižádost, chtivost, soutěž) podpaluje k výkonům pospolitosti užitečným. To byl vlastní smysl Mandevillovy »bajky o včelách« a názor ten na vrcholu rozvoje individualismu v různých variantách byl pěstován i tvoří vůbec jádro tak zvané materialistické éthiky. Ta učení filosofická, která po stránce své éthické pro utilitarismus jsou především význačná, neobmezují cíl jednání, jež mají slouti mravnými, na pouhé egoistické prospěchy, nýbrž naopak vždy kladou také váhu na vědomou snahu ku prospěchu jiných. Kolébkou těchto učení a vlastí jejich rozvoje jest Anglie. Tak již Francis Bacon (1561 až 1626), proslavený učitel method induktivných, kterýž právě proto přisuzoval přírodovědě přednost jakožto matce věd, že ona jest lidem nejužitečnější, také pravý pojem ctnosti spatřoval v tom, býti sobě i jiným k užitku. Podobně Locke (1632 – 1704) pokládal za měřítko mravní hodnoty všelikých lidských jednání prospěch, který ona přinášejí jednajícímu samotnému a spolu jiným. Pohnutky mravního konání spatřoval především v uvažováni, kterak by vlastní blaho soudným zřetelem k prospěchům bližních trvale a nejlépe se zajistilo. Předpisy náboženské mravouky cenil jako vydatnou oporu této zásady ze světských hledišť vyplývající. Stýká se tedy v těchto učeních a všech, která stála na jejich základě, vlastně egoismus a snaha po prospěchu jiných, kteráž nazvána byla Comtem později altruismem. O přesnější výraz utilitarismu pokouší se na rozhraní stol. XVIII. a XIX. Jeremiáš Bentham (1748 – 1832) v ten rozum, že znakem mravného jednáni jest, aby sloužilo blahu co možná největšího počtu lidí. Protože se tu nikterak prospěch jednajícího samého nevyjímá, ano spolu výslovně jest zahrnut, a od každého totéž se očekává, lze vlastně utilitarismus uvedených spisovatelův označiti jako mutualismus (sloužením prospěchům jiných spolu sloužiti vlastnímu). Od toho jest pak již jen krok k učení, že základní zásadou mravnosti jest dobro všech, blaho obecné. Na tomto stanovišti stojí učeni Herberta Spencera (1820 – 1903). Otázka, kdo má býti soudcem o tom, co jest jiným anebo všem užitečno, odpovídá se u všech učitelů utilitarismu v ten smysl, že jest tu rozhodné, co obecný souhlas lidský za statek v mravním smysle uznává. Při veliké různosti základních východišť éthiky u různých filosofův, už od starověku počínajíc, rozumí se samo sebou, že není utilitarismus jedinou formulí, jež pohnutku i objektivné měřítko mravných jednání vidí ve zřetelích na dobro jiných a že má utilitarismus éthický hojných odpůrců. Hlavní spis o utilitarismu ve směru Benthamově jest J. St. Millův Utilitarianism (1863). Srv. čl. Bacon 4), Locke, Bentham 1), Mill 2), Spencer. Literatura: Falkenberg, Dějiny novověké filosofie, přel. dr. Fr. X. Procházka (Praha, 1899); F. Krejčí, O filosofii přítomnosti (t., 1903); Friedr. Jodl, Geschichte der Ethik in der neueren Philosophie (1882, 1889, 2 sv.). Bf.

Související hesla