Václav

(podle starší literatury 929), český kníže 924 – 935 (929) z rodu Přemyslovců, patron české země; syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry, která vládla v době jeho nezletilosti. Podporoval šíření křesťanství. Do Prahy nechal přenést ostatky sv. Ludmily, založil rotundu sv. Víta na Pražském hradě. Upevňoval moc přemyslovských panovníků v rámci Čech. V roce 929 byl poražen německým panovníkem Jindřichem I. Ptáčníkem (z české strany obnoveno placení tributu říši). Zavražděn svým bratrem Boleslavem I. ve Staré Boleslavi; podle písemných pramenů možná 929 či 935 (v současnosti uznáván rok 935). Důvodem vraždy pravděpodobně byla Václavova politická orientace (odklon od Bavorska a příklon k Sasku). Tělo Václavovo bylo přeneseno do Prahy do chrámu sv. Víta, který se stal centrem svatováclavského kultu. Od 10. stol. uctíván jako světec, nejprve v Čechách, poté v sousedních zemích. Život a jeho mučednická smrt zpracovány v četných legendách. Již v 10. stol. vznikly První staroslověnská legenda, latinsky psané Crescende fide, Gumpoldova legenda a zřejmě i legenda tzv. Kristiana. Od 2. poloviny 11. stol. měla svatováclavská úcta klíčové postavení v ideologii české státnosti. (Svatý Václav chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jen jeho dočasní nástupci.) Od doby Karla IV. se symbolem českého státu stala svatováclavská koruna, jíž byly podřízeny jednotlivé země koruny české. Píseň Svatý Václave, vévodo české země, byla ve středověku českou hymnou. Silný byl svatováclavský kult v baroku a v době národního obrození.

Ottův slovník naučný: Václav

Václav: V. svatý, kníže český (*asi r. 908 až 910 jako nejstarší syn Vratislava, bratra panujícího knížete Spytihněva, tou dobou snad někde údělným panstvím opatřeného, a choti jeho Drahomíry, pocházející z knížecího rodu kmene Stodoranů v pozdějších Branibořích – †28. září 929 v St. Boleslavi). Doba, do níž život Václav:ův spadá, naplněna jest, pokud podle všech známek souditi můžeme, dvojí těžkou krisí: od r. 895 pražský knížecí rod, odvrátiv se od synů Svatopluka Moravského, hledal politické opory u říše Východofrancké (event. v Bavořích), ale od výbojné politiky Jindřicha I. Saského bylo patrně jak u Čechův, tak u severních sousedů jejich Glomačův a Stodoranův a j. mnoho horlivců pro politiku odporu k Západu. Druhou krisi tvořila otázka náboženská: knížecí rody Slovanů českých teprve nedávno přijaly křesťanství, v národě samém zastoupeno bylo s dostatek ještě pohanství; k tomu přistupovalo rozdělení v kultu: vedle liturgie slovanské, zavedené z Moravy za Bořivoje, šířila se od r. 895 a z Řezna podporována byla liturgie latinská. Takovou tedy situaci, bohatou motivy zápasů, předpokládáme; ale nedovedeme říci z nedostatku pramenů, jak působila v jednotlivostech na vývoj událostí. Václav: v. péčí báby své, zbožné Lidmily, učil se zprvu písmu slovanskému, teprve později, když otec jeho nastoupil po bratru Spytihněvovi v knížetství, poslán byl do Budče, aby naučil se latinsky u učitele, jejž nejstarší latinská legenda zove Učeným. Za studií těchto dosáhl po obyčeji své doby křtu (slovanská legenda mluví místo o křtu o obřadu postřižin). V únoru r. 920 nebo 921 – Václav:ovi bylo tenkrát 10 až 12 let – zemřel kníže Vratislav a poručnické vlády nad dětmi i knížetstvím ujala se Drahomíř, kněžna povahy násilné, křesťanka více z pověry než z poznání a, jak se zdá, přítelkyně těch českých velmožů, kteří vliv kněžstva při dvoře Vratislavově těžce nesli a ve Václav:ově zálibě v knižním vzdělání a kněžské společnosti spatřovali nebezpečenství pro budoucnost. Drahomíř zbavila se nejprve své tchyně, sv. Lidmily (r. 920 16. září nebo 921 15. září), a kněžským stykům a studiím Václav:ovým jala se překážeti všemožným způsobem. Obrat nastal teprve r. 924 – 25, když Václav: v., dosáhnuv plných let, ujal se vlády: Václav: v. zapudil matku svou ze země (teprv později povolal ji kajícně zpět), tělo zavražděné Lidmily dal přenésti z Tetína na hrad pražský a slavně pohřbíti (r. 925) a chopil se s nadšením křesťanské propagandy ve své zemi: jevil-li dříve, pokud byl dítětem, obdiv jeho pro vše, co s křesťanským kultem souviselo, ráz dětských hříček (pečení hostií a lisování vína pro bohoslužebné potřeby), svědčí potom souhlasná tvrzení legend, že krátká léta panování Václav:ova nesena byla snahou dosáhnouti ideálu křesťanského knížete. Kromě neobyčejné učenosti chválí legendy bezmeznou štědrost jeho, jíž skorem vyčerpán byl prý poklad Vratislavem zanechaný, štědrost, jež jevila se v podpoře kněží, zejm. z Němec k němu se hrnoucích, v podpoře chudých, utištěných a cizinců, chválí dále jeho hlubokou zbožnost, prostotu a zdrželivost – nejplněji a nejpěkněji shrnuje vše slov. legenda slovy: Miloval Boha z celého srdce svého a činil vše dobré v životě svém. Pokud srovnává se s pravdou tvrzení legend původu většinou mimočeského, že Václav:ova zbožnost toužila dosáhnouti vzorův a pravidel života přísně mnišských, nesnadno dnes rozhodnouti, ale můžeme míti za pravděpodobné, že již u Václav: v.a, jako později u sv. Vojtěcha a hrdin české reformace, projevuje se snaha provésti nauky nové víry do všech konsekvencí, bez kompromissu se zřeteli světskými – k tomu by ukazovaly zprávy, že Václav: v. dal ztrhati šibenice v zemi své a odstraniti mučidla a že vzpíral se vynésti rozsudek smrti; potom není konečně pravděnepodobné, co tvrdí legendy, že Václav: v. chtěl se vzdáti vlády, odebrati se do Říma, jehož sláva tolik imponovala náboženským nadšencům národů nově obrácených, a státi se mnichem. Dodati sluší, že Václav: v. byl ženat – jména choti jeho neznáme; syn, jejž zplodil, slul prý Zbraslav. – Legendy, jež s takovou láskou a obšírností vypravují o křesťanských ctnostech mladého knížete, nezachovaly nám o politických poměrech Čech jeho doby, bohužel, než zmínky nedostatečné. Václav: v., zdá se, vykonával vrchní vládu nad většinou ostatních, snad ještě četných knížat české země (tak na př. nad Kouřimskem); hrady jeho knížetství, o nichž děje se zmínka, ležely v samém území Čechů, ve středu země; v Boleslavi nad Labem založil si hrad a stvořil údělné knížetství mladší bratr Václav:ův, Boleslav. Chorvati dále na Jizeře byli, jak se zdá, samostatni. V poměru k říši osoboval si, jak se domnívati můžeme, nový král z rodu Saského, Jindřich (od r. 919), právo na vrchní panství nad Čechy (jež r. 895 bylo se dostalo Arnulfovi a za úpadku říše po jeho smrti vévodám bavorským) – a jak saský kronikář pozdější, Widukind, vypravuje, přitáhl (r. 928 nebo 929) ku Praze a přijal Václav:ův slib poddanství, s nímž ovšem spojen byl poplatek. Zhoršení poměru Čechů proti stavu od r. 895 neznamenalo to nikterak, a zdá se, že záležitost vyřízena byla bez boje. Václav: v., jak tvrdí leg. Kristiánova byl králi Jindřichovi oddaným přítelem, a dokladem tohoto přátelského poměru jest i volba saského svatého, sv. Víta, za patrona nového kostela, jejž Václav: v. počal stavěti na hradě pražském (vypravování, že Jindřich daroval Václav:ovi k tomu cíli čásť ostatků sv. Víta, je sic původu pozdějšího, ale může odpovídati skutečnosti). Je na snadě míti za to, že toto upevnění posavadního rázu régimu Václav:ova, jehož dosaženo dohodou s králem Jindřichem, dalo straně, která nechtěla oddati se křesťanství a skrze ně německolatinskému Západu tak úplně, příčinu k nespokojenosti proti Václav:ovi, ale třeba poznamenati přece, že o pohnutkách, jež mladšího bratra Václav:ova Boleslava a okolí jeho vedly k hroznému činu jeho, nevíme nic bezpečného. Legendy zmiňují se jen o motivech povahy osobní, soukromé, ale z vypravování jejich je přece patrno, že tu šlo o boj dvou stran a že důvody strany Boleslavovy byly podobny těm, z nichž vyšlo chování Drahomířino proti mladému Václav:ovi po smrti Vratislavově. Václav: v. byl na den 27. září r. 929 (rok 935, jenž dříve byl pokládán za rok úmrtí Václav:ova, je nesprávný) pozván bratrem do St. Boleslavě k slavnosti svěcení chrámu. Odebral se tam z opatrnosti se svou zbrojnou družinou a chtěl po slavnosti hned odjeti, ale zůstal na přemlouváni bratrovo. Spiklí rádcové Boleslavovi chtěli podle legend pozdějších zavražditi Václav: v.a již při hostině po mši dne 27., ale nenalezli v rozhodné chvíli odvahy; proto odložili vykonání činu na zítří ráno, až Václav: v. bude ubírati se z paláce do kostela k jitřní. Na této poslední cestě své byl Václav: v. napaden mečem od Boleslava; podařilo se mu sic bratra povaliti a meč mu vyrvati, ale prchajícího Václav: v.a dostihli pomocníci Boleslavovi, Časta, Hněvsa a Tyr, a zabili jej u dvéří chrámových (28. září 929). Vraždění rozšířeno ihned na přátele, služebníky a kněží Václav:ovy, pokud se nezachránili útěkem (Drahomíř, jež s pláčem vrhla se na mrtvé tělo Václav:ovo, prchla do Chorvat, obávajíc se také smrti) – a v tomto vraždění pokračovala družina Boleslavova v Praze, kam rychle pospíšila: podle hrozného zvyku měly býti vyhubeny celé rodiny hlavních přívrženců Václav:ových, i s nedospělými dítkami jejich. Boleslav stal se po krvavé lázni boleslavské a pražské pánem země. – Ve zbožné víře těch, kdo si vědomi byli křesťanské velikosti mladistvého knížete, zahynovšího rukou bratrovou, Václav: v. byl od počátku pokládán za mučedníka Kristova, a znamení zázraků, potvrzující toto pojímání, dostavila se, podle přesvědčení jejich, jíž v Boleslavi. Tajemné síle mladé ještě tradice nedovedl odolati ani bratr bratrovrah; po několika letech kál se z hrozného činu svého a dal převézti tělo bratrovo z Boleslavě na hrad Pražský, do kostela sv. Víta, zatím dostavěného a vysvěceného. První legenda, slavící zásluhy nového mučedníka, sepsaná v jazyce staroslovanském, vznikla ještě někdy v 1. pol. X. stol., a od nastoupení Boleslava II., zejména pak od jednání o zřízení zvláštního biskupského stolce pro národ český v Praze, otevřena kultu prvého mučedníka českého brána do kořán. V letech sedmdesátých X. stol. vzniká (nejspíše v Bavořích) prvá latinská legenda o sv. Václav: v.u Crescente fide christiana, na jejímž základě vzdělává asi r. 980 na přání císaře Otty II. svou legendu Gumpold; sv. Vojtěch dává podnět k veliké legendě, již pro Čechy sepsal v letech 982 – 84 mnich Kristián, nejspíše synovec Václav:ův, v dalekém Monte Cassinu v jižní Italii píše o několik let později, snad též na popud sv. Vojtěcha, svou elegantní legendu mnich Vavřinec a nedlouho potom vzdělává neznámý autor Gumpoldovu legendu ve verších (leg. Oportet nos) a slovanský spisovatel neznamého jména i národa píše druhou slovanskou legendu na základě legend latinských. Vznikají ovšem i oslavné básně, slovanské i latinské, o zázracích při přenesení sv. Václav: v.a a kázání o sv. Václav:ovi. Život a utrpení Václav:ovo mělo křesťanskému světu býti velikým svědectvím a zárukou křesťanské, t. j. podle středověkého pojímání kulturní schopnosti českého národa, takřka legitimací Čechů pro vstup do společnosti křesťanských národův, a Čechům samým čím dále tím více během dob mělo vše, co bylo zvlášť cenné nebo svaté v snažení národním a náboženském, v životě veřejném i soukromém, býti posvěceno jménem svatováclavským, dáno v ochranu prvého patrona národního. Nejen, že s pietou chovány památky odění jeho, nejen že stavěny kostely k oslavě jeho, nejen že kladeno jméno jeho na mince knížat v XI. až XII. stol. a hrad Pražský zván krátce hradem sv. Václav: v.a, ale v bojích s nepřáteli vojska česká staví se pod svatou korouhev jeho, slavnostní akty veřejné stvrzují Čechové pečetí s obrazem jeho a od XIII. stol. plní chrámy české při slavnostních příležitostech krásna píseň jeho: Svatý Václave, vévodo české země... Tento Václav:ův význam jako patrona národního zesilují ještě doby pozdější: legendy XIII. stol., z nichž hlavní jest Oriente iam sole, líčí již Václav: v.a jako osvoboditele země České z poroby německé a ve století husitském rozmnožuje národnostní uvědomění české svatováclavskou píseň slavnou strofou: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím... Král Karel I. nádherným dílem buduje kapli václavskou v novém dómě, zdobě ji zlatem a drahokamy, královské koruně české káže spočívati na lebce sv. Václav: v.a a sám spisuje novou legendu o sv. Václav:ovi. I doba husitská vášnivé manifesty své sílí jménem sv. Václav: v.a-teprv v XVI. stol. vlivem reformace pozorovati jest ochabnutí kultu václavského, a doba katolické protireformace nespěchala nahraditi, co nepřátelé zanedbali – jí byl Václav: v. příliš českým, příliš národním. Český nacionalismus XIX. stol., přes dalekojdoucí změnu světového názoru, hlásí se z piety a lásky k minulosti rád ke jménu a postavě Václav:ově; silným výrazem tohoto moderního kultu bude Myslbekova socha sv. Václav: v.a na Václavském nám. v Praze. – Srv. Kalousek Jos., Obrana kn. Václav: v.a sv. proti smyšl. a křivým úsudkům o jeho povaze (Pr., 1901; zejm. pro vývoj kultu václav.); Pekař Jos., Nejst. kronika čes. (1902); články téhož pod týmž titulem v »Čes. Čas. Hist.« (1903 – 05) a zejména téhož Die Wenzels- u. Ludmilalegenden und die Echtheit Christians (Pr., 1906), kde nově stanoveno stáří a cena legend václavských. V jmenov. pracích najde se i všechna starší literatura; legendy václ. jsou vydány ve Fontes rer. bohem. I. (1873) a v citov. němec. knize Pekařově. Pkř.

Související hesla